V takové situaci jsem udělala jediné, co se udělat dalo - tvářila jsem se, jako by se nic nestalo, srdečně se s ním rozloučila, opět potřásla rukou a odebrala jsem se zpět na Maruškou rozjímat o tom, proč jsem takový ... nepraktický člověk a jestli se podobné věci stávají i normálním lidem.
O chvíli později si k nám ten milý pán přisedl, aby se mi upřímně omluvil, že si není přesně jistý, odkud se známe. Musela jsem tedy přiznat, že zřejmě odnikud, což ho vůbec nevyvedlo z míry - ve svém věku je asi na podobné výpadky paměti a zdravého ůsudku u svého okolí zvyklý. Po zbytek cesty mě pak zásoboval fantastickými příběhy o lidech z blízkého okolí, které znával - o knězi, který utekl před nočním zátahem gestapa záchodovým okénkem a poté se měsíce skrýval na salaši nad vesnicí. O jeptiškách, které pečovali o postižené děti a pekly ty nejlepší makové koláče na světě. O pánovi, který za komunismu z lipových fošen vytesal sochu Panny Marie pro poutní místo, ale pak si ji tam netroufl dát - tak ji měl nakonec doma a lidé se chodily k matce Boží modlit do jeho dvojpokojového sídlištního bytu.
Neskutečná studnice vzpomínek a zážitků, díky které jsem si znovu uvědomila, v jak bohaté a klidné době si žijeme. Skoro jsem si říkala, že bych měla takhle někoho naslepo přepadnout častěji!
Připomnělo mi to jednu úžasnou starou paní, se kterou jsem se dala do řeči při jednom z dlouhých čekání na naši zubařku. Tahle krásná dáma měla asi sedmdesát let, byla štíhlá, trochu shrbená, velmi pečlivě nalíčená, chodila s hůkou. Po chvíli povídání z ní mezi řečí vypadlo, že bývala baletkou - tančila v newyorské opeře! V době krátkého tání ledů na jaře 68. roku tam celý baletní sbor vycestoval a ona už tam zůstala. Sjezdila celé spojené státy, než se zase po revoluci mohla vrátit domů. Měla nádherné postřehy o kultuře a tom, co lidi spojuje, i když žijí na jiných kontinentech a mají jinou rasu či vyznání. Místo hodinového nudného čekání, až se naše paní doktorka laskavě dostaví do ordince, se mi tak otevřelo okno do jiného času a jiného světa. Nádhera! Lepší zážitek než kino :)
A jednom neméně nečekaném a milém setkání s postarší dámou už jsem ostatně jednou psala
Čím to, že tak krásná setkání se mi dějí jen se seniory? Možná že starší lidé už prostě neřeší maličkosti, protože na to mají věk - a já zase maličkosti neřeším, protože bych se zbláznila...možná tu vyklidněnost navzájem rezonujeme a tím se přitahujeme? Nebo mám na ně prostě štěstí....a nebo lidi nižšího věku něčím odrazuju :) Kažopádně jsem se rozhodla, že rok 2019 bude rokem milých setkání, takže zůstaňte naladěni, až někoho úžasného potkám, zase vám dám vědět. A kdyby se náhodou žádné setkání nevyskytlo samo, můžu se zase seznámit ve vlaku, teď už v tom mám praxi! :)
