Nemůžu si pomoct, ale poslední dva měsíce se u nás doma dají celkem přesně popsat tímto titulem série oblíbených dětských knížek. Pro úplnou přesnost by to možná mělo znít "Řada nešťastných příhod s nepříjemným finančním dopadem, tu a tam proložená příhodou příjemnou".
Napřed jsem při otáčení omlátila nárazník tátova auta, tedy respektive auta, které měl táta půjčené od kamaráda. Nu což, auto aspoň trošku ťuknout je asi povinností každého čerstvého řidiče a naštěstí to nebyl rolls-royce, takže to pár tisíc spravilo. Horší bylo, že o čtrnáct dní později jsem při vycouvávání ze dvora narazila naším autem do tátova, nově pořízeného a vyleštěného. Říkáte si asi, že mi to řízení moc nejde. Popravdě, řízení mi docela jde, jen mám problém s tím couváním. To bude ale zřejmě dané geneticky, protože ženám se údajně většina "nehod" stane v rychlosti okolo 10 km/h. Mužům pak v rychlosti okolo stovky. Každopádně jedním zacouváním poškodit obě rodinná auta byl slušný výkon, až se z toho vzpamatuju, budu to v hospodách dávat k dobrému jako veselou historku.
Pojala jsem touhu odjet se zrelaxovat do Londýna, prodloužený víkend za mořem je totiž moje osvědčená relaxační činnost. M. se obětoval, že by pohlídal Gremliny, tedy naše úžasné holčičky, takže jsem sbalila svých pár švestek plus kamarádku, která coby matka dvou dcer také potřebovala nákupní terapii. V souladu se všemi Murphyho zákony se mi těsně před odjezdem podělal počítač, na kterém jsem měla 14 dní práce na příšerném překladu o kombajnech. Nezazálohované. Hotovo 93 %, nutno odevzdat před odletem. (Kdo zálohuje, tomu se počítač nikdy nepodělá, to je vesmírné pravidlo, na které se můžete spolehnout). Místo poklidného balení, ostříhání, manikúry a jiných aktivit, které jsem si na poslední dva dny před odletem naplánovala, jsem tak sháněli diskety, studovali příručky a pokoušeli se starouška vzkřísit: zpočátku cílenými kroky, ke konci pomocí voo-doo, ale nic nepomohlo. Zde se naštěstí objevila první příjemná vsuvka, M. se podařilo zachránit alespoň disk s daty, počítač ale bylo nutné kompletně přeinstalovat (práce na tři dny, odlet za 12 hodin). Zákazník informován, že překlad dodám ihned po příletu, respektive ihned se ho pokusím dokončit a poslat.
Londýn byl celý jedna příjemná vsuvka a víc napíšu zanedlouho. Nebýt toho, že se mi poslední den podařilo neuvěřitelně rozflákat sklo na svém novém iPhonu, měla bych pocit, že už se můžeme pomalu začít finančně vzpamatovávat. Trapné je, že výměna skla, respektive celého dotykového displeje, stojí jako nový mobil, a ne úplně ten nejlevnější. Ejaja, hopsasa.
I což, přiletěla jsem domů celá nažhavená dokončit překlad a začít zase normálně žít, jen bylo potřeba nejprve znovu instalovat alespoň základní překladatelský software, což by nebyl problém, nebýt toho, že si právě dva dny po mém příletu O2 vybralo pro zásadní výpadek širokopásmového připojení, které nám jinak funguje 363 dní v roce. Z práce tudíž nebylo nic, nažhavená linka do O2, nažhavený telefon zákazníkovi a další kolo vysvětlování. Moc vesele to nebral, ani se mu nedivím. Být zákazníkem, taky z překladatele, který si nejprve zruší počítač a potom nemůže pracovat, protože nemá Internet, neskáču radostí do stropu.
Jestli si myslíte, že už je to všechno, tak se mýlíte. Ale pro představu snad stačí. Jestli Bill Gates a ti trpaslíci, co běhají v drátech po celém světě a zajišťují Internet, dovolí, hodím sem aspoň ten příspěvek o Londýnu. Dřív, než se stane něco ještě horšího. Tak mě napadá, že už nám dlouho nevypnuli elektřinu. Uá!
