Citrónek

V prosinci jsem si tu stěžovala, jak se mi poslední dobou nedařilo, respektive dařilo přicházet o peníze a dostávat se do různých nepříjemností. To jsem ještě netušila, že nás hned po svátcích vypeče náš ford fůžn, kterého jsem měla dost v oblibě. Samozřejmě si, jak tomu tak bývá, vybral k zadření motoru deštivou noc, kterou jsme se vraceli domů s ne dvěma, ale hned třemi dětmi na palubě. Dvě z nich už měly dávno spát a vřískaly už před tím, než jsme je donutily čekat na náhradní odvoz, přesedat v dešti a tísnit se v autě, kam se tři autosedačky vešly jen systémem fyzikální komprese, který bych před jejich výrobcem demonstrovala jen nerada.

Auto nepojízdné, cena opravy přesahující prodejní cenu vozu, dvě malé děti a život na vesnici, kde jste na automobilové spojení s prací (a vlastně téměř čímkoli lékaři počínaje a obchodem konče) naprosto odkázaní. A za týden plánovaná dovolená na horách, kam jsme slíbili odvézt nejen sebe, ale i autaprosté kamarády. Podívali jsme se proto nemilosrdné pravdě do očí a rozhodli se pořídit auto větší, nepříliš ojeté, nejlépe co nejlepší a nejnovější a přitom, pochopitelně, nepříliš drahé. A to do týdne.

Následovala komedie jménem Dva intelektuálové vybírají automobil. Já do té doby rozlišovala auta na menší a větší, z nichž některá byla docela pěkná, některá ani ne, a pár jich bylo vyloženě fujtajbláckých. Tím moje rozlišovací schopnost končila (pokud nepočítám barvu karosérie, kde rozlišuji i takové odstíny, jako je "mořská šedotyrkysová" a "starorůžově bordó", které podle mého muže neexistují). M. jako muž na tom byl s technickými znalostmi přeci jen o něco líp, ale i on byl při zjišťování, kterým směrem by se měl náš výběr ubírat, odkázán na internetové diskuze, recenze, reklamy, fóra a propagační materiály. Jelikož jsme lidé, jak psává Neff, Ynteligentní, probírali jsme všechno velmi podrobně a zodpovědně, až se nám z toho zavařil mozek a zhnusil počítač. Následovala fáze divokého žonglování s převody peněz ze spoření a kont, kupení a rozdělování, hádání s autobazaram, dalšího přeskupování hotovosti, vděčného přijímání pomoci od kamarádů a posledního rozhodování, jestli do toho opravdu jít.

A výsledek, pořízený vskutku v potu tváře, nám, díky Bohu, parkuje na dvoře. V rodokmenu má sice napsáno Citroen Picasso Grand a jeho rodnou řečí je francouzština, ale říkáme mu Citrónek. A máme ho rádi, hlavně proto, že se do něj alternativně vejde buď téměř nesložený kočár na dvojčata, nebo třetí řada sedaček, kterou se promění v improvizovaný minibus.

Tady parkuje ještě v bazaru, ale u nás doma je mu mnohem líp!

(Teď jen, abych se nezapomněla a nepokusila se ho někdy nakrmit benzínem).