čtvrtek 27. prosince 2012

Milá Maruško,

předevčírem byl Štědrý den a Tobě bylo přesně 18 měsíců. Nevím, jestli ti vůbec dokážu popsat slovy, jak jsi úžasná!

Už je to dlouho, co jsem ti nepsala, tak to vezmu pěkně od začátku. Protože se ti ani v roce nechtělo chodit po čtyřech, nakonec jsme musely na rehabilitaci a cvičit s tebou i doma Vojtovu metodu, což se ti moc nelíbilo. Zato to ale opravdu pomáhalo, takže v srpnu jsi začala lézt po čtyřech a úspěšně pronásledovat Bětušku, která se ale téměř okamžitě naučila chodit a zase tě nechala za sebou. Protože se ti cvičení nelíbilo, cvičili jsme jen tak dlouho, dokud to bylo nezbytné, a potom jsme nechali věci přirozenému vývoji. Věřila jsem, že chodit začneš sama, i když to bude trvat déle. Nakonec to trvalo celých 18 měsíců, ale zvládla jsi to a já jsem na tebe nesmírně pyšná.

Pořád nás všechny trápí tvoje noční buzení. Často ze spaní pláčeš a křičíš, spáváš teď se mnou v posteli, abych tě mohla hned chytit za ruku a zpívat ti, to tě uklidňuje. Zpočátku jsem tě i osmkrát za noc kojila, aby ses uklidnila, potom už jsem tě jen nosila v náručí a teď už stačí uklidnit vleže, tak z toho nejsem tak vyčerpaná. Přesto se ale moc těším, až tě to trápení (ať už je jeho příčina jakákoli) přejde a budeš zase spát celou noc, jako když jsi byla miminko.

Jinak jsi veselá a usměvavá, ale jen mezi svými. S cizími lidmi vztahy moc snadno nenavazuješ a nejraději se mazlíš se svými, hlavně s babičkou, které říkáš "babu" a miluješ ji nade všechno. Oč jsou tvé úsměvy a rošťárny vzácnější, o to víc si je užívám. Moc ráda jezdíš na odrážecím autíčku, vydržíš na něm jezdit tam a zpět a směješ se u toho. Nejraději máš ale zvířátka, často si je ukazujeme v knížce a umíš jich i pěknou řádku pojmenovat. Ať už jsou to plastová zvířátka z lega nebo malí plyšoví mazlíčci, ráda je poponášíš, bereš je s sebou v kočárku na výlet, držíš si je při jízdě autem nebo je krmíš u stolu, jsou to tvoji kamarádi.

Nejspokojenější jsi u mě nebo u babičky v náručí, když si čteme knížku, nebo když s tebou pohazujeme do vzduchu a děláme lotroviny. To se dokážeš nádherně rozesmát hlubokým šťastným smíchem a jsi kouzelná, nádherná, jsi smyslem všeho, i těch probdělých nocí.

Díky tobě se učím trpělivosti. Všemu rozumíš a na spoustu věcí dokážeš reagovat, ale potřebuješ čas. Když se tě ptám na zvířátka, musím počkat, až se rozmyslíš a řekneš mi, co chci slyšet. Nikdy nic neplácneš jen tak, chceš mít všechno promyšlené. I při přebalování musím počkat, až si vyhraješ se svou oblíbenou zábavou "Kde je Maruška? - Tady je!", teprve potom tě můžu obléknout. Jsem ráda, že jsi taková, protože Bůh ví, že právě trpělivosti se učit potřebuju.

Kvůli tobě to má smysl, stojíš mi za to. Pro tebe chci být nejlepší, jaká můžu. Tak mi drž palce.

Moc tě miluju.

Pusu

máma




čtvrtek 13. prosince 2012

Letos nepečeme!

Rozhodly jsme se s mámou už na začátku listopadu a to z poměrně logických důvodů. Obvykle pečeme s mámou a sestrou takovým komunistickým způsobem - každá napeče podle svých možností a cukroví se pak  do domácností rozdělí podle potřeb. Poslední roky, kdy bydlíme s mámou ve společné domácnosti, obvykle sestra přijela na jeden víkend před vánoci za námi a pod její organizační taktovkou jsme základní druhy cukroví páchaly společně. Pokud jsme zrovna ani jedna nebyla těhotná nebo nekojila (což už se nám dlouho nepodařilo), popíjely jsme u pečení bavoráka a docela dobře se u toho pobavily.

Letos je sestra v pokročilém stádiu těhotenství, já mám s holkama a pracovním vytížením často stěží čas ohřát si oběd a mamince na vedoucí pozici ve školství každý rok v prosinci vrcholí hned několik soutěží, projektů a celkových celoročních stresů, takže má jiné starosti než plácat rohlíčky. A protože se naše domácnost sestává převážně z diabetiků, malých dětí a osob s nadváhou, což jsou obecně skupiny, kterým cukroví nesvědčí, bylo přijato strategické rozhodnutí vystačit s koupenou kilovou krabicí (což by asi normální domácnosti stačilo i normálně, ale my k tomu ještě každý rok cca 10 druhů připekly, protože, jak tomu zpravidla bývá, diabetici, malé děti a osoby s nadváhou mají pro cukroví slabost).

Letos prostě nepečeme. Maximálně uplácáme jeden dva druhy, kdyby se nám chtělo a byl čas.

Jako prvním jsem podlehla perníčkům, protože bez těch by nebyly vánoce, že.
Dál jsem upekla:

  • Linecké (protože mám skvělý recept na linecké z Lince, který nemůžu neudělat)
  • Vanilkové rohlíčky (protože maminka říká, že nic byt tak krásně vánočně neprovoní jako rohlíčky)
  • Hamburské řezy (protože máme hodně ořechů)
  • Datle v marcipánu (protože jsem si z Londýna přivezla kvalitní marcipán a ten s datlí a ořechem chutná prostě božsky)
  • Štolu (protože ji mám raději než vánočku, chutná úžasně a vůbec, není to cukroví, tak se nepočítá)
O víkendu mám ještě v plánu:
  • Vosí hnízda (protože máme ty ořechy, navíc je má rád dědeček)
  • Marokánky (protože na ně mám skvělý recept, který jsem léta sháněla)
  • Fíkový salám nebo jiné cukroví pro holky (aby tam bylo taky něco zdravějšího)
  • Trojhránky z pekanových ořechů (pekanové ořechy a javorový sirup? Yes please!)
  • Ořechové hříbečky (miluje je manžel)
  • Nepečené kuličky (protože co jiného bych s těmi všemi zbytky dělala?)
Nevím teda jestli, až to všechno dopiplám, budu mít skvělý pocit, že jsem letos nepekla a pěkně jsem si o víkendu odpočinula. Zato ale určitě budu mít krásně provoněný dům, vánoční náladu a hyperglykémii. 


čtvrtek 6. prosince 2012

Řada nešťastných příhod

Nemůžu si pomoct, ale poslední dva měsíce se u nás doma dají celkem přesně popsat tímto titulem série oblíbených dětských knížek. Pro úplnou přesnost by to možná mělo znít "Řada nešťastných příhod s nepříjemným finančním dopadem, tu a tam proložená příhodou příjemnou".

Napřed jsem při otáčení omlátila nárazník tátova auta, tedy respektive auta, které měl táta půjčené od kamaráda. Nu což, auto aspoň trošku ťuknout je asi povinností každého čerstvého řidiče a naštěstí to nebyl rolls-royce, takže to pár tisíc spravilo. Horší bylo, že o čtrnáct dní později jsem při vycouvávání ze dvora narazila naším autem do tátova, nově pořízeného a vyleštěného. Říkáte si asi, že mi to řízení moc nejde. Popravdě, řízení mi docela jde, jen mám problém s tím couváním. To bude ale zřejmě dané geneticky, protože ženám se údajně většina "nehod" stane v rychlosti okolo 10 km/h. Mužům pak v rychlosti okolo stovky. Každopádně jedním zacouváním poškodit obě rodinná auta byl slušný výkon, až se z toho vzpamatuju, budu to v hospodách dávat k dobrému jako veselou historku.

Pojala jsem touhu odjet se zrelaxovat do Londýna, prodloužený víkend za mořem je totiž moje osvědčená relaxační činnost. M. se obětoval, že by pohlídal Gremliny, tedy naše úžasné holčičky, takže jsem sbalila svých pár švestek plus kamarádku, která coby matka dvou dcer také potřebovala nákupní terapii. V souladu se všemi Murphyho zákony se mi těsně před odjezdem podělal počítač, na kterém jsem měla 14 dní práce na příšerném překladu o kombajnech. Nezazálohované. Hotovo 93 %, nutno odevzdat před odletem. (Kdo zálohuje, tomu se počítač nikdy nepodělá, to je vesmírné pravidlo, na které se můžete spolehnout). Místo poklidného balení, ostříhání, manikúry a jiných aktivit, které jsem si na poslední dva dny před odletem naplánovala, jsem tak sháněli diskety, studovali příručky a pokoušeli se starouška vzkřísit: zpočátku cílenými kroky, ke konci pomocí voo-doo, ale nic nepomohlo. Zde se naštěstí objevila první příjemná vsuvka, M. se podařilo zachránit alespoň disk s daty, počítač ale bylo nutné kompletně přeinstalovat (práce na tři dny, odlet za 12 hodin). Zákazník informován, že překlad dodám ihned po příletu, respektive ihned se ho pokusím dokončit a poslat.

Londýn byl celý jedna příjemná vsuvka a víc napíšu zanedlouho. Nebýt toho, že se mi poslední den podařilo neuvěřitelně rozflákat sklo na svém novém iPhonu, měla bych pocit, že už se můžeme pomalu začít finančně vzpamatovávat. Trapné je, že výměna skla, respektive celého dotykového displeje, stojí jako nový mobil, a ne úplně ten nejlevnější. Ejaja, hopsasa.

I což, přiletěla jsem domů celá nažhavená dokončit překlad a začít zase normálně žít, jen bylo potřeba nejprve znovu instalovat alespoň základní překladatelský software, což by nebyl problém, nebýt toho, že si právě dva dny po mém příletu O2 vybralo pro zásadní výpadek širokopásmového připojení, které nám jinak funguje 363 dní v roce. Z práce tudíž nebylo nic, nažhavená linka do O2, nažhavený telefon zákazníkovi a další kolo vysvětlování. Moc vesele to nebral, ani se mu nedivím. Být zákazníkem, taky z překladatele, který si nejprve zruší počítač a potom nemůže pracovat, protože nemá Internet, neskáču radostí do stropu.

Jestli si myslíte, že už je to všechno, tak se mýlíte. Ale pro představu snad stačí. Jestli Bill Gates a ti trpaslíci, co běhají v drátech po celém světě a zajišťují Internet, dovolí, hodím sem aspoň ten příspěvek o Londýnu. Dřív, než se stane něco ještě horšího. Tak mě napadá, že už nám dlouho nevypnuli elektřinu. Uá!