sobota 19. ledna 2013

3/52 Hory!

Už to vypadalo, že se nevypravíme, nebudeme mít čím přijet, sesypeme se a vzdáme to, ale nakonec jsme si užili krásný týden na horách. Holky dostaly boby s opěrkou pro záda (nepřevrací se při každém prudším škubnutí tažným provazem) a po krátkém seznamování si je docela oblíbily. Vzhledem k velké zimě se ale většina zábavy odehrávala vevnitř. A dva menší apartmány v sestavě sedm dospělých plus šest dětí byly zárukou hromady legrace (a křiku, ječení, výskání a řevu, což jde u dětí s legrací jaksi ruku v ruce). Příště si přibalíme špunty do uší a vyšší dávky Fenistylu na noc pro holky, nebo něčeho tvrdšího pro nás.



1-2/52/2013

Nový rok, nový pokus zachytit život naší rodiny a vyrůstání holčiček v alespoň jedné fotografii týdně. Sisyfovská  práce, když uvážím, že jednu slušnou nerozmazanou fotografii Bětušky k Dopisu Bětušce už marně lovím měsíc, ale za pokus to stojí. Loni se mi podařilo zachytit o něco víc než polovinu týdnů, což není moc, ale zase je to o dost víc, než kdybych se o nic nesnažila. Uvidíme, jaké bude skóre letos.

Začneme tradičně se zpožděním, taky milujete pozdní nástupy?

1/52
První lednový týden jsme měli malé rodinné volno, byli jsme všichni spolu doma a užívali si posvátečního klidu. Dvakrát jsme využili jeden z vánočních dárků, poukaz do solné jeskyně. Při první návštěvě dostala Bětuška mírný hysterický záchvat, rozhodně odmítala šlapat do toho divného bílého sypacího čehosi, natož se toho dotknout holou rukou. Zatímco jsme ji uklidňovali, Maruška si spokojeně vytvářela solné bábovičky a slanýma ručičkama si šudlila oči, čímž zavdávala důvod k další vlně utěšování. Obě se ale rychle adaptovaly a při druhé návštěvě už i Bětuška v soli řádila jako profík. A my s M. jsme utrhli téměř deset minut nerušeného ležení v lehátku. Neberte to, za ty prachy.




2/52
Druhý lednový týden byl dost náročný, kromě šíleného pracovního vypětí se nesl v duchu shánění nového auta (více ZDE) a doufání, že bude v čem a jak vyrazit na dlouho plánované hory. O jednání brněnského autobazaru AAA mohu říci snad jen jednu pozitivní věc - v čekací hale mají dětský koutek a nevadí jim ani ratolesti pobíhající všude kolem,  výskající radostí a ošmatlávající vystavená naleštěná vozidla. Ono taky co asi tak mají ty děti dělat, když vám i přezutí auta trvá tři hodiny, pánové?






Citrónek

V prosinci jsem si tu stěžovala, jak se mi poslední dobou nedařilo, respektive dařilo přicházet o peníze a dostávat se do různých nepříjemností. To jsem ještě netušila, že nás hned po svátcích vypeče náš ford fůžn, kterého jsem měla dost v oblibě. Samozřejmě si, jak tomu tak bývá, vybral k zadření motoru deštivou noc, kterou jsme se vraceli domů s ne dvěma, ale hned třemi dětmi na palubě. Dvě z nich už měly dávno spát a vřískaly už před tím, než jsme je donutily čekat na náhradní odvoz, přesedat v dešti a tísnit se v autě, kam se tři autosedačky vešly jen systémem fyzikální komprese, který bych před jejich výrobcem demonstrovala jen nerada.

Auto nepojízdné, cena opravy přesahující prodejní cenu vozu, dvě malé děti a život na vesnici, kde jste na automobilové spojení s prací (a vlastně téměř čímkoli lékaři počínaje a obchodem konče) naprosto odkázaní. A za týden plánovaná dovolená na horách, kam jsme slíbili odvézt nejen sebe, ale i autaprosté kamarády. Podívali jsme se proto nemilosrdné pravdě do očí a rozhodli se pořídit auto větší, nepříliš ojeté, nejlépe co nejlepší a nejnovější a přitom, pochopitelně, nepříliš drahé. A to do týdne.

Následovala komedie jménem Dva intelektuálové vybírají automobil. Já do té doby rozlišovala auta na menší a větší, z nichž některá byla docela pěkná, některá ani ne, a pár jich bylo vyloženě fujtajbláckých. Tím moje rozlišovací schopnost končila (pokud nepočítám barvu karosérie, kde rozlišuji i takové odstíny, jako je "mořská šedotyrkysová" a "starorůžově bordó", které podle mého muže neexistují). M. jako muž na tom byl s technickými znalostmi přeci jen o něco líp, ale i on byl při zjišťování, kterým směrem by se měl náš výběr ubírat, odkázán na internetové diskuze, recenze, reklamy, fóra a propagační materiály. Jelikož jsme lidé, jak psává Neff, Ynteligentní, probírali jsme všechno velmi podrobně a zodpovědně, až se nám z toho zavařil mozek a zhnusil počítač. Následovala fáze divokého žonglování s převody peněz ze spoření a kont, kupení a rozdělování, hádání s autobazaram, dalšího přeskupování hotovosti, vděčného přijímání pomoci od kamarádů a posledního rozhodování, jestli do toho opravdu jít.

A výsledek, pořízený vskutku v potu tváře, nám, díky Bohu, parkuje na dvoře. V rodokmenu má sice napsáno Citroen Picasso Grand a jeho rodnou řečí je francouzština, ale říkáme mu Citrónek. A máme ho rádi, hlavně proto, že se do něj alternativně vejde buď téměř nesložený kočár na dvojčata, nebo třetí řada sedaček, kterou se promění v improvizovaný minibus.

Tady parkuje ještě v bazaru, ale u nás doma je mu mnohem líp!



(Teď jen, abych se nezapomněla a nepokusila se ho někdy nakrmit benzínem).

Prezidentské volby

Jsou jich plné noviny, sociální sítě a nepochybně i televize (jak jsem se doslechla, televizního přijímače nemajíc). Za chvíli na nás oba pánové vykouknou kdykoli si otevřeme konzervu, což je jen další dobrý důvod, proč konzervy nekupovat.

U nás doma je volba jasná.



Midichloriany na hrad!