středa 6. prosince 2017

Jestli to čtení neomezit

S dětmi hodně čteme. Tím myslím opravdu hodně, hodně moc. Tak moc, že paní knihovnice v místní dětské knihovně je prakticky členem naší rodiny.

O úžasných knihách, které čteme, se chystám napsat už dlouho a třeba to stihnu ještě včas pro vánoční inspiraci (aspoň na Vánoce příští rok).

Vedlejším účinkem je, že naše děti mají slovní zásobu ne zcela odpovídající jejich věku. Až mě někdy napadá, jestli to čtení neomezit.

Rozárka (3 roky): Mami, když vidím, kolik napadalo sněhu, tak mi připadá, že se celý svět oděl do pohádkova.
Já: Odjel? Že celý svět odjel do pohádkova?
Rozárka: Ne odjel, oděl. To je jako oblíkl, víš?

Aha.


Umytá okna

Přijela mi návštěva.
A umyla mi okna v obýváku.

Neříkám, že mě to nepřekvapilo. Obvykle spíš kolem pozvaného hosta běhám, nabízím kávu, krájím buchtu, omlouvám se za hlučné děti a snažím se, aby se u nás návštěva cítila co nejlépe.

Tahle žena se ale rozhlédla, podívala se, kde by mohla pomoct a pak se opatrně zeptala, jestli by mi nevadilo, kdyby s něčím pomohla. A umyla mi okna. Ta okna, co se na ně chystám už tři měsíce, ale pořád schází čas, síla, nebo vhodné počasí.

Vlastně se ani moc neznáme. Setkaly jsme se u společných známých v létě a naše děti se ohromně rozuměly. Od té doby domlouváme návštěvu, kterou napřed zhatila střevní chřipka, pak laryngitida, pak nadměrné soplení a pak..vlastně už ani nevím co, prostě vždycky něco, jak už to bývá, když se chtějí setkat mámy s dětma. Nakonec to klaplo až v tento předvánoční čas a díky ní tak můžeme už zítra do čistých oken lepit výzdobu.

Pro mě, aktuálně značně přepracovanou, poslední dva měsíce řešící laryngitidy, záněty středního ucha, zápaly plic, pracovní krize, skautské výpravy a velkou mikulášskou akci pro 30 dětí, spící jen někdy a jen chvíli, byla taková žena-umyvačka oken nečekaným požehnáním, které jsem, po počátečním překvapení, přivítala s otevřenou náručí.

A přiměla mě přemýšlet, jestli tohle taky umím: nabízet - a účinně poskytovat - pomoc tam, kde to nejen nikdo nečeká, ale ani to, v souladu s běžnými společenskými zvyklostmi,čekat nemůže. Přiložit ruku k dílu i ve věcech, ve kterých bych si mohla klidně říct, že Tohle po mě přece nikdo nemůže chtít. Udělat něco prostě proto, že je to potřeba. Vnášet svou přítomností světlo.

Ještě se musím hodně učit.


P.S. Taky mě ta úžasná žena naučila, jak ze záchodové mísy odstranit letitý nános vodního kamene, odolávající všem specializovaným čisticím prostředkům, které jsem vyzkoušela. Horký ocet. Záchod už se taky blýská. Doporučují tři z pěti ochránců přírody!






pondělí 4. prosince 2017

Advent offline

Začal advent. V předvečer první adventní neděle jsme všichni společně seděli na zemi ve zhasnutém dětském pokoji okolo zapálených lucerniček, které si holky samy vyráběly, vyprávěli jsme si o Vánocích, zpívali koledy, drželi se za ruce a bylo nám milo.

Nevím, jak reálně si dovedete představit život v rodině, kde se narodilo 5 dětí během 4,5 let, ale můžu vám upřímně prozradit, že takové chvíle klidné pospolitosti jsou dost vzácné.

Letošní advent si moc přeju jich zažít co nejvíc. Chtěla bych to dopřát nejen našim dětem, ale taky sobě a svému milému muži.

Žít přítomným okamžikem. Naplno se do něj ponořit a neřešit v hlavě, komu ještě musím napsat, kam zavolat, komu odpovědět,.

Chtěla bych letošní advent strávit co nejvíc času offline. Číst víc vánočních příběhů a míň facebookových statusů. Poslouchat víc hudby a míň politických debat. Prohlížet si víc výtvorů svých dětí a míň instagramových snímků. Do postele uléhat s knížkou místo telefonu. Psát pohledy a dopisy, ne emaily.

Odpojit se od sítě, abych se mohla lépe napojit na přítomnost, protože ta je nejdůležitější.





Je zvláštní, že děti to stejně ví nejlépe. Když holky onu předadventní sobotu ležely už v postelích, řekly mi: "Maminko, tohle byl ten nejkrásnější večer na světě". Ne štědrý večer, ne žádný letní večer po nějaké extra super vychytané táborové hře, ne narozeninový večer, kdy se mohou radovat z dárků - ale večer, kdy jsme si na ně oba udělali čas, sedli jsme si s nimi, neřešili jsme školu, angličtinu ani flétnu ani úklid, ale prostě jsme jen byli s nimi.

Kéž se nám - i vám - takových chvil poštěstí co nejvíc.

Krásný advent!






pátek 24. listopadu 2017

Okradené děti

Tohle zamyšlení jsem kdysi psala na jeden blog, kde nakonec nevyšlo. Teď před svátky mi ale přijde aktuální, a tak je nakonec uveřejňuji u sebe. 
______


Barbie, traktůrky, plyšáci, autíčka, stavebnice, skládačky, knížky, pastelky, bublifuky, odrážedla, odstrkovadla, dětská kola, dětské brusle. Navlékací korálky, zažehlovací korálky, náramky, luky, šípy, meče, brnění, oblek spidermana a princeznovské korunky. Tuny lega, houpací prkna, duhové houpačky, mandaly, magnetické skládačky dřevěné kostky všeho druhu.

Valí se to na vás hned za dveřmi hračkářství. Super a cool postavičky z večerníčků, disneyovek a amerických seriálů. Stovky deskových her pro děti všeho věku. Mluvící knížky. Kreativní sady na výrobu všeho možného. Osmdesát druhů panenek s modrými vlasy a v neonovém oblečení. Těch nejlepších her a hraček jsou plné reklamy i lifestylové blogy s úchvatnými fotkami šťastně si hrajících dětí.

Zdá se, že naše děti mohou mít vše, po čem jejich srdce touží. 

Jenže to tak vůbec není.

Nemohou mít vše, po čem jejich srdce touží. Jsou totiž zavaleny hračkami a dětskými věcmi tak, že jejich srdce vlastně ani po ničem pořádně toužit nestihne. Dárky už se dětem nedávají jen k narozeninám a na Vánoce, ale také k svátku, ke dni dětí, na konci školního roku, na Mikuláše a na Valentýna. Když přijede babička. Když se jede na výlet. Když se jde k doktorovi. Když maminka narazí na hračku, kterou jako malá strašně chtěla.

Zavalujeme děti věcmi, a pak se nestačíme divit.

Že si jich neváží.
Že si s nimi nehrají.
Že je v pokojíčku a vlastně v celém domě pořád nepořádek.
Že mají naše děti pocit, že mají na všechno právo a nárok.
Že dopis, který napsaly Jěžíškovi, připomíná spíš sezónní leták obřího hračkářství.

Svoje děti tak (v dobré víře a z čiré lásky) okrádáme.

Okrádáme je, když balíme patnáctý dárek pod stromeček, když listujeme horečně stránkami e-shopu a hledáme, co by si tak děti ještě mohly přát "od babičky" nebo "od tety", když ročnímu dítěti, které si nejraději hraje s vršky od PET lahví, vršíme na hromadu jeden dar za druhým, protože se ty narozeniny přece musí pořádně oslavit. Okrádáme je, když plníme adventní kalendář 24 drobnými hračkami, které dítě nejpozději v lednu zničí a poztrácí.

Okrádáme je o dětské toužení. O možnost opravdu si něco dlouho, dlouho přát. O nezměrnou radost, když se ta přání nakonec vyplní. O charakter vybudovaný ze zjištění, že se všechno na světe netočí kolem mě a že některé věci prostě mít nebudu - nebo je nebudu mít hned.

Od jedné moudré ženy jsem se kdysi dozvěděla, že děti je třeba vypravit do života se třemi základními zjištěními.

1. Nemusí vždy dostat to, co chtějí.
2. Nemusí vždy dostat ani to, co potřebují.
3. Někdy si na věci, které chtějí a potřebují, musí počkat.

Je to paradox, ale myslím, že bychom dětem poskytli daleko více radosti, kdybychom jim dokázali dávat méně věcí (naopak jim často dlužíme více času a pozornosti).

Možná je teď skvělý čas si to připomenout a upozadit svou touhu dopřát jim všechny ty úžasné věci, které "za nás nebyly" - "za nás" totiž zase naopak byly touhy a přání a bezmezná radost z balíčku céček.



































úterý 21. listopadu 2017

O dracích a princeznách

Naše Rozárka je princezna.




Ne že by si na ni snad hrála, to ne. Ona prostě princezna je. Tahle modroočka se světlými kadeřemi se narodila proto, aby byla hýčkána, milována a obdivována. A že je co obdivovat - od andělsky nevinného pohledu, se kterým vám sděluje, že si ty "botičky ale vážně neumí obout sama", po vrozenou eleganci, se kterou na sebe dokáže navléct téměř jakýkoli kus oděvu a přitom vypadat, jako by ji právě maskérka s kostymérkou dvě hodiny ladily na profesionální focení.

Rozárka chápe, že do školky se princeznovské šaty nehodí, proto s vrcholným odporem každé ráno svolí, abych jí oblékla šaty obyčejné (o opuštění domova v jiném oděvu než v šatech nemůže být ani řeč). Ihned po příchodu domů však odkládá civilní převlek a obléká se do svých zdobených šatů, které jsou jejím pravým, přirozeným a vpravdě jediným skutečným oděvem. K tomu čelenka (jedině ta "s diamantem") a jedna až dvě sukně, které používá jako spodničky. Přes ramena závoj ze záclony a kolem krku květinové korále. Takto oděna pak vyráží čelit všednodenním záležitostem, jako je příprava svačiny,  malování temperami nebo vycházka do lesa.

Pravá dáma je prostě šik při každé příležitosti.

Blahosklonně nám dovoluje, abychom ji obsluhovali. Bereme to jako privilegium a už se nepokoušíme ji přesvědčit, že by si aspoň tu čepici mohla sundat sama. Za odměnu nám dovoluje se s ní pomazlit, což obvykle neopomene doprovodit otázku: "Ale že jsem krásná?".

I Amálka je jako vystřižená z pohádky. Jen v pohádce o princezně a drakovi by chtěla být ten drak. Nebo princ, nebo jeho kůň. Zkrátka cokoli, co se jí zamane, a zcela se odmítá nechat svázat zvyklostmi, okolnostmi či naším očekáváním. Je svobodná duše, která ke štěstí potřebuje svůj prostor a nerušený čas, aby mohla krmit dinosaura, cestovat do Afriky a zase zpátky nebo tvořit pestrobarevné hrušky z plastelíny.



Pokud se jí toho klidu a prostoru dostane, je to ta nejněžnější holčička, největší mazel, jediná z mých dcer, která mě zamilovaně hladí a šeptá mi do ucha "Miláááááááčku".

Když jí však není klid dopřán, mění se v kvílícího draka, nespokojeného dinosaura nebo přímo vřeštícího  Krakena. Nic, co by chtěl člověk denně potkávat.

A pak jsme tu ještě my, rodiče. Nedokonalí, chybující, unavení. Často bychom si přáli, aby byl drak trochu víc princezna a princezna zase trochu míň princezovná, protože by se nám to právě v danou chvíli opravdu hodilo. Jenže tak to nefunguje.

Princezny jsou půvabné ve svém princeznovství a drakům se nejlépe daří v dračí kůži. A posláním rodičů je nechat je být tím, čím potřebují, tak, jak to v danou chvíli potřebují. Milovat a bezmezně přijímat závodníky, princezny, šašky, šípkové Růženky, draky i kulové blesky. Takoví nám byli dáni.

Takoví jsou dokonalí.










pondělí 4. září 2017

Když se to narodilo....

...bylo to takové malé nic, do dlaně se to vešlo.



A dnes to šlo poprvé do školy. 


Dalo nám zabrat, než jsme se rozhodli, do které školy vlastně půjdou. Nakonec jsme vybrali malotřídku v kouzelné vesničce poblíž. Paní učitelka se zdá být přesně tou milou učitelkou, kterou budou moct copaté prvňačky zbožňovat a která v nich neuhasí touhu po objevování světa.


Definitivně jsem se do ní zamilovala dnes, když na můj dotaz ohledně přezůvek s úsměvem odvětila, že je jí to skutečně jedno, ať klidně děti chodí bosé, když jsou na to zvyklé. (Pro někoho je to nepodstatný detail, pro mě ušetření každodenní ranní diskuze se zavilou bosochodkyní).



Naše škola se jmenuje Naše škola. A dnes jsem cítila, že opravdu bude naše. Taková škola, kterou si vydupou ze země lidé s nadpřirozenými schopnostmi. Kde rodiče v den před kolaudací do jedné hodiny ráno montují nábytek a přibíjejí poličky na zdi. Kde je vevnitř tak krásně, že se vám nechce domů. Kam se nemůže nikdy přijít pozdě. Kde se nepíšou úkoly, pokud se psát nechtějí. Kde se rodiče sejdou a nechce se jim rozcházet, takže se v deset ráno roznáší káva a buchty a nabízí se pivo.


Kde se děti učí dobrovolně a rády.

Kde ke škole patří usměvavá školnice a družínářka v jednom, ovečky, oslíci a mladý starosta, který v nepřítomnosti paní učitelky slíbil děti povozit na traktoru.

Naději máme velikou (jako kotva duše). Tak držte palce, ať to jde tak, jak bychom si přáli, tam, kam bychom si přáli.




čtvrtek 29. června 2017

Pracovní prázdninový plán 2.0

Loni jsem před prázdninami psala o našem Pracovním Prázdninovém Plánu.

Nakonec jsme si (nejen díky němu) loni splnili téměř všechno, co jsme chtěli, a leccos dalšího. Vlastně jsme toho vloni stihli hodně, když uvážím, že jsme měli půlroční miminko, dvě dvouleťačky a dvě pětileté princezny. Moře, hory, týpka, tábor i město. Nesplněné zůstaly jen položky vyžadujíc tmu - tedy pozorování hvězd a svícení baterkou. Všech pět holek totiž loni chodilo spát v době, kdy letní den ještě ani nezačal ustupovat soumraku.

Letos jsou holky o rok starší a jejich rodiče jsou o rok méně přísní. Příšeří už je při čtení večerních pohádek naším věrným společníkem, takže i na baterky pod peřinou (nebo ve spacáku) už letos zřejmě dojde.

A kromě nich si letos v létě přejeme:

- Pohladit jednorožce
- Plavit se s piráty po Sedmi Mořích světa
- Podniknout lov na tygra
- Najít vchod do Narnie
- Svézt se ponorkou
- Otevřít branku do kouzelné zahrady
- Proletět se na Falkovi
- Najít poklad na Tajuplném ostrově
- Dát si teplé koláčky u hobitů
- Doputovat k pramenům řeky, která teče pozpátku
- Nakrmit draka...nebo dva

a naprosto nepochybuju, že se nám tento plán podaří naplnit alespoň tak dobře, jako ten loňský.

Když bosé nohy brouzdají raní rosou, malé pěsti svírají čerstvě natrhané maliny a před vámi leží nekonečné dva měsíce, je možné všechno na světě.

Krásné a zázraků plné léto vám všem!