úterý 23. října 2018

Dobrovolná skromnost aneb proč jsou 3 (pro nás) tak akorát

- "Kolik dáváte holkám dárků?" ptala se mě asi před týdnem moje známá, když jsme zabrousili na téma chystání Vánoc. Moje odpověď, že 3, ji zjevně trochu vykolejila. Oni se pohybují v násobcích. Dostalo se mi soucitného pohledu a pokývání hlavou: "No jo, při tolika dětech...." a rychlé změny tématu. Trošku se obávám, že nám teď začne nosit vyřazené oblečení a dětem občas nenápadně podstrčí kousek ovoce, protože "při tolika dětěch, že jo...kde taky na to mají brát!".

Naše rozhodnutí pro skromnější Vánoce ale není řízeno ekonomickým zájmem, určitě ne primárně. Dárky jsou samozřejmě prima a krásné a patří ke kouzlu Vánoc, ale kdo někdy viděl dítě nedočkavě trhat jeden obal za druhým, aniž by vůbec bylo schopné si jednotlivé dárky pořádně prohlédnout a užít, asi se taky zamyslel nad tím, jestli "to není trochu moc". O dalších a mnohem podstatnějších důvodech k dobrovolné skromnosti jsem psala tu.

Vánoce jsou pro nás s mužem velmi důležité svátky, ale co v nich chceme dětem předat především, to se do žádného balícího papíru nevejde. Radostnou zprávu o narození Spasitele. Vůni cukroví. Koledy. Světýlka svíček a dar času, který jako rodina strávíme společně. Mám pocit, že třicátá sada lega a osmá Barbie by tohle všechno rozmělnily.

Holky proto od nás, rodičů, dostávají každá tři dárky. Jedním z nich je knížka. Druhý je hračka nebo věc, kterou si samy hodně přejí a napíší si o ni Ježíškovi. Třetí vybereme po zralé úvaze my - loni to třeba byly brusle. A kromě toho dostávají ještě dárek společný: takový, nad kterým bude moct příjemný čas strávit celá rodina.: deskovou hru, stavebnici nebo třeba Lego.

Jak jste jistě postřehli, vlastně se o žádné skromné Vánoce nejedná. Laura a Mary v naší oblíbené knížce o osidlování divokého západu dostaly každá pletené rukavice a kousek cukrkandlu. Tomu říkám skromnost! A připadaly si jako v ráji. Ten ráj se ale odvíjel od toho, že přes rok toho nedostaly moc, vlastně - spíš nic. Vánoce pak pro ně byly pohádkovým bohatstvím.


A v tom, myslím, tkví tajemství úspěchu "skromných" Vánoc. Těžko by se nám zaváděly, kdyby holky byly od malička zvyklé na alespoň patnáct dárků, nebo kdyby dostávaly hromady dárků k narozeninám nebo jiným příležitostem během roku. Naše holky ale dostávají dárky omezeně a výběrově. Dáváním dárků neslavíme ani Mikuláše, ani den dětí, ani vysvědčení a dokonce ani jmeniny. Například k svátku si holky můžou vybrat aktivitu podle vlastního přání, na které se pak podílíme celá rodina: výlet do ZOO, oběd v restauraci, den strávený v indoorové herně, Amálka si naposledy přála výlet na kolech a měla z něj obrovskou radost. I tak dostanou během roku drobností z různých výletů a od příbuzných a kamarádů při návštěvách až-až. A vidím na nich, že když je věcí moc, nedokáží si je pořádně užít. S jednou dobře vybranou stavebnicí si dokáží hrát hodiny a hodiny. Když na narozeninové oslavě dostaly od kamarádů tři igelitky dárků, nedokázaly to ani vstřebat (a za pár dnů už nevěděly, co vlastně mají). Rozumný limit na počet vánočních dárků tak dává smysl i (a vlastně především) kvůli nim.

Dalším bonusem jsou ušetřené peníze, které můžeme vrazit do smysluplnějších věcí, například většího množství dražšího ovoce nebo kvalitnějších dárků, které si nakonec cestu pod stromeček najdou. A čas, který bych jinak trávila výběrem, objednáváním a balením hromady dárků strávím radši vystřihováním betléma a přilepováním vánočních girlnad na krbovou římsu. Zatím holky považují Vánoce za nejlepší věc na světě a každý dárek přijímají s nadšením. Doufám, že jim to ještě dlouho vydrží. Za sebe zjišťuji, že v dospělosti o dárky už v podstatě nestojím. Řečeno slovy písně: Nic nežádáme, jenom to samo, aby nás Pán Bůh miloval, miloval.... (ale holkám samozřejmě tu vysněnou papenku přihodíme, nemějte strach).


Vánoce 2012, kdy jsme měli jen Marušku s Bětuškou. Pouštění ořechových lodiček a prskání prskavek byl největší vánoční hit a od té doby se toho vlastně moc nezměnilo. Jen dětí přibylo. Dost výrazně.






úterý 1. května 2018

O zapomenutém výročí a zapnuté pračce

Můj muž nedávno (nikoli poprvé) zapomněl na naše výročí. Respektive - nemůžu vlastně zodpovědně říct, jestli zapomněl, nebo se prostě rozhodl je neřešit a tvářit se, že nebylo. Nezmínil se i něm a i já taktně mlčím. Už je to pár týdnů, takže nám to mlčení nepochybně vydrží do dalšího výročí (nebo dokud si nepřečte tento článek).

A mě se to vůbec nedotýká.

Byly roky, kdy bych to obrečela. Byly roky, kdy by pro mě slavení nebo neslavení výročí bylo známkou kvality našeho vztahu. Důkazem, že se ještě máme rádi. Ale po sedmnácti letech, nemocech, pěti dětech, stavbě domu a vůbec všem, čím nás život za ty roky omlel?

Vůbec se mě to nedotýká.

Tedy, neberte mě za slovo. Obrovská kytka růží by mě potěšila. Nad pozvánkou nad romantickou večeři bez dětí bych též neohrnula nos a potajmu zakoupená letenka do Londýna by mě uvrhla v extatické nadšení.

Romantická gesta jsou milá a potěší (téměř) každou ženu. Jenže já si vzala muže, jehož láska je až ostentantivně ne-gestující. Zato je to láska každodenní a všudypřítomná v mnoha všedních maličkostech. Vlastně do posledního písmene naplňuje motto z našeho svatebního oznámení:

Ne pro sny, ale pro život tě chci.

Po sedmnácit letech manželství by to motto mohlo znít:

Ne pro kytku růží, ale pro zapnutou pračku tě chci.

Můj kytky-nekupující a romantická-geta-neprožívající  muž, který musí do práce vstávat tak brzo, že se nepotká ani se mnou, ani s dětmi a většinou ani s prvními ranními ptáky, si totiž nezřídka ráno najde čas, aby naplnil a zapnul pračku. A já vstávám k prádlu, které se právě dopralo. První z dlouhého senzamu úkolů, které musím každý den řešit, si můžu odškrtnout ještě před tím, než si postavím vodu na ranní kafe.

 Maličkost, která mi zjednoduší nadcházející den. Práce, kterou bych měla udělat já, když jsem doma. Drobné vyznání lásky - měl jen několik minut a myslel v nich na to, aby byl můj den o něco snazší. 

Není na světě kytka růží, za kterou bych to vyměnila.


__________________________________________

Zvláštní zpráva pro mého muže, který blog často čte:

Moje nejoblíbenější barva růží je stále lososová, děkuji!










neděle 22. dubna 2018

Jak může vypadat úspěch

Někdy je to výhra v konkurzu, složení těžké zkoušky, osobní rekord v půlmaratonu nebo zdolání vysoké hory.

Někdy zachování manželství, zhubnutí, přibrání, vybudování vlastního bysnysu, nalezení životní lásky nebo vlastní bydlení, které jste si v potu tváře vydřeli.

A někdy, přátelé, někdy úspěch vypadá takto:


A věřte že v nás vzbuzuje téměř tolik endorfinů, jako ty jiné, zásadnější úspěchy uvedené výše. Ano, počítáte správně, Amálce budou čtyři roky a UŽ spí bez dudlíku (tedy už bez něj prospala tři noci v řadě).

Pomalu se taky přestává počůrávat.

Hlavně s námi ale začíná mluvit a alespoň některé problémy se snaží řešit jinak, než okamžitým vzteklým záchvatem (při kterém se počůrá a následně vyžaduje dudlík na uklidnění).

Nebudu vám lhát, rodičovství s Amálkou je prostě jiný level, než jsme dosud zažívali a zažíváme. Nebýt jí, mohli jsme si myslet, že jsme skvělí rodiče, všechno výborně zvládáme, rodičovství je vlastně docela v pohodě, s dětmi se dá na všem domluvit, aneb čtěte Respektovat a být respektován, tam to (skoro) všechno je. Nebýt jí, nezažili bychom pocit, že intenzivně potřebujeme dítě odvést alespoň na jedno dopoledne do nějakého ústavu, jinak v naší domácnosti dojde k projevu násilí. A nebýt jí, nikdy bychom nevěděli, jak něžná, vtipná, báječná a citlivá může čtyřletá holčička být.

Nevyměnili bychom ji ani za milion jiných, méně náročných holčiček (ovšem někdy bychom ji na chvíli někomu půjčili, abychom si od té intenzity trochu oddechli).

Je to tak, přátelé drazí. I s pěti dětmi zažíváme některé věci úplně poprové a zjišťujeme, že co fungovalo třikrát, počtvrté nefunguje, a že se musíme velmi zásadně změnit, chceme-li být jako průvodci životem co platní téhle živé a hluboké duši. Protože ona se měnit nebude, to už víme. Tak se měníme my. Někdy to drhne a dost často to bolí, ale stojí to za to.

Přicházejí pak malé úspěchy, které mají cenu zlata. Třeba odložené dudlíky.

Nezbývá než doufat, že jak budeme dozrávat my i Amálka, bude těch úspěchů více a těch počůraných kalhot méně. Bůh ví, že už to všichni potřebujeme.





pátek 5. ledna 2018

Vařím pudink

Zítra odjíždíme na týden na hory. Nic není zabaleného, nic není uvařeného, nemáme sehnané lyžáky. Já nemám dokončenou práci, protože včera Františka skočila po hlavě z gauče, čelem přímo na dlažbu. Boule, která se jí udělala, byla tak velká, že jsme se lekli i my, jinak dost otrlí rodiče. Jet na preventivní rentgen k nám na dětské oddělení je ale akce na celé odpoledne. Absolvoval ji můj muž, já zůstala místo práce se zbývajícími dětmi doma. Františka má sice zkontrolovanou lebku, což je prima, ale moje práce jaksi zůstala nedotčená, takže si ji musím vzít s sebou.

Františka taky v noci nespí, protože ji rostou stoličky.

Takže zatímco dny jsou stále náročnější, noci jsou čím dál kratší a vesměs strávené poponášením batolete po pokoji a zpíváním "Šla Nanynka do zelí". Po sérii krátkých zdřímnutí následuje budíček tak časný, že i ptáci jsou ještě zalezlí v hnízdech.

Když po takové noci nedobrovolně vstanete v pět ráno, můžete se domem potácet nazdařbůh, poslepu se prolévat kafem a řvát na děti, aby se vypravovaly do ústavů - což je to, co dělám obvykle. Nebo můžete udělat něco pozitivního, což mi podařilo dnes - Marušce s Bětuškou jsem připravila luxusní svačinu do školy. Splnila jsem tím jejich velkou touhu a když jsem svůj výtvor ještě posypala barevným sypáním, dostalo se mi sdělení, že jsem nejlepší maminka na světě.

No neberte to, když máte pod očima kruhy jako kola od vozu, noční košili politou šťávou z kompotu, vlasy stočené na temeni do vrabčího hnízda a stejně jste nejúžasnější na světě!



Pointa dnešního příspěvku (oduševnělá): Někdy se na nás vnější svět valí závratnou rychlostí a jediné,  co můžeme dělat, je vařit pudink a čekat, až to přejde.

Druhá pointa dnešního příspěvku (prakticky využitelná): Jakékoli dětské jídlo lze o třídu vylepšit tím, že ho posypete barevným sypáním. Potřebujete-li něco vylepšit o dvě třídy, použijte jedlé perličky :)









úterý 2. ledna 2018

Novoroční očista

Strávili jsme krásné Vánoce.
Na rozdíl od loňska nebylo třeba s nikým jet na pohotovost se zánětem středního ucha.
Na rozdíl od předloňska si čtyři nejstarší holky naplno uvědomovaly, co se děje, a dokázaly si to vychutnat.
Na rozdíl od roku předtím jsem nebyla tak unavená, že by mi u štědrovečerního stolu padala hlava do bramborového salátu (vážně, tříletá dvojčata a půlroční dvojčata byla dost šílená kombinace, a to jsem ještě netušila, že za rok jich bude ještě o jednu víc).

Všechno změny k lepšímu. A holčičky rostou, rostou. Tady letošní vánoční fotka (já vím, aranž hrozná, ale přemluvit jich všech pět, aby se převlékly, učesaly a stály chvíli na jednom místě je tak vysilující, že jsem chvíli přemýšlela, že je všechny prostě vyfotím v noci, když spí, a pak ty fotky k sobě jen nějak slepím).


Všichni pod stromečkem našli to, co si přáli, a můj muž mimo jiné Zázračný úklid od Marie Kondo. Může se vám zdát vtipné darovat úklidovou knihu muži, ale v poslední době prožíváme určité zahlcení věcmi a několik měsíců se naše rodinné hovory stáčely k minimalismu. Žijeme už totiž řadu let v provizoriu částečně opraveného domu se zděděným vybavením a mezi různé nepoužívanými nebo nefunkčními skříňkami se nám povalují hromady věcí čekající na vyřízení a zařazení do nových úložných prostor (které zase roky čekají na to, až si je pořídíme). Ano, ano je to chaos, ale na naši obranu chci poznamenat, že posledních šest let nepřetržitě pečujeme o 2-5 dětí (z větší části) předškolního věku jak říká moje sestra, uklízet dům, ve kterém jsou děti, je jako čistit si zuby a jíst u toho makový závin. 
Marie Kondo nás poučila (a museli jsme jí dát za pravdu) že problém netkví ani tak v nedostatku úložných prostor, jako v nadbytku našich věcí. Mohutně inspirováni jsme hned začali třídit oblečení. Tedy, začala jsem hlavně já, protože můj muž se k té knize, na kterou jsme se se sestrou vrhly a četly ji v podstatě současně, nedokázal dostat.
Vytřídila jsem a na charitu poslala tři velké pytle oblečení. Co mi zůstalo by se hravě vešlo do jednoho pytle, včetně zimního kabátu. Věci na doma, na ven, do společnosti, na zimu i léto mi teď zabírají dva zpola zaplněné šuplíky v komodě, asi osm dalších kousků visí na ramínku ve skříni. Tři poličky v šatní skříni byly uvolněny pro přehlednější skladování povlečení a já mám pocit, že se mi volněji dýchá. 

Manžel i z toho mála oděvů, které vlastní, též vyhodil celý jeden pytel nepoužívaných triček, vytahaných spodků a neoblíbených bund. 


Tolik zbytností jsme vlastnili jen my dva: a to bych řekla, že už náš výchozí majetek ve formě šatstva byl značně podprůměrný. Ani jeden z nás neholduje módním trendům a nemáme sklon trávit čas v obchodech s oblečením či na internetu zjišťovat, co teď nosí Kate a co frčí mezi městskými intelektuály. Přesto jsme nahromadili různá táborová trička, ošoupané svršky typu "na doma to bude ještě dobré", funkční oblečení na sporty, kterým se už nevěnujeme a bundy, které "docela seděly, ale ne tak úplně", takže zabíraly místo ve skříni, ale nikdy jsme je nenosili. 

Další čistku jsme provedli v oblečení, které aktuálně nosí starší holky, potom v oblečení mladších holek, ve sbírce našich DVD (pryč šly všechny filmy, které "nebyly špatné" a "někdy by se možná ještě hodily", zůstaly jen "wow, tohle je super" kousky, a těch je překvapivě málo). Probrala jsme svou bižuterii, vyházela všechny liché náušnice, nenošené korále, neoblíbené přívěsky a doplňky hodící se ke stylu, který už dávno nenosím. 

Sbírám síly (a hledám tři dny volna) na to, abych prošla svoje knihy, protože ty hromadím už od dětství a nikdy jsem nedala pryč byť jen jedinou z nich. Chci si ale opravdu nechat jen to, co mi dělá radost, a k čemu se při čtení pravidelně vracím. A pak bych chtěla pokračovat dál, i v dalších oblastech mám nahromaděno zbytečně moc věcí, které nevyužívám a už nikdy využívat nebudu. Děti čeká redukce hraček v pokojíčku (ta probíhá tajně už od podzimu, ale dosud si jí nevšimly. Další kroky budou radikálnější, to už neutajím). 

Takže tak, mí drazí. Starý rok jsme skončili a nový začali ve velmi pracovním tempu. Ale je to práce, která nás těší, a která přináší viditelné a hmatatelné výsledky, což je nesmírně povzbuzující. Přeji vám stejnou míru nadšení pro cokoli, do čeho se vrhnete!





středa 20. prosince 2017

Chvála vaječňáku

Ačkoli propaguji umírněné pečení, nepřeháněné dárkování a celkově prožívání Vánoc v poklidném a rodinném duchu, nikdy se před svátky nevyhnu kratším či delším okamžikům, kdy mám pocit, že je toho prostě moc.

Obchodník ztratil mou platbu nebo odeslal balíček na špatnou adresu.
PPL už třikrát psala, že jedou, ale nikdy nepřijeli.
Amálka potřebuje suché oblečení, Františka potřebuje chovat, Rozárka potřebuje, abych jí vyprávěla, jaké to bylo, když jsem byla malá, Maruška s Bětuškou mi potřebují předvést, jaké divadlo nacvičují na školní besídku - a já a nic z toho nemám čas, protože potřebuju ještě polít marokánky čokoládou a obalit datle do marcipánu.
Rozbila se pračka, ucpal se odpad, polámalo se auto nebo jsme aspoň našli novou plíseň na zdi v místech, kde nikdy nebyla.
Zase nemůžu najít mobil.
Vakuově baleného kapra vyprodali.
Dva plechy cukroví jsem spálila, i když u toho stojím a dávám pozor!
Batole vlezlo do hrnce s čokoládou.

Prostě takové ty běžné předvánoční příhody, které vypadají vtipně jen na papíře.

Řeším je tak, že dělám vaječný koňak. Jednak už samotný proces jeho přípravy mě uklidňuje (Dělání, dělání...), jednak mě pak silně uklidňuje konečný produkt.

A hlavně ho rozlívám do lahví a obdarovávám své blízké přítelkyně. Je to takový malý předvánoční dar, aby i ony přežily všechny ty plechy spáleného cukroví, zmeškané školní besídky, chybějící jmenovky, nevrlé tchýně a děti, které čekání na Ježíška přivádí do těžko zvladatelné extáze.


Dávat takový dar pod stromeček už je pozdě, ten musí přijít pár dní před Vánoci, když doma vrcholí chaos, stromeček nepasuje do stojanu a linecké se omylem posypalo solí místo cukru.

Tento předvánoční doping jsem se naučila od Fidorky. Recept jsem už sem jednou psala, ale dobrého vaječňáku není nikdy dost:

1 salko
3 žloutky (oranžové, domácí)
vanilkový cukr (s pravou vanilkou, ne vanilinový)
250 ml rumu

Žloutky šlehám s cukrem, potom postupně přidám Salko a rum. Mohutně ochutnávám, nalévám všem dospělým, kteří jsou v dosahu, a zpívám veselé vánoční písně.

Máme rádi i kávovou verzi s lžící rozpustné kávy, nebo verzi Amaretto s mandlovým aroma.

Klidné předvánoční dny přeju. A nezapomeňte si udělat vaječňák :)