pátek 5. ledna 2018

Vařím pudink

Zítra odjíždíme na týden na hory. Nic není zabaleného, nic není uvařeného, nemáme sehnané lyžáky. Já nemám dokončenou práci, protože včera Františka skočila po hlavě z gauče, čelem přímo na dlažbu. Boule, která se jí udělala, byla tak velká, že jsme se lekli i my, jinak dost otrlí rodiče. Jet na preventivní rentgen k nám na dětské oddělení je ale akce na celé odpoledne. Absolvoval ji můj muž, já zůstala místo práce se zbývajícími dětmi doma. Františka má sice zkontrolovanou lebku, což je prima, ale moje práce jaksi zůstala nedotčená, takže si ji musím vzít s sebou.

Františka taky v noci nespí, protože ji rostou stoličky.

Takže zatímco dny jsou stále náročnější, noci jsou čím dál kratší a vesměs strávené poponášením batolete po pokoji a zpíváním "Šla Nanynka do zelí". Po sérii krátkých zdřímnutí následuje budíček tak časný, že i ptáci jsou ještě zalezlí v hnízdech.

Když po takové noci nedobrovolně vstanete v pět ráno, můžete se domem potácet nazdařbůh, poslepu se prolévat kafem a řvát na děti, aby se vypravovaly do ústavů - což je to, co dělám obvykle. Nebo můžete udělat něco pozitivního, což mi podařilo dnes - Marušce s Bětuškou jsem připravila luxusní svačinu do školy. Splnila jsem tím jejich velkou touhu a když jsem svůj výtvor ještě posypala barevným sypáním, dostalo se mi sdělení, že jsem nejlepší maminka na světě.

No neberte to, když máte pod očima kruhy jako kola od vozu, noční košili politou šťávou z kompotu, vlasy stočené na temeni do vrabčího hnízda a stejně jste nejúžasnější na světě!



Pointa dnešního příspěvku (oduševnělá): Někdy se na nás vnější svět valí závratnou rychlostí a jediné,  co můžeme dělat, je vařit pudink a čekat, až to přejde.

Druhá pointa dnešního příspěvku (prakticky využitelná): Jakékoli dětské jídlo lze o třídu vylepšit tím, že ho posypete barevným sypáním. Potřebujete-li něco vylepšit o dvě třídy, použijte jedlé perličky :)









úterý 2. ledna 2018

Novoroční očista

Strávili jsme krásné Vánoce.
Na rozdíl od loňska nebylo třeba s nikým jet na pohotovost se zánětem středního ucha.
Na rozdíl od předloňska si čtyři nejstarší holky naplno uvědomovaly, co se děje, a dokázaly si to vychutnat.
Na rozdíl od roku předtím jsem nebyla tak unavená, že by mi u štědrovečerního stolu padala hlava do bramborového salátu (vážně, tříletá dvojčata a půlroční dvojčata byla dost šílená kombinace, a to jsem ještě netušila, že za rok jich bude ještě o jednu víc).

Všechno změny k lepšímu. A holčičky rostou, rostou. Tady letošní vánoční fotka (já vím, aranž hrozná, ale přemluvit jich všech pět, aby se převlékly, učesaly a stály chvíli na jednom místě je tak vysilující, že jsem chvíli přemýšlela, že je všechny prostě vyfotím v noci, když spí, a pak ty fotky k sobě jen nějak slepím).


Všichni pod stromečkem našli to, co si přáli, a můj muž mimo jiné Zázračný úklid od Marie Kondo. Může se vám zdát vtipné darovat úklidovou knihu muži, ale v poslední době prožíváme určité zahlcení věcmi a několik měsíců se naše rodinné hovory stáčely k minimalismu. Žijeme už totiž řadu let v provizoriu částečně opraveného domu se zděděným vybavením a mezi různé nepoužívanými nebo nefunkčními skříňkami se nám povalují hromady věcí čekající na vyřízení a zařazení do nových úložných prostor (které zase roky čekají na to, až si je pořídíme). Ano, ano je to chaos, ale na naši obranu chci poznamenat, že posledních šest let nepřetržitě pečujeme o 2-5 dětí (z větší části) předškolního věku jak říká moje sestra, uklízet dům, ve kterém jsou děti, je jako čistit si zuby a jíst u toho makový závin. 
Marie Kondo nás poučila (a museli jsme jí dát za pravdu) že problém netkví ani tak v nedostatku úložných prostor, jako v nadbytku našich věcí. Mohutně inspirováni jsme hned začali třídit oblečení. Tedy, začala jsem hlavně já, protože můj muž se k té knize, na kterou jsme se se sestrou vrhly a četly ji v podstatě současně, nedokázal dostat.
Vytřídila jsem a na charitu poslala tři velké pytle oblečení. Co mi zůstalo by se hravě vešlo do jednoho pytle, včetně zimního kabátu. Věci na doma, na ven, do společnosti, na zimu i léto mi teď zabírají dva zpola zaplněné šuplíky v komodě, asi osm dalších kousků visí na ramínku ve skříni. Tři poličky v šatní skříni byly uvolněny pro přehlednější skladování povlečení a já mám pocit, že se mi volněji dýchá. 

Manžel i z toho mála oděvů, které vlastní, též vyhodil celý jeden pytel nepoužívaných triček, vytahaných spodků a neoblíbených bund. 


Tolik zbytností jsme vlastnili jen my dva: a to bych řekla, že už náš výchozí majetek ve formě šatstva byl značně podprůměrný. Ani jeden z nás neholduje módním trendům a nemáme sklon trávit čas v obchodech s oblečením či na internetu zjišťovat, co teď nosí Kate a co frčí mezi městskými intelektuály. Přesto jsme nahromadili různá táborová trička, ošoupané svršky typu "na doma to bude ještě dobré", funkční oblečení na sporty, kterým se už nevěnujeme a bundy, které "docela seděly, ale ne tak úplně", takže zabíraly místo ve skříni, ale nikdy jsme je nenosili. 

Další čistku jsme provedli v oblečení, které aktuálně nosí starší holky, potom v oblečení mladších holek, ve sbírce našich DVD (pryč šly všechny filmy, které "nebyly špatné" a "někdy by se možná ještě hodily", zůstaly jen "wow, tohle je super" kousky, a těch je překvapivě málo). Probrala jsme svou bižuterii, vyházela všechny liché náušnice, nenošené korále, neoblíbené přívěsky a doplňky hodící se ke stylu, který už dávno nenosím. 

Sbírám síly (a hledám tři dny volna) na to, abych prošla svoje knihy, protože ty hromadím už od dětství a nikdy jsem nedala pryč byť jen jedinou z nich. Chci si ale opravdu nechat jen to, co mi dělá radost, a k čemu se při čtení pravidelně vracím. A pak bych chtěla pokračovat dál, i v dalších oblastech mám nahromaděno zbytečně moc věcí, které nevyužívám a už nikdy využívat nebudu. Děti čeká redukce hraček v pokojíčku (ta probíhá tajně už od podzimu, ale dosud si jí nevšimly. Další kroky budou radikálnější, to už neutajím). 

Takže tak, mí drazí. Starý rok jsme skončili a nový začali ve velmi pracovním tempu. Ale je to práce, která nás těší, a která přináší viditelné a hmatatelné výsledky, což je nesmírně povzbuzující. Přeji vám stejnou míru nadšení pro cokoli, do čeho se vrhnete!





středa 20. prosince 2017

Chvála vaječňáku

Ačkoli propaguji umírněné pečení, nepřeháněné dárkování a celkově prožívání Vánoc v poklidném a rodinném duchu, nikdy se před svátky nevyhnu kratším či delším okamžikům, kdy mám pocit, že je toho prostě moc.

Obchodník ztratil mou platbu nebo odeslal balíček na špatnou adresu.
PPL už třikrát psala, že jedou, ale nikdy nepřijeli.
Amálka potřebuje suché oblečení, Františka potřebuje chovat, Rozárka potřebuje, abych jí vyprávěla, jaké to bylo, když jsem byla malá, Maruška s Bětuškou mi potřebují předvést, jaké divadlo nacvičují na školní besídku - a já a nic z toho nemám čas, protože potřebuju ještě polít marokánky čokoládou a obalit datle do marcipánu.
Rozbila se pračka, ucpal se odpad, polámalo se auto nebo jsme aspoň našli novou plíseň na zdi v místech, kde nikdy nebyla.
Zase nemůžu najít mobil.
Vakuově baleného kapra vyprodali.
Dva plechy cukroví jsem spálila, i když u toho stojím a dávám pozor!
Batole vlezlo do hrnce s čokoládou.

Prostě takové ty běžné předvánoční příhody, které vypadají vtipně jen na papíře.

Řeším je tak, že dělám vaječný koňak. Jednak už samotný proces jeho přípravy mě uklidňuje (Dělání, dělání...), jednak mě pak silně uklidňuje konečný produkt.

A hlavně ho rozlívám do lahví a obdarovávám své blízké přítelkyně. Je to takový malý předvánoční dar, aby i ony přežily všechny ty plechy spáleného cukroví, zmeškané školní besídky, chybějící jmenovky, nevrlé tchýně a děti, které čekání na Ježíška přivádí do těžko zvladatelné extáze.


Dávat takový dar pod stromeček už je pozdě, ten musí přijít pár dní před Vánoci, když doma vrcholí chaos, stromeček nepasuje do stojanu a linecké se omylem posypalo solí místo cukru.

Tento předvánoční doping jsem se naučila od Fidorky. Recept jsem už sem jednou psala, ale dobrého vaječňáku není nikdy dost:

1 salko
3 žloutky (oranžové, domácí)
vanilkový cukr (s pravou vanilkou, ne vanilinový)
250 ml rumu

Žloutky šlehám s cukrem, potom postupně přidám Salko a rum. Mohutně ochutnávám, nalévám všem dospělým, kteří jsou v dosahu, a zpívám veselé vánoční písně.

Máme rádi i kávovou verzi s lžící rozpustné kávy, nebo verzi Amaretto s mandlovým aroma.

Klidné předvánoční dny přeju. A nezapomeňte si udělat vaječňák :)

středa 6. prosince 2017

Jestli to čtení neomezit

S dětmi hodně čteme. Tím myslím opravdu hodně, hodně moc. Tak moc, že paní knihovnice v místní dětské knihovně je prakticky členem naší rodiny.

O úžasných knihách, které čteme, se chystám napsat už dlouho a třeba to stihnu ještě včas pro vánoční inspiraci (aspoň na Vánoce příští rok).

Vedlejším účinkem je, že naše děti mají slovní zásobu ne zcela odpovídající jejich věku. Až mě někdy napadá, jestli to čtení neomezit.

Rozárka (3 roky): Mami, když vidím, kolik napadalo sněhu, tak mi připadá, že se celý svět oděl do pohádkova.
Já: Odjel? Že celý svět odjel do pohádkova?
Rozárka: Ne odjel, oděl. To je jako oblíkl, víš?

Aha.


Umytá okna

Přijela mi návštěva.
A umyla mi okna v obýváku.

Neříkám, že mě to nepřekvapilo. Obvykle spíš kolem pozvaného hosta běhám, nabízím kávu, krájím buchtu, omlouvám se za hlučné děti a snažím se, aby se u nás návštěva cítila co nejlépe.

Tahle žena se ale rozhlédla, podívala se, kde by mohla pomoct a pak se opatrně zeptala, jestli by mi nevadilo, kdyby s něčím pomohla. A umyla mi okna. Ta okna, co se na ně chystám už tři měsíce, ale pořád schází čas, síla, nebo vhodné počasí.

Vlastně se ani moc neznáme. Setkaly jsme se u společných známých v létě a naše děti se ohromně rozuměly. Od té doby domlouváme návštěvu, kterou napřed zhatila střevní chřipka, pak laryngitida, pak nadměrné soplení a pak..vlastně už ani nevím co, prostě vždycky něco, jak už to bývá, když se chtějí setkat mámy s dětma. Nakonec to klaplo až v tento předvánoční čas a díky ní tak můžeme už zítra do čistých oken lepit výzdobu.

Pro mě, aktuálně značně přepracovanou, poslední dva měsíce řešící laryngitidy, záněty středního ucha, zápaly plic, pracovní krize, skautské výpravy a velkou mikulášskou akci pro 30 dětí, spící jen někdy a jen chvíli, byla taková žena-umyvačka oken nečekaným požehnáním, které jsem, po počátečním překvapení, přivítala s otevřenou náručí.

A přiměla mě přemýšlet, jestli tohle taky umím: nabízet - a účinně poskytovat - pomoc tam, kde to nejen nikdo nečeká, ale ani to, v souladu s běžnými společenskými zvyklostmi,čekat nemůže. Přiložit ruku k dílu i ve věcech, ve kterých bych si mohla klidně říct, že Tohle po mě přece nikdo nemůže chtít. Udělat něco prostě proto, že je to potřeba. Vnášet svou přítomností světlo.

Ještě se musím hodně učit.


P.S. Taky mě ta úžasná žena naučila, jak ze záchodové mísy odstranit letitý nános vodního kamene, odolávající všem specializovaným čisticím prostředkům, které jsem vyzkoušela. Horký ocet. Záchod už se taky blýská. Doporučují tři z pěti ochránců přírody!






pondělí 4. prosince 2017

Advent offline

Začal advent. V předvečer první adventní neděle jsme všichni společně seděli na zemi ve zhasnutém dětském pokoji okolo zapálených lucerniček, které si holky samy vyráběly, vyprávěli jsme si o Vánocích, zpívali koledy, drželi se za ruce a bylo nám milo.

Nevím, jak reálně si dovedete představit život v rodině, kde se narodilo 5 dětí během 4,5 let, ale můžu vám upřímně prozradit, že takové chvíle klidné pospolitosti jsou dost vzácné.

Letošní advent si moc přeju jich zažít co nejvíc. Chtěla bych to dopřát nejen našim dětem, ale taky sobě a svému milému muži.

Žít přítomným okamžikem. Naplno se do něj ponořit a neřešit v hlavě, komu ještě musím napsat, kam zavolat, komu odpovědět,.

Chtěla bych letošní advent strávit co nejvíc času offline. Číst víc vánočních příběhů a míň facebookových statusů. Poslouchat víc hudby a míň politických debat. Prohlížet si víc výtvorů svých dětí a míň instagramových snímků. Do postele uléhat s knížkou místo telefonu. Psát pohledy a dopisy, ne emaily.

Odpojit se od sítě, abych se mohla lépe napojit na přítomnost, protože ta je nejdůležitější.





Je zvláštní, že děti to stejně ví nejlépe. Když holky onu předadventní sobotu ležely už v postelích, řekly mi: "Maminko, tohle byl ten nejkrásnější večer na světě". Ne štědrý večer, ne žádný letní večer po nějaké extra super vychytané táborové hře, ne narozeninový večer, kdy se mohou radovat z dárků - ale večer, kdy jsme si na ně oba udělali čas, sedli jsme si s nimi, neřešili jsme školu, angličtinu ani flétnu ani úklid, ale prostě jsme jen byli s nimi.

Kéž se nám - i vám - takových chvil poštěstí co nejvíc.

Krásný advent!






pátek 24. listopadu 2017

Okradené děti

Tohle zamyšlení jsem kdysi psala na jeden blog, kde nakonec nevyšlo. Teď před svátky mi ale přijde aktuální, a tak je nakonec uveřejňuji u sebe. 
______


Barbie, traktůrky, plyšáci, autíčka, stavebnice, skládačky, knížky, pastelky, bublifuky, odrážedla, odstrkovadla, dětská kola, dětské brusle. Navlékací korálky, zažehlovací korálky, náramky, luky, šípy, meče, brnění, oblek spidermana a princeznovské korunky. Tuny lega, houpací prkna, duhové houpačky, mandaly, magnetické skládačky dřevěné kostky všeho druhu.

Valí se to na vás hned za dveřmi hračkářství. Super a cool postavičky z večerníčků, disneyovek a amerických seriálů. Stovky deskových her pro děti všeho věku. Mluvící knížky. Kreativní sady na výrobu všeho možného. Osmdesát druhů panenek s modrými vlasy a v neonovém oblečení. Těch nejlepších her a hraček jsou plné reklamy i lifestylové blogy s úchvatnými fotkami šťastně si hrajících dětí.

Zdá se, že naše děti mohou mít vše, po čem jejich srdce touží. 

Jenže to tak vůbec není.

Nemohou mít vše, po čem jejich srdce touží. Jsou totiž zavaleny hračkami a dětskými věcmi tak, že jejich srdce vlastně ani po ničem pořádně toužit nestihne. Dárky už se dětem nedávají jen k narozeninám a na Vánoce, ale také k svátku, ke dni dětí, na konci školního roku, na Mikuláše a na Valentýna. Když přijede babička. Když se jede na výlet. Když se jde k doktorovi. Když maminka narazí na hračku, kterou jako malá strašně chtěla.

Zavalujeme děti věcmi, a pak se nestačíme divit.

Že si jich neváží.
Že si s nimi nehrají.
Že je v pokojíčku a vlastně v celém domě pořád nepořádek.
Že mají naše děti pocit, že mají na všechno právo a nárok.
Že dopis, který napsaly Jěžíškovi, připomíná spíš sezónní leták obřího hračkářství.

Svoje děti tak (v dobré víře a z čiré lásky) okrádáme.

Okrádáme je, když balíme patnáctý dárek pod stromeček, když listujeme horečně stránkami e-shopu a hledáme, co by si tak děti ještě mohly přát "od babičky" nebo "od tety", když ročnímu dítěti, které si nejraději hraje s vršky od PET lahví, vršíme na hromadu jeden dar za druhým, protože se ty narozeniny přece musí pořádně oslavit. Okrádáme je, když plníme adventní kalendář 24 drobnými hračkami, které dítě nejpozději v lednu zničí a poztrácí.

Okrádáme je o dětské toužení. O možnost opravdu si něco dlouho, dlouho přát. O nezměrnou radost, když se ta přání nakonec vyplní. O charakter vybudovaný ze zjištění, že se všechno na světe netočí kolem mě a že některé věci prostě mít nebudu - nebo je nebudu mít hned.

Od jedné moudré ženy jsem se kdysi dozvěděla, že děti je třeba vypravit do života se třemi základními zjištěními.

1. Nemusí vždy dostat to, co chtějí.
2. Nemusí vždy dostat ani to, co potřebují.
3. Někdy si na věci, které chtějí a potřebují, musí počkat.

Je to paradox, ale myslím, že bychom dětem poskytli daleko více radosti, kdybychom jim dokázali dávat méně věcí (naopak jim často dlužíme více času a pozornosti).

Možná je teď skvělý čas si to připomenout a upozadit svou touhu dopřát jim všechny ty úžasné věci, které "za nás nebyly" - "za nás" totiž zase naopak byly touhy a přání a bezmezná radost z balíčku céček.