středa 25. ledna 2017

Fanička

Ranní soukromá chvíle v koupelně. Lezu ze sprchy, Amálka sedí na stoličce a čistí si zuby.

Amálka (zčista jasna, velmi procítěně): Já mám moc uáda Fanu.
(dojatě): To je moc dobře, Amálko.

(Utírám si záda a téměř zamačkávám slzu. Amálka je tak senzitivní a přeci jen to s tou výchovou asi nevedeme špatně, je vidět, že se holčičky mají rády! A jak to ještě dokáže krásně říct!)

: Já mám taky Fanynku moc ráda.

Amálka: Ne Fanynku. Fanu. Faničku. Na koupání, mám uáda.

: ...aha.



středa 11. ledna 2017

Idyla

"Vy jste taková idylická rodina. Já vám to úplně závidím!"

Pravila mi tuhle jedna známá.

Prý idylická.

Kdyby to viděla například dnes večer...to zase byla idyla jak z pohádek Josefa Lady.



Takovou pohodičku teď máme doma několikrát denně, prakticky kdykoli od Rozárky něco chci.

Stěžovala jsem si tuhle kamarádce a ta mi řekla, že u Bětušky to přece přešlo, tak to u Rozárky přejde taky. Zvláštní. Já bych přísahala, že se Bětuška nikdy nevztekala. Jak je dobré mít přátele, kteří vám připomenou, čím vším už jste si prošli!. U mě už asi zafungoval vzpomínkový optimismus, který našim maminkám a tchyním umožňuje tvrdit, že MY jsme jim tedy nikdy žádné scény nedělali, chodili jsme na nočník už v půl roce a spali sami v postýlce celou noc v podstatě od porodu. Proto ony nechápou, proč se naše děti tak vztekají, čůrají tak dlouho do plen a v noci se budí na kojení.


Mám tedy naději, že když Bětušku to vztekání zjevně dávno přešlo, tak snad brzy to přejde i Rozárku. Pokud ne, za trest budu toto video pouštět na její zásnubní hostině.


Rampouši

Mrzne, až praští - to je informace pro ty z vás, kteří nemáte FB, takže netušíte, jaké mrazy hýbou republikou.

V sobotu u nás bylo minus dvacet tři stupňů, takže ideální počasí na půldenní procházku (to je ironie, zas taková krkavčí matka nejsem). Měli jsme ale se skautíky Tříkrálovou sbírku, Maruška s Bětuškou měly vyrobené koruny a děsně se těšily, tak se nedalo nic dělat.

Jako častokrát  v takové situaci mě pak holky překvapily. Děti, které někdy bolí nožičky i při nákupu v místní Jednotě a zoufale opláčou každý imaginární pupínek, se v těch mrazech statečně probíjely větrem, mávaly pokladničkama, zpívaly My tři králové jdeme k vám a vůbec si nedělaly hlavu z toho, že byly čtyři.

Jen na začátku jsme si musely vzít malý time-out a vysvětlit si znovu, proč a pro koho sbírku děláme. Naše Bětuška si totiž před prvním domem, kde jsme chtěli zazvonit, stoupla a hlasitě zavolala na své kamarádky: "Na co vybíráte? My na nový auto, do toho starýho už se nevlezem a nemáme peníze na nový." Další hřebík to rakve naší dobré pověsti.

Po třech hodinách v mrazu jsme toho měly právě dost, já šla na zbytek dne mrznout domů, Maruška s Bětuškou se ale jen naobědvaly a hned jely s tatínkem na sjezdovku. Lyže jim přinesl Ježíšek a holky se moc těšily, až je vyzkouší.  Z hodiny na svahu s lyžařským instruktorem měly velký zážitek, strašně se jim to líbilo, nejlepší ale byl párek v rohlíku s horkou čokoládou :) Na nějaké větší pokroky v lyžařské technice si ještě chvíli počkáme, ale důležité pro mě je, že je to baví. Příští týden budeme na horách, takže příležitostí k tréningu bude dost a dost.

Domácí příprava na Tříkrálovou sbírku: korunky si vyrobily i Amálka s Rozárkou, ale na koledování jsou ještě malé.



Jediná fotka naší skupinky koledníků, kterou jsem v tom mrazu cvakla:





Bětuška pluží na svahu.




A největší atrakce dne!

Necpat děti nezdravým jídlem má mnoho výhod. Mají například větší šanci být celý život zdravé. A štíhlé, na rozdíl od jejich matky. Super na tom ale taky je to, že když výjimečně nějakou nezdravotu dovolíte, dokážou si ji děti užít naplno!





neděle 1. ledna 2017

Rok jako víno

Před rokem touto dobou jsem byla v posledním měsíci těhotenství, jako vždy oteklá a stěží schopná pohybu. Doma se mi batolily dvě rok a půl staré holčičky, starší holky chodily prvním rokem do školky. Byly Vánoce a já toho měla moc, moc, moc. Na miminko jsem se těšila, ale můj převažující pocit byla únava a obavy o to, jak to všechno v rozšířené sestavě zvládneme.

Uplynulo 365 dní a jsme zase úplně jinde. V kočárku mi tu spí téměř roční Františka, skoro-chodec, zdatný strávník, potěcha naší rodiny, s velmi slušně zaběhaným režimem umožňujícím mi tu celkem v klidu sedět a psát si blog. Zaplula mezi nás klidně, přirozeně, bez větších stresů pro kohokoli ze zúčastněných. Je tu, je součást naší rodiny a bez ní bychom prostě nebyli úplní. Fanynka naše.

Amálka s Rozárkou za ten rok udělaly úžasný pokrok. Odložily dudlíky, flašky s mlíkem i plínky, exponenciálně si rozšířily slovní zásobu, přestaly se vozit kočárkem, zkrátka učinily všechny zásadní kroky na cestě od miminka k předškolnímu dítěti. Navíc si, k mé velké radosti, začaly pěstovat i osobitý smysl pro humor. Jsou z nich zdravé, veselé a přiměřeně samostatné holky a už se moc těším, až spolu v květnu oslavíme jejich třetí narozeniny.

Někdy v létě došlo k zásadnímu posunu ve dynamice naší rodiny. Zatímco do té doby jsme dělili pozornost mezi starší holky, mladší holky a Fanynku, což byly v podstatě tři oddělené jednotky s téměř nekompatibilními potřebami a režimem, během letních měsíců Amálka s Rozárkou dozrály tak, že utvořily se staršími holkami partu. V mnoha činnostech už zvládají všechny čtyři spolupracovat, hrají si spolu, perou se spolu, čtou si spolu, k naší nelibosti spolu blbnou u jídla, zkrátka najednou tu máme smečku čtyř (poněkud divočejších) princezen a navíc jedno miminko jako prémii. Čtyřem nejstarším dětem tak musíme vytvářet technické zázemí, ale je čím dál méně potřeba je nepřetržitě bavit a organizovat.

Maruška s Bětuškou nepozorovaně vyrostly v předškoláky. Jsou na svůj statut velmi hrdé a mají proč. Jsou totiž prima holky, se kterými je radost pobýt.  Čas strávený jen ve třech, já a moje dvě nejstarší, je pro mě balzám na duši. V mnoha ohledech jsou velmi rozumné a často mi pomáhají. Na podzim se například začaly starat o Amálku s Rozárkou ráno po probuzení, když já ještě spím. Dohlédnou, aby si A+R zašly na záchod, a hrají si s nimi, dokud s Františkou nevstaneme. Neskutečné. Ještě před rokem jsem každé ráno vstávala do křiku, protože někdo plakal, že mě nutně potřebuje. Teď přicházím do pokoje, kde jsou rozestavěné ohrady se zvířátky, jezdí se tam na nákupy nebo staví monumenty z lega a všichni se dobře baví. Tak dobře, že mám někdy problém dostat je dolů na snídani.

Jednou ze zásadních změn letošního roku bylo naše samostatné bydlení. "Vejminek" pro rodiče se podařilo dotáhnout do obyvatelné podoby a letošní Vánoce jsme poprvé slavili jako dvě samostatné bytové jednotky. S aktuální situací jsme tak velmi spokojení všichni: babičku máme pár kroků od domu, takže si jí děti mohou plně užívat, ale zároveň mají obě domácnosti svůj prostor a klid. Mí američtí přátelé by takovou situaci označili jako win-win a skutečně myslím, že jsme to všichni vyhráli.

Letošní rok nám zkrátka přinesl mnoho dobrého. Jednou z věcí, kterých si vážím nejvíc, byl společně trávený čas a výlety, které se nám navzdory různým potížím podařilo zorganizovat. S Františkou jsme poprvé vyrazili spát mimo domov, když jí byly asi dva týdny. Navštívili jsme přátele na bedřichovské faře. V květnu jsme strávili týden u moře, v červenci jsem byla jen s Františkou a nejstaršími holkami pár dní v Praze, všichni společně jsme byli v srpnu na dovolené v Železném Brodě.

Naopak nás nepotkal žádný větší zdravotní ani jiný zádrhel.

Po pracovní stránce stránce se mi dařilo lépe, než bych si troufla doufat. Podařilo se mi najít nové klienty a rozdělit své pracovní úsilí mezi více zdrojů, což bylo moje přání pro tento rok. Obrovskou radost mi dělá i dobře rozjetá družina předškolních skautů, letní tábor se velmi vydařil, schůzky a výlety šlapou, děti (i rodiče) jsou spokojení. Jediným problémem tak zůstává, že dětí máme v družině moc - a to je vlastně prima.

Ano, míváme s mužem dny (a týdny) kdy je toho na nás moc. Pořád se staráme o značně nadprůměrný počet dětí značně nízkého věku, k tomu oba pracujeme, máme dům, zahradu, nedělní školu, skaut. Času stráveného ve dvou je minimum, o společné večeři nebo kině si zatím necháváme jen zdát. Ale zrajeme, všichni. Děti rostou, my se pořád učíme, a když někdy procházíme velkým tlakem, doufáme, že - jako u vína - je ten tlak nutný k tomu, abychom ze sebe dostali to nejlepší. A těšíme se, že se víno, kterého se jednou dočkáme, bude prvotřídní.

Mám určitá přání pro nadcházející rok. Chtěla bych víc času pro sebe. Nutně potřebuju učinit zásadní kroky ohledně svého zdraví. Ráda bych se vrátila ke hře na klarinet. toužím trávit víc času s mužem, i kdyby jen společnou četbou na gauči večer, když všechny děti spí. Ale to nejzásadnější už máme a skoro se stydím žádat ještě o víc. Zkrátka, aby hůř nebylo, to by nám stačilo...

A vám všem, přátelé, ať se plní vaše sny a touhy vrchovatou měrou.

Pour féliciter 2017.











úterý 27. prosince 2016

Krásné svátky

Mívala jsem poměrně vysoké nároky na vánoční svátky. 15 druhů cukroví, adventní koncerty, ručně vyráběné dekorace, naklizeno, navařeno, umělecky zabalené dárky, výlet na zahraniční adventní trhy...

Život se ale nějak převrátil vzhůru nohama. Moje svátky v posledních letech nezahrnují nic z výše uvedených kritérií, přesto (nebo proto?) je slavím z hloubi duše šťastná. Jinak to snad ani nejde, když máte pod stromečkem takovou nadílku:



neděle 25. prosince 2016

Priority

Milí přátelé,
doufám, že jste Štědrý den prožili v pokoji a radosti. U nás probíhal tak pohodově, jak to u pěti dětí do pěti let probíhat může. Všechno bylo nachystáno, ambiciózní plány včas opuštěny, jídla bylo dost a dárků také., měli jsme se rádi a bylo nám dobře.

Když jsme večer ukládali děti do postelí, ptala jsem se Amálky, co jí všechno Ježíšek přinesl. Zajímalo mě, jestli v tom mumraji a zmatku dokázala vstřebat alespoň některé dárky.

"-Miminko veliký krásný pšinesl." (Přinesl, panenka a knížka byly jediné věci, které si od Ježíška přála".

"-A co ještě Amálko?"

"Pšinesl knížku. Á-a-a-á sukničku pšinesl. Kuličky takový." (Prima, tak si fakt pamatovala skoro všechno).

"A co se ti, Amálko, líbilo nejvíc?"

(chvíle přemýšlení, šťourání prstem v puse, a pak):

"S maminkou doma byly. Mě líbilo, hezký bylo."

Nu, nevím, co  nás, čeká příští rok. Ale děj se co děj, přeju si dokázat zachovat ty správné priority, jak mi to na Štědrý večer předvedla má dvouletá dcera.








pátek 23. prosince 2016

Chvála vaječného koňaku

Jeden smutný ajznboňák dobře věděl, co je dobré.
Vaječný koňak ze svařených žloutků dělávala moje babička, my děti jsme ho nesměly pít a pamatuju se, že mi to přišlo jako strašná křivda. Byla to totiž věc zjevně výborná, lepivá a sladká, a takové by dětem nikdo odpírat neměl!

Já se s žloutky nevařím, protože (celkem pochopitelně) preferuju recepty ultra rychlé a jednoduché. Už několikátý rok dělám vaječný koňak podle Fidorky (sjeďte si pro něj až na samý konec stránky). Je rychlý a výborný, tak co si přát? Případnou salmonelu jistě zabije alkohol - tak si to aspoň namlouvám a vesele popíjím i coby kojící matka.

Tomuhle koňaku taky doma říkáme předvánoční. Dělám ho v týdnu před vánoci, po večerech ho popíjíme s mužem a zaháním tím předvánoční stresy a chmury. Těch zřejmě letos bylo víc než jindy, protože první várka koňaku padla už v úterý :) Dnes jsem další lahev nesla kamarádům, kteří mají dvě malé děti, a taky vypadali, že se koňak zítřejšího večera asi nedožije.

Prostě, Vánoce jsou nádherné svátky, ale přiznejme si to, jejich příprava klade na všechny určité nároky, kterým se někdy čelí lépe s mírnou hladinkou alkoholu.

Mezi svátky to pak nebývá o moc lepší, přeci jen, děti doma ze školek a škol, tchýně, babičky a jiné okolnosti...prostě důvod se vždycky najde. Tak na zdraví!