čtvrtek 30. března 2017

Začalo jaro!

Nevím, čím jste začátek jara oslavili vy - my dvoudenním hledáním jediných funkčních klíčů od auta.
Je to tak, Františka je v tom kouzelném období, kdy roznáší všechny dostupné předměty a deponuje je na místech, která k tomu nejsou vůbec určena. Zná to téměř každý rodič, dělá to téměř každé batole, Fanynka je, řekla bych, přenašeč výjimečně zdatný a systematický.



Tady zrovna přenáší léky. Ty ale, na rozdíl od klíčů od auta, máme několikatery a jsou poměrně snadno nahraditelné. Asi proto je nikam neschovává.

Ty klíče pečlivě uzavřela do skříňky pod umyvadlem. Taky ale mohly být v botě, v koši, v popelnici, v květináči, v záchodě nebo na Marsu. Vyšlo by to asi nastejno. Pozitivní na tom je, že jsme při šmejdění pod gaučem, pod linkou a za záchodovou mísou alespoň vzdáleně přiblížili jarnímu úklidu.

Abychom tedy to jaro náležitě oslavily, vzala jsem holky do květinářství, že si koupíme kytičku. A možná nějakou malou velikonoční dekoraci. Už jste zkoušeli vzít pět předškolních holčiček do květinářství, že si koupíte nějakou malou dekoraci? Ne? Asi máte víc rozumu než já.

Poznatek: Nic takového, jako malá velikonoční dekorace, neexistuje. Odcházeli jsme se čtyřmi květinami v květináči, pěti velkými kotouči velikonočních stužek, dvěma balení plastových vajíček, barevnou jutou, textilními kuřátky a několika drobnostmi, na které už si ani nevzpomínám. Vím, že toho byla plná taška, a že to stálo asi třikrát tolik, než jsem čekala.

Pak jsem ještě holky vzala na první letošní zmrzlinu. Byla jahodová a bylo to blaho. Ještě větší blaho by to bylo, kdybych holkám vzala z auta mikinky, protože venku zdaleka nebylo takové teplo, jak to z auta vypadalo.  Bětuška mi hlasitým kvílením dávala najevo, že jako matka stojím za houby.


A to ještě chudák nevěděla, že až přijdeme k autu, odemknu ho (těmi nalezenými klíči, které jsem dosud neztratila, bonusové body pro mě!), všechny děti pečlivě připoutám do sedaček a pak odfrčím v širou dál, ponechávajíc tašku s obřím květinovým nákupem na parkovišti. Někomu se asi šikla, když jsme se vrátily, už tam nebyla.

Rozárka mi proto dávala hlasitým kvílením najevo, že jako matka stojím za houby.

Prostě jaro jak má být. Ještě pořád chcete, abych napsala článek o časovém managementu? Já? Já neumanaguju ani tašku s nákupem, lidé drazí. Ale mám se ráda i tak. Přeci jen...je to jaro, a na světě je krásně!





Pro paní, která opařila mé dítě horkým čajem

Chtěla jsem vám to říct, ale nemohla jsem za vámi běžet, když jsem musela Rozárce držet násilím ruku v umyvadle s ledovou vodou a tišit ji, aby moc nekřičela, protože spousta lidí okolo se snažila snídat.
Chtěla jsem vám to říct, ale vy jste z té jídelny hned odešla, ani jste nepočkala, jestli bude Rozárka v pořádku nebo budeme muset volat sanitku.
Chtěla jsem vám to říct, ale když jsem uslyšela svou dvouleťačku tak strašně vykřiknout, před očima se mi na chvíli udělala tma a pak jsem viděla jen ji, plačící, že to pálí, snažící se sundat si horké tričko působící každým dotekem s tou jemnou dětskou kůží další a další bolest.
Chtěla jsem vám to říct, ale ani nevím, jak jste vypadala, proběhla jsem kolem vás a vnímala jen to, že mě moje dítě právě teď strašně potřebuje.

Tak vám to chci aspoň napsat.

Nezlobím se na vás.

Nezlobila jsem se ani v tu první chvíli. Chtěla jste pomoct, chtěla jste jí napustit z várnice čaj, když před ní stála s prázdným hrnečkem. Nemohla vědět, jak moc ta várnice stříká a jak nesmyslně vřelý čaj do ní dávají.

Nemám vám ani co odpouštět, prostě jste se snažila pomoct. V jednu chvíli jste byla hodná paní, která pomáhá blonďaté holčičce s modrými kukadly nalít čaj - a v příští chvíli jste byla ta, která svou neopatrností opařila cizí dítě.

Představuju si, že vám to nebylo jedno. Že jste byla nešťastná, zmatená, nevěděla jste, jestli na vás nebudu ječet. A tak jste raději odešla. Ne, nedělá se to. Ale vlastně - dělá se to. Děláme to všichni. Útěk z nepříjemné situace, když bychom se místo toho měli postavit problému čelem. Přijít za tím, komu jsme ublížili, omluvit se, ujistit se, že je v pořádku - to je těžké. Utéct je někdy snadnější.

Nezlobím se na vás.

Rozárka je v pořádku. A doufám, že vy také.







středa 25. ledna 2017

Fanička

Ranní soukromá chvíle v koupelně. Lezu ze sprchy, Amálka sedí na stoličce a čistí si zuby.

Amálka (zčista jasna, velmi procítěně): Já mám moc uáda Fanu.
(dojatě): To je moc dobře, Amálko.

(Utírám si záda a téměř zamačkávám slzu. Amálka je tak senzitivní a přeci jen to s tou výchovou asi nevedeme špatně, je vidět, že se holčičky mají rády! A jak to ještě dokáže krásně říct!)

: Já mám taky Fanynku moc ráda.

Amálka: Ne Fanynku. Fanu. Faničku. Na koupání, mám uáda.

: ...aha.



středa 11. ledna 2017

Idyla

"Vy jste taková idylická rodina. Já vám to úplně závidím!"

Pravila mi tuhle jedna známá.

Prý idylická.

Kdyby to viděla například dnes večer...to zase byla idyla jak z pohádek Josefa Lady.



Takovou pohodičku teď máme doma několikrát denně, prakticky kdykoli od Rozárky něco chci.

Stěžovala jsem si tuhle kamarádce a ta mi řekla, že u Bětušky to přece přešlo, tak to u Rozárky přejde taky. Zvláštní. Já bych přísahala, že se Bětuška nikdy nevztekala. Jak je dobré mít přátele, kteří vám připomenou, čím vším už jste si prošli!. U mě už asi zafungoval vzpomínkový optimismus, který našim maminkám a tchyním umožňuje tvrdit, že MY jsme jim tedy nikdy žádné scény nedělali, chodili jsme na nočník už v půl roce a spali sami v postýlce celou noc v podstatě od porodu. Proto ony nechápou, proč se naše děti tak vztekají, čůrají tak dlouho do plen a v noci se budí na kojení.


Mám tedy naději, že když Bětušku to vztekání zjevně dávno přešlo, tak snad brzy to přejde i Rozárku. Pokud ne, za trest budu toto video pouštět na její zásnubní hostině.


Rampouši

Mrzne, až praští - to je informace pro ty z vás, kteří nemáte FB, takže netušíte, jaké mrazy hýbou republikou.

V sobotu u nás bylo minus dvacet tři stupňů, takže ideální počasí na půldenní procházku (to je ironie, zas taková krkavčí matka nejsem). Měli jsme ale se skautíky Tříkrálovou sbírku, Maruška s Bětuškou měly vyrobené koruny a děsně se těšily, tak se nedalo nic dělat.

Jako častokrát  v takové situaci mě pak holky překvapily. Děti, které někdy bolí nožičky i při nákupu v místní Jednotě a zoufale opláčou každý imaginární pupínek, se v těch mrazech statečně probíjely větrem, mávaly pokladničkama, zpívaly My tři králové jdeme k vám a vůbec si nedělaly hlavu z toho, že byly čtyři.

Jen na začátku jsme si musely vzít malý time-out a vysvětlit si znovu, proč a pro koho sbírku děláme. Naše Bětuška si totiž před prvním domem, kde jsme chtěli zazvonit, stoupla a hlasitě zavolala na své kamarádky: "Na co vybíráte? My na nový auto, do toho starýho už se nevlezem a nemáme peníze na nový." Další hřebík to rakve naší dobré pověsti.

Po třech hodinách v mrazu jsme toho měly právě dost, já šla na zbytek dne mrznout domů, Maruška s Bětuškou se ale jen naobědvaly a hned jely s tatínkem na sjezdovku. Lyže jim přinesl Ježíšek a holky se moc těšily, až je vyzkouší.  Z hodiny na svahu s lyžařským instruktorem měly velký zážitek, strašně se jim to líbilo, nejlepší ale byl párek v rohlíku s horkou čokoládou :) Na nějaké větší pokroky v lyžařské technice si ještě chvíli počkáme, ale důležité pro mě je, že je to baví. Příští týden budeme na horách, takže příležitostí k tréningu bude dost a dost.

Domácí příprava na Tříkrálovou sbírku: korunky si vyrobily i Amálka s Rozárkou, ale na koledování jsou ještě malé.



Jediná fotka naší skupinky koledníků, kterou jsem v tom mrazu cvakla:





Bětuška pluží na svahu.




A největší atrakce dne!

Necpat děti nezdravým jídlem má mnoho výhod. Mají například větší šanci být celý život zdravé. A štíhlé, na rozdíl od jejich matky. Super na tom ale taky je to, že když výjimečně nějakou nezdravotu dovolíte, dokážou si ji děti užít naplno!





neděle 1. ledna 2017

Rok jako víno

Před rokem touto dobou jsem byla v posledním měsíci těhotenství, jako vždy oteklá a stěží schopná pohybu. Doma se mi batolily dvě rok a půl staré holčičky, starší holky chodily prvním rokem do školky. Byly Vánoce a já toho měla moc, moc, moc. Na miminko jsem se těšila, ale můj převažující pocit byla únava a obavy o to, jak to všechno v rozšířené sestavě zvládneme.

Uplynulo 365 dní a jsme zase úplně jinde. V kočárku mi tu spí téměř roční Františka, skoro-chodec, zdatný strávník, potěcha naší rodiny, s velmi slušně zaběhaným režimem umožňujícím mi tu celkem v klidu sedět a psát si blog. Zaplula mezi nás klidně, přirozeně, bez větších stresů pro kohokoli ze zúčastněných. Je tu, je součást naší rodiny a bez ní bychom prostě nebyli úplní. Fanynka naše.

Amálka s Rozárkou za ten rok udělaly úžasný pokrok. Odložily dudlíky, flašky s mlíkem i plínky, exponenciálně si rozšířily slovní zásobu, přestaly se vozit kočárkem, zkrátka učinily všechny zásadní kroky na cestě od miminka k předškolnímu dítěti. Navíc si, k mé velké radosti, začaly pěstovat i osobitý smysl pro humor. Jsou z nich zdravé, veselé a přiměřeně samostatné holky a už se moc těším, až spolu v květnu oslavíme jejich třetí narozeniny.

Někdy v létě došlo k zásadnímu posunu ve dynamice naší rodiny. Zatímco do té doby jsme dělili pozornost mezi starší holky, mladší holky a Fanynku, což byly v podstatě tři oddělené jednotky s téměř nekompatibilními potřebami a režimem, během letních měsíců Amálka s Rozárkou dozrály tak, že utvořily se staršími holkami partu. V mnoha činnostech už zvládají všechny čtyři spolupracovat, hrají si spolu, perou se spolu, čtou si spolu, k naší nelibosti spolu blbnou u jídla, zkrátka najednou tu máme smečku čtyř (poněkud divočejších) princezen a navíc jedno miminko jako prémii. Čtyřem nejstarším dětem tak musíme vytvářet technické zázemí, ale je čím dál méně potřeba je nepřetržitě bavit a organizovat.

Maruška s Bětuškou nepozorovaně vyrostly v předškoláky. Jsou na svůj statut velmi hrdé a mají proč. Jsou totiž prima holky, se kterými je radost pobýt.  Čas strávený jen ve třech, já a moje dvě nejstarší, je pro mě balzám na duši. V mnoha ohledech jsou velmi rozumné a často mi pomáhají. Na podzim se například začaly starat o Amálku s Rozárkou ráno po probuzení, když já ještě spím. Dohlédnou, aby si A+R zašly na záchod, a hrají si s nimi, dokud s Františkou nevstaneme. Neskutečné. Ještě před rokem jsem každé ráno vstávala do křiku, protože někdo plakal, že mě nutně potřebuje. Teď přicházím do pokoje, kde jsou rozestavěné ohrady se zvířátky, jezdí se tam na nákupy nebo staví monumenty z lega a všichni se dobře baví. Tak dobře, že mám někdy problém dostat je dolů na snídani.

Jednou ze zásadních změn letošního roku bylo naše samostatné bydlení. "Vejminek" pro rodiče se podařilo dotáhnout do obyvatelné podoby a letošní Vánoce jsme poprvé slavili jako dvě samostatné bytové jednotky. S aktuální situací jsme tak velmi spokojení všichni: babičku máme pár kroků od domu, takže si jí děti mohou plně užívat, ale zároveň mají obě domácnosti svůj prostor a klid. Mí američtí přátelé by takovou situaci označili jako win-win a skutečně myslím, že jsme to všichni vyhráli.

Letošní rok nám zkrátka přinesl mnoho dobrého. Jednou z věcí, kterých si vážím nejvíc, byl společně trávený čas a výlety, které se nám navzdory různým potížím podařilo zorganizovat. S Františkou jsme poprvé vyrazili spát mimo domov, když jí byly asi dva týdny. Navštívili jsme přátele na bedřichovské faře. V květnu jsme strávili týden u moře, v červenci jsem byla jen s Františkou a nejstaršími holkami pár dní v Praze, všichni společně jsme byli v srpnu na dovolené v Železném Brodě.

Naopak nás nepotkal žádný větší zdravotní ani jiný zádrhel.

Po pracovní stránce stránce se mi dařilo lépe, než bych si troufla doufat. Podařilo se mi najít nové klienty a rozdělit své pracovní úsilí mezi více zdrojů, což bylo moje přání pro tento rok. Obrovskou radost mi dělá i dobře rozjetá družina předškolních skautů, letní tábor se velmi vydařil, schůzky a výlety šlapou, děti (i rodiče) jsou spokojení. Jediným problémem tak zůstává, že dětí máme v družině moc - a to je vlastně prima.

Ano, míváme s mužem dny (a týdny) kdy je toho na nás moc. Pořád se staráme o značně nadprůměrný počet dětí značně nízkého věku, k tomu oba pracujeme, máme dům, zahradu, nedělní školu, skaut. Času stráveného ve dvou je minimum, o společné večeři nebo kině si zatím necháváme jen zdát. Ale zrajeme, všichni. Děti rostou, my se pořád učíme, a když někdy procházíme velkým tlakem, doufáme, že - jako u vína - je ten tlak nutný k tomu, abychom ze sebe dostali to nejlepší. A těšíme se, že se víno, kterého se jednou dočkáme, bude prvotřídní.

Mám určitá přání pro nadcházející rok. Chtěla bych víc času pro sebe. Nutně potřebuju učinit zásadní kroky ohledně svého zdraví. Ráda bych se vrátila ke hře na klarinet. toužím trávit víc času s mužem, i kdyby jen společnou četbou na gauči večer, když všechny děti spí. Ale to nejzásadnější už máme a skoro se stydím žádat ještě o víc. Zkrátka, aby hůř nebylo, to by nám stačilo...

A vám všem, přátelé, ať se plní vaše sny a touhy vrchovatou měrou.

Pour féliciter 2017.











úterý 27. prosince 2016

Krásné svátky

Mívala jsem poměrně vysoké nároky na vánoční svátky. 15 druhů cukroví, adventní koncerty, ručně vyráběné dekorace, naklizeno, navařeno, umělecky zabalené dárky, výlet na zahraniční adventní trhy...

Život se ale nějak převrátil vzhůru nohama. Moje svátky v posledních letech nezahrnují nic z výše uvedených kritérií, přesto (nebo proto?) je slavím z hloubi duše šťastná. Jinak to snad ani nejde, když máte pod stromečkem takovou nadílku: