Většina lidí prý jednou za čas prokrastinuje, tj. odkládá práci nebo povinnosti a věnuje se místo toho něčemu jinému. U 20 % lidí údajně dostává prokrastinace takové rozměry, že vážně narušuje jejich pracovní nebo osobní život. Jestli je to pravda, tak jsem někde v elitním klubu těchto 20 %, patrně na samé prokrastino-špici a přede mnou se snad nacházejí už jen ti chudáci, kteří tak dlouho odkládali jídlo, až padli vysílením.
Jsem prostě prokrastinátor jako vyšitý a být student na některé z amerických univerzit (a mít tam problémy se studiem), mohla bych si pořídit papír od psychologa, že trpím prokrastinací, což je oficiálně uznávané psychické onemocnění znemožňující mi řádně plnit studijní povinnosti. Vyflákla jsem se na zkoušku? Ne ne, byla jsem obětí
prokrastinace. Nešla jsem na praktika? Ale kdepak já, to ta potvora
prokrastinace.
Bohužel ale nestuduju za velkou louží a tak mi prokrastiance nepřináší žádný užitek, jen neskutečnou hromadu problémů. V něčem dokážu být pečlivá až vzorná a někdo by do mě možná neřekl, jak dlouhodobě (a nesmyslně) se dokážu některým věcem vyhýbat. Zjistila jsem, že mám problém hlavně s věcmi, které nemají
deadline, tedy termín, po jehož uplynutí už prostě BUDE POZDĚ. Svoje překlady odevzdávám klientům zásadně včas a s předstihem, vypiplané, většinou dotažené do nejmenších detailů - fakturu jsem schopná ale pozdržet i o půl roku, protože na poslání faktury jaksi není termín a tedy ani čas. Zahájit podnikání a vyřídit si živnosťák jsem před lety zvládla raz dva, ale přihlásit se na sociálce mi trvalo dva (2!!) roky - tam sice je nějaký úřední termín, do kterého se musíte přihlásit, ale jeho propásnutím se mi už tuplem přestalo chtít to nějak řešit. Poté, co jsem na první pokus v autoškole neudělala jízdy, jsem tak úspěšně prokrastinovala s přihlášením na další termín, až jsem ho prošvihla a teď po letech si musím celou autoškolu dělat znovu (s pláčem a skřípěnám zubů). O tom, co dělá prokrastinace se zdravím (zuby, oči a jiné orgány, které je třeba pravidelně kontrolovat, avšak jejich kontrola nijak nehoří) se raději ani nebudu rozepisovat.
Následkem dlouhodobé prokrastinace zkrátka je, že nemám ve skříni jen jednoho usopleného kostlivce jako větěina lidí: moje skříň nesplněných dlouhodobých povinností vypadá asi takhle:
Takže, jak praví obrázek, pojďme se podívat do té skříně a udělat důkladnou inventuru - aneb, 365 ronjiných kostlivců: (nebo raději jen čtyři nejhorší)
- zuby - kazy a drobné zásahy jsem stihla pořešit v těhotenství, ale větší věci (korunky a můstek) nahromaděné dlouhodobým nechozením na kontroly řeším teď. Držím si jenom palce, ať to tentokrát zvládnu dochodit, než znovu otěhotním nebo se uprokrastinuju k smrti (nebo k protéze)
- dokončení drobných úprav a dekorací našich dvou obytných místností, aneb - 6 let po nastěhování už by opravdu chtělo začít žít jako u lidí. Chybějící prahy, nenatřená futra a díra místo dvířek do komína nejsou zkrátka to nejlepší prostředí pro děti, Gremliny (M+B) nevyjímaje.
- autoškola - řeším, řeším, ale o tom zas někdy příště :)
- brýle - od 18 let nosím kontaktní čočky a asi tak pět let už nemám brýle, jedno sklíčko od těch posledních jsem nechala někde v bulharských horách. Normální člověk by si prostě pořídil jiné, Ronja žije jen s čočkami, takže noční vstávání ke řvoucím dětem pravidelně provázím rozespalým šmátráním kolem sebe, narážením do schodů, mlácením hlavy (a dítěte) o snížený strop v podkroví a marnou snahou v poloslepu nasadit na bradavku klobouček, než se dítě rozeřve tak, že už nebude schopné se nakojit
Takže něco se teď poslední dobou aspoň trochu hýbe, něco se snad ještě pohne, opravdu se snažím dát si život nějak do kupy a žít normálně. Kdyby se vám snad zdálo, že jsem lempl, tak nezapomeňte, že na to existuje diagnóza - prokrastinace je totiž skutečná a své oběti si, ehm, nevybírá!
