pondělí 4. září 2017

Když se to narodilo....

...bylo to takové malé nic, do dlaně se to vešlo.



A dnes to šlo poprvé do školy. 


Dalo nám zabrat, než jsme se rozhodli, do které školy vlastně půjdou. Nakonec jsme vybrali malotřídku v kouzelné vesničce poblíž. Paní učitelka se zdá být přesně tou milou učitelkou, kterou budou moct copaté prvňačky zbožňovat a která v nich neuhasí touhu po objevování světa.


Definitivně jsem se do ní zamilovala dnes, když na můj dotaz ohledně přezůvek s úsměvem odvětila, že je jí to skutečně jedno, ať klidně děti chodí bosé, když jsou na to zvyklé. (Pro někoho je to nepodstatný detail, pro mě ušetření každodenní ranní diskuze se zavilou bosochodkyní).



Naše škola se jmenuje Naše škola. A dnes jsem cítila, že opravdu bude naše. Taková škola, kterou si vydupou ze země lidé s nadpřirozenými schopnostmi. Kde rodiče v den před kolaudací do jedné hodiny ráno montují nábytek a přibíjejí poličky na zdi. Kde je vevnitř tak krásně, že se vám nechce domů. Kam se nemůže nikdy přijít pozdě. Kde se nepíšou úkoly, pokud se psát nechtějí. Kde se rodiče sejdou a nechce se jim rozcházet, takže se v deset ráno roznáší káva a buchty a nabízí se pivo.


Kde se děti učí dobrovolně a rády.

Kde ke škole patří usměvavá školnice a družínářka v jednom, ovečky, oslíci a mladý starosta, který v nepřítomnosti paní učitelky slíbil děti povozit na traktoru.

Naději máme velikou (jako kotva duše). Tak držte palce, ať to jde tak, jak bychom si přáli, tam, kam bychom si přáli.