pátek 25. dubna 2014

Pyšná matka

Dělají mi radost, holčičky moje. Jak se blíží třetí narozeniny, jsou čím dál víc samostatné, podnikavé a je s nimi legrace. Popravdě mám pocit, že mají fajn povahy a je nám s nimi moc dobře.

Ve středu byly poprvé samy ve školce. Jako tradičně ve všem, čeho jsme se dopředu báli a měli pocit, že to nepůjde (odstavení, odnaučování od dudlíku, přesun do postýlek....) nás dokonale převezly. Šlo to krásně, hladce a v klidu. Ráno mě, třesoucí se matku, váhající, zda ty svoje dva poklady vůbec můžu nechat v lesní školce samotné a nezpůsobit jim tím trauma, doslova poslaly pryč: "Máma autem pojede, papa, pusu". Tak se těšily, že tam budou samy jen s úžasnou tetou Gabčou. Máma jim dala pusu, odjela autem a samozřejmě v autě hormonálně obrečela, že už má děti, které ji nepotřebují a klidně budou celé dopoledne s "cizími" lidmi. (Ještě že si pěstuju druhou várku dětí a budu moct tu nelogickou kombinaci strachu, že se nikdy neosamostatní, a lítosti, když se konečně osamostatní, prožívat celou znovu). 

Zároveň se nám podařilo vyřešit i přetrvávající nespokojenost s usínáním - holčičí uspávání začínalo trvat čím dál tím déle a bylo k němu zapotřebí asistenci obou rodičů. Teď usínají lépe (zkrátili jsme jim spaní po obědě), s jedním rodičem a v klidu.

A dnes si Maruška nechala u zubařky vyvrtat jeden z kazů, které jsme našli při preventivní prohlídce. Dopředu prohlásila, že jeden si dnes vyvrtat nechá - a taky ano. U druhého tedy prohlásila, že to už je moc, ale srdečně souhlasila s tím, že ho tedy uděláme příště. Nevíte někdo, kdy přesně se z toho slintajícího batolete plazícího se po břiše po podlaze stala mladá slečna, která chápe časovou souslednost, dokáže věci předvídat, plánovat a realizovat a ještě o nich srozumitelně komunikuje? Neskutečné. Jsem na ně na obě pyšná, jako kdyby to byly jediné odrůstající děti na světě. Však taky jsou - pro mě. Jediné a dokonalé.



pátek 18. dubna 2014

Datlové aneb Rozjímání o věcech příštích

: Holčičky, maminka dnes pojede k panu doktorovi ukázat bříško.
Bětuška: (starostlivě): Bolet bude?
: Ne ne, pan doktor se jen podívá, jestli jsou miminka v pořádku.
Bětuška: Bolet bude jenom tošku.
: Nene, ani trošku, pan doktor se na ně jen podívá. Ještě je nebude vyndávat ven, ještě si je tam chvíli necháme, jo?
Maruška: Jo!
Bětuška: Miminka ven chtějí. Už ťukají.
Maruška (šťastně): Jako datééééél!

úterý 15. dubna 2014

Recept pro ženy z Betánie aneb nejlepší carrot cake na světě

Carrot cake je úžasná záležitost, která mě pravidelně kaloricky zachraňovala při výletech po Anglii. Kompletní anglická snídaně ráno a kus mrkvového dortu ze Starbuck's odpoledne naprosto vykryly veškeré mé nutriční požadavky i v ten nejvíce turisticky uběhaný den.
Pro běžnou konzumaci jsou ale typické anglické dortíky přeslazené, a to je ještě obvykle doplňuje cream cheese frosting, poleva tím sladší, čím je tučnější. Doma jsem tedy před pár lety podnikla několik pečících experimentů a výsledkem je tento recept, jehož základní variantu najdete zde. Recept je krásně univerzální, lze ho pojmout jako buchtu na plech, muffiny, nebo opravdový dort včetně krému.

Základní rozpis (upravený):

1 kg nahrubo nastrouhané mrkve
1 hrnek hnědého cukru
1 hrnek rozinek (volitelně namočených v rumu)
1 malý sáček (150 g) lískových ořechů (vlašské poslouží stejně)
4 vejce
3/4 hrnku bílého cukru
3/4 hrnku oleje
Na špičku nože pravé vanilky (lze nahradit dle zvyku vanilinovou příchutí nebo cukrem)
1 malá konzerva ananasu (šťávu slít, ananas nakrájet na malé kousky)
3 hrnky polohrubé mouky
1 sáček prášku do pečiva
1 lžička soli
4 lžičky mleté skořice

Na robotu nakrouhám nahrubo kilo mrkve (v ruce by to šlo taky, kdybych nebyla líná). Mrkev v míse smíchám s hnědým cukrem a lžičkou soli a nechám alespoň 20 minut (lépe půl hodiny) odstát. Mrkev pustí šťávu, kterou - pokud nemáte rádi extrémně šťavnaté (až rozbředlé) moučníky - vřele doporučuju alespoň částečně slít. Všechny ostatní suroviny smíchat běžným způsobem (nejprve "mokré" suroviny, bokem sypké, nakonec smíchat dohromady). Pozor! Podle tohoto rozpisu získáte opravdu hodně těsta: dost na buchtu na největší plech, pokud chcete péct dort v klasické formě, pak bude hodně vysoký a i tak zbude těsto i na pár muffinů. Peču v troubě na 170 stupňů, dort je někdy potřeba ke konci shora přikrýt alobalem a nechat propéct.

http://www.daringgourmet.com/wp-content/uploads/2014/02/Carrot-Cake-2-FINAL-sm.jpg

Cream cheese frosting - poleva ze smetanového sýra

Množství na jeden dort (stačí na jedno promazání a potření celého korpusu zvenku). 
1 balení (125 g) sýra Mascarpone
125 g másla
citrónová šťáva
cukr moučka podle chuti
kůra z (bio)citronu

Doporučuju nechat vše ohřát na pokojovou teplotu a šlehačem vyšlehat. Pozor, krém má tendenci se srážet, ale vyřeší to běžné postupy (přidání nahřátého másla nebo ohřátí celého sraženého krému v mikrovlnce a následné rozšlehání). Tento krém je velmi hutný a dost tuhý, k mrkvovému dortu se výborně hodí. Lehčí variantou je použít místo másla kysanou smetanu, krém je pak sice tekutější, takže méně reprezentativní, ale chuťově nakyslejší a taky výborný.

Dort s krémem z kysané smetany - vzhledově nepříliš reprezentativní, ale jarně svěží  a zdobení zvládnou i děti :)

pátek 11. dubna 2014

Ještě ze školky

Máme za sebou třetí týden chození do školky. Holky to tam mají rády, tetu Gabču přímo milují. Ráno jsou zlaté, spolupracují, vypravují se v rychlosti, kterou jsem si dřív ani nedokázala představit (pak si to kompenzujeme ve "volné" dny, kdy se všechny tři flákáme v pyžamech ještě v půl jedenácté). Jenže - jenže celé milování školky je zatím podmíněno tím, že tam je jeden z nás s nimi. Ostatně zatím nemáme to srdce je tam nechávat i proto, že teta Gabča je na všechny děti sama a holky přeci jen ještě potřebují značnou asistenci (rozepnout batoh, zapnout bundu, otevřít pití, podržet na čůrání...) Pokud se tedy nepodaří najít další asistentku, vidím to se samostatným pobytem holek ve školce zatím dost bledě. A tak se modlíme, aby se to nějak podařilo - zatím bychom opravdu rádi, aby tam holky chodily. Zdá se nám to pro ně přínosné sociálně (což docela potřebuje Bětuška) i fyzicky (cvičení zase udělá dobře Marušce). Tak uvidíme...

 Vzájemná pomoc cestou do kopce

 Studium brouků s tetou Gabčou

 Kozy, kůzlátka a děti v arboretu

 Čím víc písku, tím lépe

 V dinoparku...

...s dinosaury.


Třiatřicet

Podle lehce nadsazené písně Jarka Nohavici je třiatřicítka věk, kdy "penze je daleko, mládí v čudu" a začínají se ozývat různé tělesné neduhy. Tohoto požehnaného věku jsem ještě nedosáhla, takže nemohu soudit, ale přesto mi text písně rezonuje v hlavě už několik dní. Dnes, když jsem se marně snažila ohnout a zavázat si tkaničku, aniž bych se přitom potupně překotila dopředu, a nenápadně jsem se pokoušela posunout ten obří lavór alespoň kousek na stranu, abych si viděla na chodidla, mi konečně došlo, proč se mi chce řvát "umíraj mi buňky, to jsem dopad, nemůžu pít truňky, kurník šopa".

Třiatřicátý týden.

Je to neuvěřitelné, ale přes nekonečné čtyři měsíce nevolností a další dva měsíce paniky, co jako budeme s těmi všemi dětmi dělat, jsme to nějak doklepali do zlomového třiatřicátého týdne. Zlomový je především v pozitivním slova smyslu. Obě mimina už mají po dvou kilech, zásadní orgány jsou vyvinuté a i když se klidně ještě mohou dopékat tam, kde jsou, nebyl by už předčasný porod takové drama. Věřím tomu zejména proto, jak spokojeně (poprvé za celé těhotenství) se můj gynekolog na pondělní kontrole usmíval a liboval si, že zapisovat do těhotenské průkazky třicátý třetí týden u dvojčat je vždycky příjemné.

Na druhé straně mám pocit, že zatímco ještě minulý týden jsem v celkové pohodě trávila dopoledne s holkama v lesní školce a v pátek dopoledne (i přes trvající laryngitidu a ucpané dutiny) sbalila sebe i obě děti na celý víkend, hodila je (a sto šedesát tašek, odrážedla, helmy, batůžky a jiné propriety) do auta a řídila dvě hodiny do Žďáru nad Sázavou na víkendový sraz s kamarádkami, teď už mi břicho zaclání tak, že některých pohybů (například toho šněrování tkaniček) téměř nejsem schopna. K tomu samozřejmě přetrvávající únava a marná snaha v noci naspat víc než hodinu v kuse.  Jako by tělo dosáhlo nějakého pomyslného fyzického limitu a řeklo: "tak dost, do teď to nějak šlo, ale teď už končíme, paní!"

Je to v podstatě logické, v této fázi už jednočetné matky mívají po porodu, prostě na moc víc než čtyři kila dětí není lidské tělo stavěné.

Čeká nás tedy pár posledních týdnů, které bych nejraději strávila hibernací, prostě zalezlá v posteli, dobře vypolstrovaná, s přiměřeným přísunem jídla a pití. Nic nemuset, nic neřešit, nikam ten bachor netahat, jen si lebedit a pěstovat mrňata.

Někdo ale musí ještě do konce dubna přeložit dva patenty, vystavit asi 10 faktur, vyprat a vyžehlit hromadu oblečení pro mimina, pořídit komodu, ať je to prádlo kam dát, zkompletovat látkovací výbavu, vyřešit postýlky pro mimina, vzpomenout si, kam jsme zaseli kojící polštář pro dvojčata, nechat ušít dva ringslingy, sehnat přebalovací pult, nechat svařit zlomenou konstrukci kočáru, koupit novou přebalovací tašku a sbalit tašku do porodnice. A mám neodbytný pocit, že ten někdo budu (pro nedostatek jiného personálu) já.

Miminům je to fuk, ta si tam lebedí. Jedno se placatí hlavou dolů a podle snímku z UTZ má dost podobné rysy v obličeji jako naše Maruška:


Druhé prozatím zaujalo polohu tak obskurní, že můj doktor ani nevěděl, jak přesně ji do průkazky popsat. Hlavu pod mou levou paží, nohy pod žaludkem a při tom všem ještě otočené obličejem do mého těla, takže teď nešlo ani vyfotit, ani pořádně zkontrolovat - ale asi je mu tam dobře a kdo jsem já, abych mu vykládala, že jsou i lepší a přirozenější polohy, ve kterých mají miminka očekávat příchod na svět.

A tak všichni čekáme na den D a mezitím se snažíme stihnout, co se dá. Miminka přibrat a posílit plíce, tatínek vyřídit hypotéku (která musí být do porodu schválená), já hlavně přežít v co nejlepším fyzickém stavu a taky sem tam něco nachystat. Třiatřicátý týden. Moc času už nemáme!



neděle 6. dubna 2014

Jedna čtecí a jedna dívací

Dvě fotky z tohoto víkendu na Vysočině.
Příběhy o zvířátkách od Beatrix Potter holky milují...v tomto vydání jsou to navíc knížky svým rozměrem jako stvořené do malých ručiček před spaním. Čtení je třeba u dětí podporovat...



Když je ovšem potřeba holky někam odložit tak, aby zaručeně neškodily při urychleném balení věcí a mohli jsme všichni zavčas opustit penzion, pomůže spíš Little Red Tractor nebo jiná typicky dívčí pohádka :)






čtvrtek 3. dubna 2014

Milá starší paní,

která jste se na mě dnes u Kauflandu dívala, jak stojím, za každou ruku držím jedno dítě a metr přede mnou ční moje obrovské břicho - a velmi důrazně a nesouhlasně jste u toho vrtěla hlavou. Pohled vám neustále sjížděl z jedné holčičky na druhou a zpět, pak zase na moje břicho, pak zase nechápavé a nesouhlasné vrtění hlavou. I jste si něco mumlala, ale díky své nedoslýchavosti bývám polohlasem šeptaných invektiv ušetřená - a to jste ani netušila, že si v tom břiše táhnu rovnou další dva poklady, zatím aspoň prakticky uskladněné a nic nevyžadující.

Něco jsem vám chtěla říct. Moc vám děkuju!

Dnes mě poprvé díky vám napadlo, že ty čtyři děti nemusí být konečná. Že bych jich možná chtěla pět. Anebo šest! Kvůli vám a vám podobným. Prostě tak. Aby vám prdla žluč!