čtvrtek 27. prosince 2012

Milá Maruško,

předevčírem byl Štědrý den a Tobě bylo přesně 18 měsíců. Nevím, jestli ti vůbec dokážu popsat slovy, jak jsi úžasná!

Už je to dlouho, co jsem ti nepsala, tak to vezmu pěkně od začátku. Protože se ti ani v roce nechtělo chodit po čtyřech, nakonec jsme musely na rehabilitaci a cvičit s tebou i doma Vojtovu metodu, což se ti moc nelíbilo. Zato to ale opravdu pomáhalo, takže v srpnu jsi začala lézt po čtyřech a úspěšně pronásledovat Bětušku, která se ale téměř okamžitě naučila chodit a zase tě nechala za sebou. Protože se ti cvičení nelíbilo, cvičili jsme jen tak dlouho, dokud to bylo nezbytné, a potom jsme nechali věci přirozenému vývoji. Věřila jsem, že chodit začneš sama, i když to bude trvat déle. Nakonec to trvalo celých 18 měsíců, ale zvládla jsi to a já jsem na tebe nesmírně pyšná.

Pořád nás všechny trápí tvoje noční buzení. Často ze spaní pláčeš a křičíš, spáváš teď se mnou v posteli, abych tě mohla hned chytit za ruku a zpívat ti, to tě uklidňuje. Zpočátku jsem tě i osmkrát za noc kojila, aby ses uklidnila, potom už jsem tě jen nosila v náručí a teď už stačí uklidnit vleže, tak z toho nejsem tak vyčerpaná. Přesto se ale moc těším, až tě to trápení (ať už je jeho příčina jakákoli) přejde a budeš zase spát celou noc, jako když jsi byla miminko.

Jinak jsi veselá a usměvavá, ale jen mezi svými. S cizími lidmi vztahy moc snadno nenavazuješ a nejraději se mazlíš se svými, hlavně s babičkou, které říkáš "babu" a miluješ ji nade všechno. Oč jsou tvé úsměvy a rošťárny vzácnější, o to víc si je užívám. Moc ráda jezdíš na odrážecím autíčku, vydržíš na něm jezdit tam a zpět a směješ se u toho. Nejraději máš ale zvířátka, často si je ukazujeme v knížce a umíš jich i pěknou řádku pojmenovat. Ať už jsou to plastová zvířátka z lega nebo malí plyšoví mazlíčci, ráda je poponášíš, bereš je s sebou v kočárku na výlet, držíš si je při jízdě autem nebo je krmíš u stolu, jsou to tvoji kamarádi.

Nejspokojenější jsi u mě nebo u babičky v náručí, když si čteme knížku, nebo když s tebou pohazujeme do vzduchu a děláme lotroviny. To se dokážeš nádherně rozesmát hlubokým šťastným smíchem a jsi kouzelná, nádherná, jsi smyslem všeho, i těch probdělých nocí.

Díky tobě se učím trpělivosti. Všemu rozumíš a na spoustu věcí dokážeš reagovat, ale potřebuješ čas. Když se tě ptám na zvířátka, musím počkat, až se rozmyslíš a řekneš mi, co chci slyšet. Nikdy nic neplácneš jen tak, chceš mít všechno promyšlené. I při přebalování musím počkat, až si vyhraješ se svou oblíbenou zábavou "Kde je Maruška? - Tady je!", teprve potom tě můžu obléknout. Jsem ráda, že jsi taková, protože Bůh ví, že právě trpělivosti se učit potřebuju.

Kvůli tobě to má smysl, stojíš mi za to. Pro tebe chci být nejlepší, jaká můžu. Tak mi drž palce.

Moc tě miluju.

Pusu

máma




čtvrtek 13. prosince 2012

Letos nepečeme!

Rozhodly jsme se s mámou už na začátku listopadu a to z poměrně logických důvodů. Obvykle pečeme s mámou a sestrou takovým komunistickým způsobem - každá napeče podle svých možností a cukroví se pak  do domácností rozdělí podle potřeb. Poslední roky, kdy bydlíme s mámou ve společné domácnosti, obvykle sestra přijela na jeden víkend před vánoci za námi a pod její organizační taktovkou jsme základní druhy cukroví páchaly společně. Pokud jsme zrovna ani jedna nebyla těhotná nebo nekojila (což už se nám dlouho nepodařilo), popíjely jsme u pečení bavoráka a docela dobře se u toho pobavily.

Letos je sestra v pokročilém stádiu těhotenství, já mám s holkama a pracovním vytížením často stěží čas ohřát si oběd a mamince na vedoucí pozici ve školství každý rok v prosinci vrcholí hned několik soutěží, projektů a celkových celoročních stresů, takže má jiné starosti než plácat rohlíčky. A protože se naše domácnost sestává převážně z diabetiků, malých dětí a osob s nadváhou, což jsou obecně skupiny, kterým cukroví nesvědčí, bylo přijato strategické rozhodnutí vystačit s koupenou kilovou krabicí (což by asi normální domácnosti stačilo i normálně, ale my k tomu ještě každý rok cca 10 druhů připekly, protože, jak tomu zpravidla bývá, diabetici, malé děti a osoby s nadváhou mají pro cukroví slabost).

Letos prostě nepečeme. Maximálně uplácáme jeden dva druhy, kdyby se nám chtělo a byl čas.

Jako prvním jsem podlehla perníčkům, protože bez těch by nebyly vánoce, že.
Dál jsem upekla:

  • Linecké (protože mám skvělý recept na linecké z Lince, který nemůžu neudělat)
  • Vanilkové rohlíčky (protože maminka říká, že nic byt tak krásně vánočně neprovoní jako rohlíčky)
  • Hamburské řezy (protože máme hodně ořechů)
  • Datle v marcipánu (protože jsem si z Londýna přivezla kvalitní marcipán a ten s datlí a ořechem chutná prostě božsky)
  • Štolu (protože ji mám raději než vánočku, chutná úžasně a vůbec, není to cukroví, tak se nepočítá)
O víkendu mám ještě v plánu:
  • Vosí hnízda (protože máme ty ořechy, navíc je má rád dědeček)
  • Marokánky (protože na ně mám skvělý recept, který jsem léta sháněla)
  • Fíkový salám nebo jiné cukroví pro holky (aby tam bylo taky něco zdravějšího)
  • Trojhránky z pekanových ořechů (pekanové ořechy a javorový sirup? Yes please!)
  • Ořechové hříbečky (miluje je manžel)
  • Nepečené kuličky (protože co jiného bych s těmi všemi zbytky dělala?)
Nevím teda jestli, až to všechno dopiplám, budu mít skvělý pocit, že jsem letos nepekla a pěkně jsem si o víkendu odpočinula. Zato ale určitě budu mít krásně provoněný dům, vánoční náladu a hyperglykémii. 


čtvrtek 6. prosince 2012

Řada nešťastných příhod

Nemůžu si pomoct, ale poslední dva měsíce se u nás doma dají celkem přesně popsat tímto titulem série oblíbených dětských knížek. Pro úplnou přesnost by to možná mělo znít "Řada nešťastných příhod s nepříjemným finančním dopadem, tu a tam proložená příhodou příjemnou".

Napřed jsem při otáčení omlátila nárazník tátova auta, tedy respektive auta, které měl táta půjčené od kamaráda. Nu což, auto aspoň trošku ťuknout je asi povinností každého čerstvého řidiče a naštěstí to nebyl rolls-royce, takže to pár tisíc spravilo. Horší bylo, že o čtrnáct dní později jsem při vycouvávání ze dvora narazila naším autem do tátova, nově pořízeného a vyleštěného. Říkáte si asi, že mi to řízení moc nejde. Popravdě, řízení mi docela jde, jen mám problém s tím couváním. To bude ale zřejmě dané geneticky, protože ženám se údajně většina "nehod" stane v rychlosti okolo 10 km/h. Mužům pak v rychlosti okolo stovky. Každopádně jedním zacouváním poškodit obě rodinná auta byl slušný výkon, až se z toho vzpamatuju, budu to v hospodách dávat k dobrému jako veselou historku.

Pojala jsem touhu odjet se zrelaxovat do Londýna, prodloužený víkend za mořem je totiž moje osvědčená relaxační činnost. M. se obětoval, že by pohlídal Gremliny, tedy naše úžasné holčičky, takže jsem sbalila svých pár švestek plus kamarádku, která coby matka dvou dcer také potřebovala nákupní terapii. V souladu se všemi Murphyho zákony se mi těsně před odjezdem podělal počítač, na kterém jsem měla 14 dní práce na příšerném překladu o kombajnech. Nezazálohované. Hotovo 93 %, nutno odevzdat před odletem. (Kdo zálohuje, tomu se počítač nikdy nepodělá, to je vesmírné pravidlo, na které se můžete spolehnout). Místo poklidného balení, ostříhání, manikúry a jiných aktivit, které jsem si na poslední dva dny před odletem naplánovala, jsem tak sháněli diskety, studovali příručky a pokoušeli se starouška vzkřísit: zpočátku cílenými kroky, ke konci pomocí voo-doo, ale nic nepomohlo. Zde se naštěstí objevila první příjemná vsuvka, M. se podařilo zachránit alespoň disk s daty, počítač ale bylo nutné kompletně přeinstalovat (práce na tři dny, odlet za 12 hodin). Zákazník informován, že překlad dodám ihned po příletu, respektive ihned se ho pokusím dokončit a poslat.

Londýn byl celý jedna příjemná vsuvka a víc napíšu zanedlouho. Nebýt toho, že se mi poslední den podařilo neuvěřitelně rozflákat sklo na svém novém iPhonu, měla bych pocit, že už se můžeme pomalu začít finančně vzpamatovávat. Trapné je, že výměna skla, respektive celého dotykového displeje, stojí jako nový mobil, a ne úplně ten nejlevnější. Ejaja, hopsasa.

I což, přiletěla jsem domů celá nažhavená dokončit překlad a začít zase normálně žít, jen bylo potřeba nejprve znovu instalovat alespoň základní překladatelský software, což by nebyl problém, nebýt toho, že si právě dva dny po mém příletu O2 vybralo pro zásadní výpadek širokopásmového připojení, které nám jinak funguje 363 dní v roce. Z práce tudíž nebylo nic, nažhavená linka do O2, nažhavený telefon zákazníkovi a další kolo vysvětlování. Moc vesele to nebral, ani se mu nedivím. Být zákazníkem, taky z překladatele, který si nejprve zruší počítač a potom nemůže pracovat, protože nemá Internet, neskáču radostí do stropu.

Jestli si myslíte, že už je to všechno, tak se mýlíte. Ale pro představu snad stačí. Jestli Bill Gates a ti trpaslíci, co běhají v drátech po celém světě a zajišťují Internet, dovolí, hodím sem aspoň ten příspěvek o Londýnu. Dřív, než se stane něco ještě horšího. Tak mě napadá, že už nám dlouho nevypnuli elektřinu. Uá!

neděle 25. listopadu 2012

A přece se nosí!

Zlé sudičky mi předvídaly, že až děti ztěžknou, nošení mě přestane bavit. Pravda je, že nosíme o dost míň, ale nesouvisí to s hmotností dětí, spíš s jejich přirozenou potřebou se víc hýbat. Nošením jsem taky holky, když byly malé, uklidňovala i uspávala. Teď jsou přeci jen větší, adaptované na svůj dost pevný režim a spát chodí obvykle do postýlky a bez potíží, takže z nošení je spíš praktický způsob přesouvání než prohlubování bondingu.

Trochu víc teď nosíme Marušku, protože Bětka cape po svých a Maruška se nosí ráda, čímž se dá na krátké vzdálenosti eliminovat kočárek.

Pěkně jsme si ale zanosili koncem října, kdy jsme se vypravili do Orliček na podzimní prázdniny. Podzim to byl moc pěkný, tedy v pátek. V sobotu už byla najednou zima, tím myslím, že sněžilo a mrzlo a nás to, navzdory předpovědi, poněkud zaskočilo. (Neschopná matka samozřejmě nevzala ani zimní fusaky do kočárku). Bětka ve sněhu chodit nechtěla vůbec, a tak když jsme si udělali výpravu zasněženou krajinou k opuštěnému kostelíku, děti jsme navázala do tandemu (tatínek má odrovnaná záda co se děti narodily, takže nošení je obvykle mou výsadou). Holky vydržely krásně přes hodinu, napřed koukaly na sníh, pak spaly. A pro mě ve sněhu byla ta hodina s dvacetikilovou zátěží (byť rovnoměrně rozloženou vpředu a vzadu) taky tak akorát. Kostel ovšem nebyl ani zdaleka opuštěný, jen tak zdálky (i zblízka) vypadal. Když jsme zkusmo vzali za kliku, jestli se nebudeme moct podívat dovnitř, vpadli jsme přímo doprostřed mše, pan farář měl zrovna doširoka rozpřažené paže a něco vyzpěvoval. Asi že byl rád, že i v omlácených kostelích má v neděli narváno :)

Technické informace pro zasvěcené: Původní bundu Suses Kinder jsem prodala a koupila místo ní Angel Wings, je lépe ušitá, softshellová a dá se pěkně nosit, i když nenosím. Setrvale tandemuju tak, že přední dítě se nese v šátku (kapsa s křížem venku) a zadní dítě v Manduce. Nemůžu tak ale chodit sama, protože když zadní dítě usne, nejsem mu schopná zajistit hlavu tím mandukovým chráničem. Leda bych si dítě už "zajištěné" na záda hodila. Období obdivování různých šátků mám za sebou, oba dva "nadbytečné" jsem dost rychle prodala a nosíme v Amitole (Girasol), která mi naprosto vyhovuje, hodí se ke všemu a nebojím se, že ji zničím.



Zde méně oteplená varianta bez bundy, děti v overalech Hoppediz, což je jedna z investicí, kterých nelituju.


A teplejší verze s bundou AW (a manželem vesele vykukujícícm v pozadí, aby dorovnal počet dospělých a dětských hlav).

pátek 23. listopadu 2012

45/52 Mám krásný děti!

Když je jednou za čas vyndám z kočičícho záchodku, kde si poslední dobou hrají nejraději, umeju je a místo praktického termoprádla navléknu do něčeho slušivého - a stihnu vyfotit dřív, než se polejou, roztrhají, ušmudlají, rozbrečí nebo navzájem pokoušou....



...jsou nádherný. Díky, Pane.

úterý 13. listopadu 2012

S hračkami to není hračka...

Asi mám přehnané nároky. Asi určitě. Obchody přetékají hračkami, ze kterých jen oči přechází, a díky širokopásmovému připojení k Internetu si dokonce můžu v klidu poklikat z domu a nechat si metráky hraček doručit až před práh. Kvůli dětem je člověk ochotný se plácnout přes kapsu, takže by výběr hraček k Vánocům a jiným příležitostem pro asi rok a půl staré děti neměl být problém.

Jenže.

Mám ty nároky. Zas tak moc jich není. Posuďte sami:

1. Chci, aby hračka byla estetická. Půlkilový plastový výlisek v divokých barvách mě neohromí, ani když se jmenuje Mluvící hrnec a stojí tolik jako večeře v luxusní restauraci.

2. Nepotřebuji žádné zbytečnosti navíc. Pokud je to knížka, ať je to prosím knížka, nemusí ještě robotickým hlasem (nejčastěji v cizím jazyce) předčítat části textu, ani "hrát" při stisknutí tlačítka falešné melodie.Pokud se mají na tyč navlékat kroužky, tak nepotřebuju, aby jich ještě polovina byla průhledná, blikala a při úspěšném navlečením spustila diodovou diskotéku.

3. Chci, aby se s hračkou dalo hrát takovým způsobem, k jakému je určena. Připadá vám to samozřejmě? Tak to byste se divili. Na jednoduchém příkladu vkládaček (tj. hraček, které slouží ke vkládání kostek různých tvarů do příslušných otvorů) můžu ukázat, že většina hraček je prodejná (lidi koupí všechno), některé asi děti nějakým způsobem zabaví, možná zaujmou, ale najít takovou, na které by se dítě skutečně mohlo naučit vkládat různě tvarované kostky do stejně tvarovaných otvorů je prostě věda.

Takže, v čem je problém vkládaček?

  •  Mega populární Mluvicí hrnec: 

Zcela pomíjím naťuknuté estetické hledisko (ty barvy míchal kdo???) a nebudu se ani pouštět do kritiky úrovně zpívaných textů, které se přehrají, když kostka propadne správným otvorem (nebo hlavním otvorem nahoře). I kdyby dítě o spuštění těchto zvuků skutečně stálo, což se může stát, i cvičené orangutanní mládě přijde během tří minut na to, že zvuk lze spustit vložením "čehokoli" (např. ruky) do hlavního otvoru, a není nijak motivováno vhazovat hlavním otvorem zrovna kostky. Taky mi jaksi není jasné, proč tato hračka (stejně jako tisíce dalších hraček pro děti ve věku od šesti měsíců) řeší tvary a počty (jiné hračky zase písmena abecedy). Možná jsem předpotopní matka a moje děti jsou odsouzeny k celoživotnímu duševnímu krnění, ale ve věku, kdy je chci učit chápat, že kulatou kostku neprorvou čtveratým otvorem, nemám ještě ani zdaleka na programu učit je počítat, neřku-li číst. Zároveň doufám, že až přejdeme k počtům do pěti, budou už chápat rozdíl mezi trojúhelníkem a hvězdičkou a k jejich prohození správnými otvory budou používat inteligenci, nikoli sílu.
Nechápejte mě špatně. Holky si zrovna s touto (poděděnou) hračkou vyhrály dost a dost. Princip snadno sundatelné a vrátitelné pokličky je okouzlil a držel několik měsíců a v hrnci se postupně vystřídala většina předmětů naší domácnosti. Co mi ale vadí je, že na této hračce prostě nemají šanci naučit se vkládat tvary (i když se hračka na první pohled jako vkládačka tváří). Tvary se totiž mají vkládat bokem, což je pro dítě, které jemnou motoriku teprve trénuje, dost těžké (mnohem lepší je plnění "shora"). Navíc se musí trefit velmi přesně, protože otvory nemají skoro žádnou vůli. A hlavně, při zasouvání přesně umístěné kostky do vypouklého boku musí dítě vyvinout i určitou sílu, protože v každém z otvorů dříme nezbytně nutné čidlo, které se musí stlačit, aby hrnec vydal přitroublý smích a šikovné batole tak pochválil. Takže pokud chcete hračku, která vás dítěte na chvíli zbaví, a neřešíte vzhled či hudební sluch, mohu směle doporučit. Pokud ale chcete, aby se dítě naučilo vkládat tvary, radši ty prachy roztočte U Kastelána.


  •  Hračky pro rodiče:


Tyhle vkládací kostky (nebo i vícehrany) jsou úžasné. Zaprvé značně ušetříte, protože stojí od 50 do 100 korun a neberte to, za ty prachy! Samozřejmě jsou plastové a asi je vyráběly nezletilí Číňánci, ale nebudeme se tu zabývat malichernostmi. Při troše štěstí se barvou z nich neotrávíte, naopak si s nimi užijete hodiny zábavy. Tím myslím vy. Ne vy a vaše dítě - ale vy. Dítě, které se právě učí poznávat různé tvary, totiž nedokáže rozpoznat a povhazovat 18 různých tvarů (a některé varianty jich mají i víc!).  Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že najít správný otvor pro neidentifikovatelný osmihran je úkolem hodným vysokoškoláka. Neberte mě ale vážně. Mě prostě geometrie nikdy nešla.

  •  Hračky přijatelné esteticky i počtem tvarů...ale hratelné jen omezeně. Smutným příkladem je tento výrobek od nejmenované firmy, kterou mám jinak moc ráda:  
Hračka je dřevěná, esteticky přitažlivá, barvy neškodné, navíc vypadá variabilně - destička s otvory se dá vytáhnout a otočit - z druhé strany je jednobarevná - a dítě může zpočátku pouze házet barevné kostky do příslušných otvorů a teprve později přejít k tomu, že jejich omalovanou stranou doplňuje obrázek, který vidíte výše. Bohužel je to ale hračka, se kterou si vyhraje opět až mnohem starší dítě nebo dospělý. Zaprvé je potřeba vytahovat tu destičku, což je manuálně dost náročné ještě i pro tříleťáka (respektive náročné je vracet ji zpět do kolejniček). Zadruhé kostka představující korunu stromu je tak neskutečně složitě vyříznutá, že mi vždycky zabere několik pokusů, než se správně trefím. Dítě je bez šance, respektive potřebuje neustálý dohled a pomoc dospělého. Většina kostek navíc sedí jen jedním směrem, tedy neomalovanou stranou pokud se používá zadní strana destičky, a omalovanou stranou, pokud se používá obrázek. Takže hračka pěkná, ale dítě si s ní samo hrát nemůže. 


A vkládačky jsou opravdu jen jedním z příkladů hraček, které nejsou domyšlené nebo dotažené do konce. Výrobci nás také obšťastňují odrážedly, která mají kola tak moc v boku, že dětem vadí při odrážení, navlékacími kroužky, u kterých se tyč k navlékání směrem nahoru zužuje: dítě tak navleče jako první nejmenší koružek (protože ten se mu nelíp drží), ten zůstane viset úplně nahoře a hra skončila, nebo aktivními chodítky, která jsou tak nestabilní, že každému chůzi se teprve učícímu dítěti musí nutně pod rukama podjet a seslat ho s knock-outem na bradu k zemi. A to prosím mluvím pouze z omezené vlastní zkušenosti s hračkami pro úplná mrňata. Nechci vidět, až budu odhalovat vady těch hraček pro pokročilé. Podle mě by měl každý výrobce ty hračky na dětech testovat, než je pustí do oběhu - to by se určitě nepočítalo jako dětská práce, která je u nás nelegální, ne?



úterý 6. listopadu 2012

Něco o tomto blogu

Tento blog vznikl jako osobní psychoterapie v době, kdy jsem čekala dvojčata. Spíš pro vlastní potřebu jsem si psala různé postřehy, které si nakonec našly své čtenáře i mimo okruh mých známých, což mě nepřestává udivovat.


Postupně se z blogu stává spíš rodinná kronika tu a tam proložená postřehy odjinud, protože i když svou rodinu miluju, zajímají mě i jiné věci než vaření (manželovi) a utírání zadků (dětem). Nedělám si nárok na absolutní pravdu a pochopení ve věcech, o kterých píšu. Je to osobní blog, příspěvky vyjadřují můj názor (a rozpoložení) v době, kdy vznikají. Čtenáři, kteří chtějí přes blog virtuálně nahlédnout do mého života, tu pochopit, tu se zasmát, tu nesouhlasně zakroutit hlavou, jsou vítaní a pokud zanechají kometář, tím lépe, čtu je moc ráda, i když nestihnu vždycky zareagovat. Pitomé, pohrdavé a jinak nepříjemné komentáře ke zveřejnění neschválím - pokud si potřebujete tímto způsobem kompenzovat traumata z dětství, čiňte tak jinde než v mém virtuálním obýváku.

Kdybyste mi chtěli napsat a máte podobně jako já problém vejít se do vyhrazeného prostoru, pište na ronjinblog@gmail.com. Budu se vždycky snažit odpovědět.

                                                                                                                         Ronja

neděle 4. listopadu 2012

44/52: A znovu Šmelcovna

Vzhledem ke své prozatímní neschopnosti vytřídit prázdninové, zářijové a říjnové fotky (oops) navazuju na projekt 52/365 a pokračuju plynule dál (jinak bych se asi musela zaseknout do konce roku. Uvidíme, zbyde-li nějaký čas na retrospektivní doplnění.

Šmelcovna je příjemné arboretum: můžete si tu koupit něco pěkného na zahradu (pokud nejste tak beznadějný nezahradník jako já, která uznávám jen jediný způsob obhospodařování zahrady: dvacet kilo osiva Alpská louka a děj se vůle Boží). Kromě toho je to nádherná procházka i z botanického hlediska, od jarních tulipánů a rododendronů po podzimní ocúny - hlavně ale, což oceňuju až v poslední době, tu mají černé a hnědé ovce, kozy se zakroucenými rohy a chlupaté králíky a na to všechno se holky chodí moc rády koukat.Zvířátka u nás tradičně berou spíš Marušku, která by je asi chtěla všechny domů, ale i Bětku kozy baví, hlavně když se projevují akčně a někam lezou...že by tip na dárek k Vánocům?


sobota 3. listopadu 2012

Výchovné cíle anebo o čem matka sní

Pro svoje holčičky sním velké sny. Nestojí v nich navlečené do promočního taláru, třímajíc v podpaží červený diplom z práv (popravdě, kolik znáte šťastných a vyrovnaných právniček?) ani z medicíny (horších povolání pro ženskou už asi moc není). (Samozřejmě kdyby se některá z nich chtěla stát světově uznávanou právničkou bojující za práva menšin, nebo vědkyní, která vynalezne univerzální lék na rakovinu, tak jim v tom zuby nehty bránit nebudu).Moje sny jsou ale jiné.

Sním - přeju si - doufám - toužím po tom, aby z holek vyrostly ženy, na které budu pyšná. Vím, že něco se výchovou ovlivnit dá a něco ne. Do něčeho můžu vložit kolik chci energie a stejně se to nepovede. Jinde zase můžu výchovně selhávat, ale nakonec bude výsledek i tak dobrý. Nedělám si iluze, že všechno zmůžu (zmůžeme) výchovou. Přijde mi ale smysluplné říct si, jaké mám  cíle, a jak jich chci dosáhnout. Zda to bude stačit už je jiná věc - ale zkusit to musíme, od toho jsme rodiče.

Takže jaké bych chtěla mít dospělé dcery?

  • Pravdomluvné. Chtěla bych, aby holky říkaly pravdu i tehdy, když to pro ně bude nepříjemné nebo nevýhodné. Toho se snažím dosáhnout tak, že jim sama nelžu. Ani v maličkostech. Když chtějí před večeří další sušenku, neříkám jim, že "sušenky už nejsou". Pravdivě jim říkám, že už nechci, aby si teď další sušenku braly, ale že můžou další dostat po večeři. Zrovna tak bych jim nelhala, že jim "paní doktorka nebude nic dělat", když vím, že je bude očkovat. Myslím, že by děti od rodičů měly slyšet vždycky pravdu, samozřejmě přiměřenou věku. Výmysly a pohádky "na ochranu dětí" u nás doma zavádět nechci...

  •  Respektující druhé i samy sebe. Sebeúcta vůbec je obrovské téma. Nesmí jí být moc ani málo. Tak akorát. Chci, aby holky věděly, na čem stojí jejich cena, a že je obrovská. Zároveň ale musí oceňovat i druhé. O tom, jak toho dosáhnout, je celá knížka Respektovat a být respekotván. Pro začátek se snažím, aby holky cítily, že k nim mám úctu, že respektuju jejich potřeby. A vypouštím věty typu "no ty jsi ale prasátko/trdlo/nemehlo". Přemýšlím, co chci, aby slyšely z úst své matky - a takováto hodnocení to rozhodně nejsou. Pokud budou zdravě sebevědomé, s menší pravděpodobností se někdy nechají využívat - nebo dokonce zneužívat.
  • Se zdravým vztahem k jídlu i k pohybu. Chci, aby holky chápaly jídlo jako jednu z příjemných částí života, dokázaly si ho užít, ale neřešily jím své problémy. Snažím se v nich nebudovat mentální spojení nepříjemný zážitek = dobré jídlo, které ho vyváží. Takže když spadnou, dostanou napít vody, v nejhorším případě z flašky s dudlíkem, ale nedávám jim sušenku. Zároveň chci, aby odmalička přičichly k různým tělesným aktivitám a braly je jako normální součást života. Mimo jiné je chci naučit základní dovednosti - bruslit, plavat, jezdit na kole, lyžovat. Aby nebyly ve škole ani mezi dětmi outsideři, v žádném ohledu. Jestli budou tělesně "nadané" po mě, rozhodně z nich nikdy hvězdy sjezdovek nebudou - ale o to ani nejde :)
  • Schopné navazovat a udržovat hluboká přátelství. Samozřejmě mají skvělou matku ;) a báječného tatínka, k tomu navíc  sestru rovnou z jednoho vrhu, ale věřím, že upřímné, dlouhodobé přátelství nedokáže rodina nahradit (a naopak, samozřejmě). Jsou zážitky a věci, které chcete zavolat kamarádce a ne mámě. Přátelé nás vždycky překvapí tím, jak jsou jiní, a jak nám přitom stále dokáží rozumět. Navazováním přátelství se člověk naučí respektovat odlišnosti (a uvědomit si na nich svoje vlastní chyby), tolerovat, milovat. Moc bych si přála, aby holky (tak jako já, díky Bohu) vždycky měly v telefonu několik čísel, na které můžou zavolat ve dne v noci, kdykoli, cokoli.
  • Aktivní. Chci, aby se zajímaly o život kolem sebe a věřily, že ho může ovlivňovat. Aby nečekaly na zázračnou ruku osudu/státu/štěstěny, ale dokázaly vzít život do vlastních rukou a žít ho tak, jak chtějí a jak to považují za správné. Chci, aby chtěly a odkázaly svět měnit k lepšímu. Aby chápaly, že když se nepodílí na řešení problému - jsou samy jeho částí...

Když si to po sobě pročítám, trochu se děsím.  Hlavně toho, že většinu těchto věcí do dětí nejde nahustit neustálým opakováním nebo zázračnými formulemi. Musí to vidět - a pak udělat to, co je pro děti nejpřirozenější: napodobit. Takže se zdá, že mám před sebou velký kus práce - sama na sobě. To ostatní už by pak mělo přijít - no, více méně samo...

A o duchovních cílech raději až příště...

čtvrtek 1. listopadu 2012

Už listopad - jak se to stalo?

Tak jsem si právě všimla, že za říjen se mi na blog podařilo napsat jen jednou. Ani se nedivím, teda spíš se divím, že se našel čas aspoň na ten jeden příspěvek. Nestíhám. Teda, nestíhlala jsem v říjnu, teď už je to lepší.

Opět se u mě projevila neschopnost odmítat dobré zakázky, takže jsem na říjen vzala velkou práci, na které jsem dělala (doslova) dnem i nocí, takže pokud byste se mě v říjnu snažili zastihnout, zjistili byste, že jsem : a) byla s holkama b) pracovala. Na to v klidu si něco přečíst, najíst se, natáhnout se přes den nebo se, považte, vykoupat (ehm ehm) jsem hledala čas dost těžko. Naštěstí už je ten pracovní maraton za mnou a mě zbývá předsevzetí do budoucna - takhle si totiž svůj život nepředstavuju, takže příště doufám, že se mi podaří vzít jen část nabízené práce, nebo ji zcela odmítnout.

Na svou obhajobu chci podotknout, že osoby, které dokází při parkování zdemolovat rovnou dvě auta (to, ve kterém sedí, a to, do kterého narazí, protože se neumí správně podívat do zpětného zrcátka), a jejichž výdaje na opravu zubů začínají dosahovat několika průměrných měsíčních platů, prostě nějakou tu korunu navíc dost nutně potřebují. Z rodičáku totiž takové srandy nepořídíte, ani kdybyste ho rozkrájeli.

Takže vítej, listopade, a doufám, že si spolu užijeme. Mám totiž obrovský plány! Cesta do New Yorku k nim (bohužel) teď nepatří, ale stejně...mohla by!



čtvrtek 11. října 2012

Mateřská demence

(inspirováno vtipnými odpověďmi mých přátel na nedávný facebookový status)

Mateřská demence není žádný mýtus. Kombinace hormonální smršti, nevyspání a nutnosti neustále myslet na dvacet věcí zároveň zahýbe i těmi nejbystřejšími z mozků. Když přidáte skutečnost, že se 90 % vaší každodenní konverzace odehrává na úrovni paci-paci-pacičky a pokud už navážete nějaký sociální kontakt, obvykle je to s podobně postiženými matkami, které vám inteligenční obzor nijak závratně nezvýší, není se co divit, že po roce či dvou (či pěti) strávených převážně utíráním zadků máte pocit, že je úbytek vaší šedé kůry mozkové takřka hmatatelný.

Zde jsou některé z projevů:
  • Musíte-li se při nákupu v supermarketu zastavit a vybírat zboží, začnete automaticky drndat nákupním vozíkem
  • Při hovoru s přáteli se pohybujete ze strany na stranu, i když zrovna nechováte žádné dítě
  • Ve sprše či v autě si sama zpíváte "Cap-cap po roli, kdo kravičky podojí?" a "Krávy, krávy, jak si vlastně povídáte", protože na jiné písničky už si nedokážete vzpomenout
  • Mluvíte o sobě v množném čísle, i když nakupujete sama
  • Už vůbec neumíte solit jídlo, protože jste zapomněla, jak normálně osolené jídlo chutná.
  • Na manžela začnete mluvit ve zdrobnělinách ("Máš žízeň? Tak si natoč vodičku!") a příležitostně ho upozorňujete na zajímavé úkazy ("Podívej, vláček!")
  • Medvídka Pú vídáte tak často, že jste jej začala počítat za člena domácnosti
  • Když krájíte cibuli, neuroníte ani slzu - zato u reklamy na Pampers spotřebujete balík paírových kapesníků
To je vše v normě a lze očekávat, že po návratu do pracovního procesu (a nejpozději až děti vyletí z hnízda) se zase dokážete stát platným členem společnosti. Psychoterapii je však třeba zvážit v případě, že...
  • Zjistíte, že vás baví Teletubbies.





 

Netrpím šílenstvím. Já si je dokonale užívám!

neděle 30. září 2012

Obyčejné sobotní odpoledne (fotoblog)

Zastávám názor, že mateřská se nejlépe prožívá (nebo přežívá) venku. S holkama proto trávím obvykle dopoledne na dvoře, před domem a na zahradě, po odpoledním spaní pak vyrážíme ven. S řidičákem mi značně vzrostl akční rádius, tak už se neomezujeme jen na místní hřiště a procházky do Obory, ale jezdíme tu na hřiště v B., tu do Westernového městečka, v nejhorším případě aspoň do hracího koutku v Tescu. (Tam si obvykle v letu opařím pusu horkým Latté, zatímco zachraňuju Marušku před spadnutím z klouzačky, a v poklusu za sebou drobím koblihu, když pronásleduju Bětušku prchající z kavárny hlavním koridorem stylem Forrest Gump).

Nejraději ale máme dny, kdy jsme doma všichni čtyři a můžeme se někam podívat spolu. Včera to vypadalo na deštivé odpoledne, takže jsme napřed naplánovali lázně, nakonec se ale vyčasilo a bylo krásné babě-letní odpoledne. Rozhodli jsme je proto využít k procházce po blízkém okolí a nechat holky zažít, ohmatat, očichat (a ochutnat) les.

Holky se na procházku moc těšily, tady klátí nohama a netrpělivě čekají, až je obujeme.



Na lesní cestě se Maruška vezla v kočárku, Bětuška dostala první příležitost pořádně prozkoumat svou nově nabytou schopnost capat. Docela se jí to líbilo, jen měla neustále obavy o svůj pitný režim, takže se při chůzi místo za ruku držela hrnečku.



Pak jsme holky seznamovali s divy lesa. Zezačátku byly překvapené z toho, že šišky lepí, jehličí píchá a půda špiní ruce, ale nakonec se s tím vyrovnaly a začaly okolí zkoumat všemi dostupnými smysly.



V kočárku pak v poklidu zkoumaly další přírodniny, které jsme jim podávali: žlutý javorový list, hnědý list dubu šípáku, poslední květy kakostu lesního a hlavně kaštany, které jsou v puse krásně hladké a přitom úplně tvrdé.


Cestou domů se zatáhlo, ale ještě jsme se zastavili na farmě na Kozím vrchu, kam holky rády chodí koukat na koně. Bětušku tentokrát nejvíce zaujala koťátka (přesto - nebo právě proto? - že doma má koček dost).


Maruška už všechno pozorovala jen z tátovy náruče. Nejvíc se jí líbil kůň ("baf-baf"), krásný bernský salašnický pes ("baf-baf") a samozřejmě koťátka ("baf-baf, BAF-BAF!"). Maruška prostě na všechny zvířátka štěká. Možná si myslí, že jí tak budou líp rozumět.



úterý 18. září 2012

Kdybych neměla Bětušku...

- nevěděla bych, jaké to je, nechat si žaludek zvenku několik měsíců okopávat malýma, ale děsně akčníma nožičkama

- netušila bych, že i novorozeně, které vypadá, že se nedokáže pohnout ani o pár centimetrů, s sebou může v nestřežené chvíli mrsknout tak, že spadne. Odkudkoli. Jakkoli.

- nestal by se ze mě expert v oblasti ekotoxilogie, který ví přesně, kolik kondicionéru na vlasy může malé dítě vypít, aniž by se mu něco stalo, že silikagel je sice nechutný, ale nikoli jedovatý a že požívání vlastních výměšků dětem zjevně nevadí, naopak prospívá

- nevěřila bych, že roční batole může každý den vykakat polovinu toho, co samo váží ("true story")

- nenaučila bych se strefovat malou lžičkou do malé pusy dítěte stojícího v dětské židličce, které se u toho kolébá doleva a doprava a přitom houká jako sova

- nebyla bych tak nekompetentní matka, že mě napomínají i spoluobčanky Romské národnosti ("Pani, dyť vám to děcko spadne!!!") - asi se žádné z jejich osmi dětí nechce vozit v kočáře výhradně vestoje


- nepovažovala bych kočičí granule za běžné zpestření batolecí stravy

- nelovila bych během jednoho dne počůrané plínky v dětském stanu, separačku v krabici s hračkama, flísovou vložku na křesle, rozmotanou roli toaleťáku po celém domě a rumba koule v záchodě.

Prostě bych vedla nudný život nudné matky na nudné mateřské dovolené :)

neděle 16. září 2012

Aspoň ten pohled...

Nedávno jsem se tu pokusila shrnout, co mě potkalo s Crohnovou nemocí. Příběh ještě není u konce, ne že by se mi nechtělo psát, ale kradu čas po večerech, kdy holky spí, přičemž se snažím i pracovat.

Netrpěla jsem a netrpím těžkou formou nemoci, ale ani mírnou. Crohnova nemoc je nesmírně různorodá a jsou lidé, kteří až na občasné průjmy a bolesti vedou vcelku normální život. Bohužel znám případy i z opačného spektra, např. moje kamarádka Kez, zakladatelka diskuzního fóra www.crohnszone.org, má za sebou tolik operací a zkracování nemocného střeva, že je doživotně odkázaná na celkovou parenterální výživu - každý večer se musí "připojit" na kapačku, kterou jí do žilního vstupu 12 hodin proudí živiny. Nemocná střeva už je totiž nejsou s to vstřebávat. To je nesmírně nepříjemné životní omezení. Neskutečně složité je pro ni (mladou aktivní holku) např. kamkoli jet, protože sáčky s výživou musí být pořád v chladničce, často je odmítnou vzít do letadla, navíc se žilní vstup často zanítí a je třeba jej opakovaně v narkoze měnit.

Řada mých dalších známých z okruhu nemocných má trvalý nebo dočasný umělý vývod. Další velkým okruhem problémů jsou potíže s imunitou. Jako každá autoimunitní nemoc, i Crohnova choroba je způsobena tím, že se imunitní systém zblázní a začne napadat vnitřní orgány, v tomto případě trávicí soustavu, a způsobuje tak zánět. Proto se nemoc často léčí přípravky na potlačení imunity, což - jak je asi každému jasné - není žádná legrace. Kromě toho, že můžete skončit tak, že se vám nebudou hojit poranění a malá oděrka se může rozrůst v hnisající díru do nohy vyžadující operaci (můj případ), může váš imunitní systém na tyto léky taky zareagovat tak, že se úplně zhroutí. To se stalo Zdence. Už dva měsíce leží ve špitále ve velkých bolestech, teď navíc na izolaci. Co takovýhle stav dělá s psychikou si nedokážu do podrobna představit, a popravdě raději ani nechci.

Zdenka na svém blogu opakovaně píše, že jí dělají radost pohledy od neznámých lidí. Nechcete jí napsat? Je to pár minut času, pár korun za pohled a známku...a jeden úsměv člověka, který k nim v poslední době hledá sílu asi jen stěží.

Její adresa je:

Fakultní nemocnice
Budova č.10 - oddělení E
Sokolská 581
Hradec Králové
500 05

K adrese připište, že je to pro Zdenku Minaříkovou.

A pak si můžete vybravit políčko dobrého skutku v modrém životě ;) 

úterý 11. září 2012

Crohnova nemoc - My Story III: - léčba

V Bohunicích se hodně divili, v jak špatném stavu k ním přicházím, a pídili se po tom, proč jsem se nesnažila léčit dříve. Vzhledem k poznámce v kartě, že odmítám hospitalizaci, naznali, že jsem zřejmě trochu praštěná, nicméně mě okamžitě začali léčit vším, co měli po ruce. Hned ráno mě přestěhovali na JIP a do srdeční arterie mi zavedli katertr, kterým mi do těla proudili veškeré živiny. Cílem bylo nechat nemocná střeva zahojit kombinací naprostého klidu (veškerá výživa šla přímo do žil - TPN = Total Parenteral Nutrition) a vysokých dávek nitrožilně podávaných kortikosteroidů. Poněkud vtipným způsobem mi sdělili, že tedy opravdu mám Crohna (respektive se mě lékař při vizitě zeptal, jak dlouho už vím, že ho mám. Na mou reakci, že mi to někdo ještě definitivně nepotvrdil, se upřímě zasmál a pravil, že vzhledem k těm kožním prjevům by to mohlo být tak maximálně ještě TBC. Originální způsob jak někomu říct, že trpí nevyléčitelnou nemocí). Strávila jsem tedy 4 týdny na JIP s neustále kapajícími léky a výživou a prošla dalším kolečkem vyšetření, která naštěstí nepotvrdila postižení žádného dalšího orgánu (jen žaludeční vředy, první ze série nežádoucích reakcí na prednison). Po čtyřech týdnech se můj stav hodně zlepšil a přesunuli mě na normální oddělení, kde jsem se ještě měsíc doléčovala a mohla zase začít postupně jíst. Čas jsem si krátila hraním pexesa se spolupacienty a korálkováním, protože jsme zároveň chystali indiánský tábor, na který jsem také tři dny po propuštění ze špitálu odjela.

Při propuštění jsem užívala dál prednison v tabletách, Pentasu (běžný lék proti chronickým střevním zánětům), Helicid na žaludeční vředy a asi tři nebo čtyři další léky na játra, která byla poškozená dlouhým hladověním na TPN. Cítila jsem se nicméně moc dobře, mohla jsem zase chodit, hýbat se, neměla jsem tolik bolesti a v podstatě žádné zásadní příznaky onemocnění.

Dalších osm let života s Crohnem bylo tak trochu jako na houpačce. Dokud jsem brala kortikoidy, byla jsem v podstatě bez příznaků, ale měla jsem dost potíží s jejich vedlejšími účinky (zničené zuby, klouby, kožní reakce, zadržování vody v těle, velký přírůstek hmotnosti). Při vysazení se zase zhoršil Crohn. Tak se pravidelně střídala období, kdy jsem měla potíže s tím nebo oním, většinou jsem raději kortikoidy nebrala (po dohodě s lékařkou) a zvykla si na to, že mám trochu jiný životní režim než většina lidí. Zaprvé jsem potřebovala být neustále v dosahu WC. Velmi rychle jsem se naučila, kde jsou ve městě veřejně přístupné záchody a měla jsem trasy, kudy jsem se mohla pohybovat. Pouštět se jinam bylo dost riskantní. Taky jsem si zvykla na náhlé křečovité bolesti, které mě tu a tam přepadaly.. Když jsem například finišovala s diplomkou a trávila celé dny až do noci ve škole, přinesla jsem si tam karimatku, abych si mohla hned při nástupu křeče lehnout, tak totiž bolesti rychle odeznívaly (aby mě nikdo neviděl, chodila jsem si lehnout do jedné kabinky na záchodech v odlehlém patře). Další problém byla velká únava. Některé dny jsem měla pocit, že se nedovleču z autobusu domů. Často jsem odemkla dveře od domu a lehla si hned v chodbě na podlahu, protože už jem nemohla dojít dál. Takhle to zní docela drsně, ale člověk si zvykne a hlavně dost rychle zapomene, jaké to bylo, když se cítil normálně (a navíc, na tragickej život já jsem pes). Všechny projevy nemoci jsem brala jako běžnou součást svého života. Zvládla jsem vystudovat vysokou, která byla náročná i fyzicky (terénní exkurze, zájezdy, práce na diplomce sama o sobě představovala tři léta strávená na skalách v Moravském krasu). Všechno nějak šlo, ale od ideálního stavu to bylo dost daleko.

Díky Bohu tady ale můj příběh nekončí...pokračování (s happy endem) příště :)

pondělí 10. září 2012

Crohnova nemoc - My Story II: katarze

Nová doktorka byla milá, můj stav zhodnotila jako špatný. Docela jsem s ní souhlasila, už jsem téměř nebyla schopná chodit. Do její oridnace mě vozil brácha autem složitě půjčovaným od rodičů, protože autobusem už jsem se přepravovat nemohla, navíc bych stejně nedošla od zastávky do čekárny. Čekání, než mě zavolá do ordinace, jsem obvykle absolvovala vleže na tvrdé lavici v čekárně, protože sezení mě unavovalo. Zhublas jsem asi 15 kilo.

Přesto jsem v tomhle stavu ještě dokončila docházku do všech cvičení v letním sesmestru a bsolvovala dva týdenní terénní pobyty - zoologický a botanický. Jak, to už teď zpětně moc nechápu. Vím jen, že jsem se stravovala buď ničím, nebo citronovými sušenkami, které mi kdoví proč dělaly dobře. Na exkurze jsem nechodila, kryli mě spolužáci. Když jsem se na jednu vypravila, musela jsem se v půlce vrátit zpět na ubytovnu. Pětikilometrová trasa mi trvala tři hodiny a musela jsem ji několikrát proložit ležením na kraji silnice, vleže na boku mi totiž křeče polevovaly a já si mohla na chvíli oddechnout. Párkrát jsem uvažovala, že už se nezvednu, ale nakonec jsem se zpět přeci jen dohrabala. Na této exkurzi jsem si taky všimla červených boulí, které se mi udělaly na rukou. Nebolely, jen vypadaly divně.

Doufali jsme, že nová doktorka konečně zjistí, co se mnou je. Vyslovila podezření, že to opravdu bude Crohn, dala mi Budenofalk (steroid) s tím, že ho mám začít užívat a postupně uděláme všechna vyšetření. Řekla mi, že mě může nechat hospitalizovat, jestli chci, ale že mi stejně v nemocnici jen udělají všechna ta vyšetření, co mi ona udělá ambulantně. Po zkušenosti z Bakešky jsem souhlasila, že vše provedeme ambulantně. Do zprávy mi tedy napsala, že hospitalizaci odmítám, což mě trochu překvapilo, ale nechala jsem to být, říkala jsem si, že je jedno, co tam píše, hlavně, když mi pomůže. Brala jsem tedy Budenofalk a čekala, až konečně začne zabírat.

To už byl červen a já se musela přestěhovat k našim, potřebovala jsem totiž stálou péči. Máma mi vařila a dohlížela na to, abych něco snědla. Můj den vypadal tak, že jsem se probudila v deset, ležela na gauči, hodinu si četla, znovu jsem usnula a probouzela jsem se, když se po čtvrté vracela máma z práce. Mezitím jsem jen občas šla na záchod a pravidleně brala léky. Máme do mě po návratu nacpala kostku vařeného filé nebo tři sousta hovězího masa a já si šla vyčerpaná lehnout. Moje nová doktorka odejla na dovolenou, což se nakonec ukázalo jako velké štěstí. Byl pátek večer, když jsem si všimla, že boule už nemám jen na rukou, ale i na nohou, jsou velké, červené a na omak horké. Uznali jsme s mámou, že raději zajedeme na pohotovost, aby mi na to něco dali, představovali jsme si nějakou mastičku, kterou se budu mazat. Na pohotovosti v Boskovicích sloužila lékařka, které stačilo vidět, jak chodím, respektive nechodím, a konstatovala nutnost okamžité hospitalizace. Měla známé v bohunické nemocnici, kam okamžitě zavolala. Sanitku jsme odmítli, odvezl mě táta. Takže jsem v deset večer skončila na interním oddělení bohunické nemocnice, kde se ke mě chovali slušně, prostředí bylo příjemné a navíc to vypadalo, že třeba budou vědět, co se mnou...


Crohnova nemoc - My Story I: začátek

Ano, tento blog je chaotický, neuspořádaný a chybí mu jakákoli koncepce. Poněkud tím odráží mou rozkošatělou osobnost. Chci ale někde mít sesumírované některé události a zkušenosti z mého života a protože víc blogů než jeden neudržím (stěží totiž udržím tento), bude to prostě všechno tady a snad si to najde čtenáře, kterým to k něčemu bude.

Podzim 1999 byl pro mě úžasný. Bylo mi 18, konečně jsem byla na vysoké, tak jako většina mých kamarádů, moje sestra a hlavně M., se kterým jsme v té době už chodili a bydleli spolu se sestrou v bytě po mých rodičích, kteří se odstěhovali. Vysoká mě bavila, především proto, že měla mnohem volnější režim než gympl a na rozdíl od svých spolužáků jsem dobrovolnosti přednášek dokonale využívala. Většinu energie jsem věnovala randění, skautu a plánování svatby, byla jsem v pohodě a celkově šťastná. Možná to vypadá, že začínám zeširoka, ale to, že jsem netrpěla žádnými zdravotními problémy ani stresy je pro začátek rozvoje Crohnovi nemoci poměrně neobvyklé, spouštěčem totiž bývá nemoc (stačí např. střevní chřipka) nebo dlouhodobá psychická zátěž. U sebe si nejsem vědomá ani jednoho.

Někdy v zimě jsem si všimla, že potřebuju chodit na záchod poněkud častěji než obvykle. Protože to ale nebylo nijak akutní a neměla jsem žádné bolesti, necítila jsem ani potřebu s tím nic podnikat. Ve svém věku jsem prostě četnosti a konzistenci stolice nezvykla věnovat žádnou pozornost. Začátkem jara už byly průjmy výraznější, ale pořád nic hrozného. Mimochodem jsem se o tom zmínila mé kamarádce, která když slyšela, jak dlouho už potíže mám, trvala na tom, abych začla za obvodní lékařskou. Dětská pediatrička, ke které jsem patřila, byla skvělá diagnostička. Když jsem jí popsala své potíže, vyloučila akutní (bakteriální nebo virový) střevní zánět a vzala mi krev s tím, že "aby to tak náhodou nebyl Crohn". Zánětlivé faktory vyšly mírně zvýšené, byla jsem proto poslaná do gastroenterologické ambulance na Žlutém kopci, kam jsem spádově patřila.

Protože jsem o Crohnově nemoci do té doby nic neslyšela, nažhavila jsem naše domácí modemové připojení a dočetla se, že se jedná o nevyléčitelné zánětlivé postižení trávicí soustavy, které může významně zhoršovat kvalitu života. Zánět navíc často napadá i další orgány, např. kůži, oči či plíce. Tak mizerně jsem se určitě necítila, doufala jsem tedy, že se vše vyloučí a byla v pokušení ani nikam nechodit.

Nakonec jsem se ale do ambulance dostavila. Objednali mě ihned na kolonoskopii, která se u nich prováděla středověkým způsobem v celkové narkoze a stéměř týdenní hospitalizací předem. Zatímco v normální ambulanci nafasujete projímadlo, den předem se pročistíte a pak vám vyšetření udělají ambulantně, Bakešova chirurgická nemocnice dlela kdesi v dávnověku nebo sbírala body nebo co...takže mě čekala týdenní hospitalizace, čtyřdenní totální půst a několikrát denně klystýr. K tomu osmilůžkový pokoj převážně s babičkami s bércovými vředy a různými pokročilými nemocemi, příšerné prostředí, čaj na nočním stolku v zavařovací sklenici a jiné vymyšlenosti ideálně přispívající k psychice mladé holky. Když pak o několik let později nemocnici zrušili, měla jsem chuť poslat na brněnský městský úřad děkovný dopis.

Vyšetření proběhlo v narkoze, o den později mě prospustili. Na ambulanci mi sdělili, že se nic neprokázalo, ale stejně mi napsali Salofalk, který se při Crohnově nemoci užívá a má působit proti střevnímu zánětu. Zároveň se mě ale ptali na psychiku a naznačovali, že problém může být psychosomatický. (Že byla kolonoskopie neprůkazná jim nezazlívám, Crohnova nemoc skutečně patří mezi obtížně diagnostikovatelné nemoci).  Protože jsem byla děvče zvídavé, přečetla jsem si příbalovou informaci léků, které prý mám "pro jistotu" brát. Seznam vedlejších účinků byl děsivý, v podstatě jediný, kterého jsem se neobávala, byla ireverzibilní oligospermie. Jinak jsem ale tyhle léky odmítla užívat, když se neprokázalo, že je potřebuju.

Můj stav se začal dost výrazně zhoršovat. K průjmům se přidaly bolesti břicha, křeče mě přepadaly čím dál častěji a nečekaně. Začala jsem být unavená a bolívaly mě klouby. Hledali jsme jiného lékaře, ale nikde mě nechtěli vzít, všude bylo plno. Navíc mi v Bakešově nemocnici odmítli vydat kartu s výsledky všech vyšetření (včetně naprosto šílené rektoskopie, kterou už nechci nikdy zažít, a kterou mi zpestřili přítomností mediků). Znamenalo to, že kamkoli půjdeme, budu vše včetně kolonoskopie muset absolvovat znovu. Byli jsme zklamaní a unavení. Nakonec nám hodná sestřička ve Vojenské nemocnici, kam mě taky nevzali, dala kontakt na soukromou gastroenteroložku, která se mě ujala. Začali jsme mít pocit, že se konečně něco děje....



čtvrtek 6. září 2012

Výkladový slovník pro uživatele Mimibazaru

Co se dočtete v popisu zboží - a co tím prodejkyně ve skutečnosti myslí:
  • Krásné punčocháče, naše oblíbené  - Jsou tak dorasované, že už je mi blbé dávat je na charitu
  • Luxusní světřík  - Obnošený svetr prodávám za cenu dvou nových
  • Nošené, ale parádu ještě udělá - Svoje dítě už bych do toho neoblíkla, ale pro vás to bude stačit
  • Vhodné na písek (na odrážedlo), pro nenáročnou maminku apod. - oblečení tak vetché a roztrhané, že už pravděpodobně nepřežije přepravu, ale ještě je zkouším zpeněžit
  • Kupovaný zde - Už ho nosilo asi šest dětí
  • Jednou vypraná - Sražená a zapraná k nepoznání
  • Úúúúúúžasné tričinko - Chybí mi vyjadřovací schopnosti, tak je nahrazuji zbytečným opakováním písmen a infantilními zdrobnělinami
                        


úterý 28. srpna 2012

Jak bylo na táboře

No jak - jak může být na táboře? Úžasně!!!

Ale postupně - poprvé od svých asi 8 let jsem teď měla několikaletou táborovou pauzu - od starého oddílu jsme se odstěhovali, nový jsme už neměli časovou kapacitu hledat. Věnovali jsme se Betánii a na skautování už nějak nezbýval čas. Pak byla Amerika a další léto se narodily holky - no a letos už jsem od zimy tvrdila, že pojedeme na tábor s betánským dorostem. Nikdo mi to moc nevěřil a taky měli proč - je pravda, že sama bych to tam s holkama letos nedala. Přes den ano, ale Maruščiny noční běsy vyžadují mou plnou pozornost a když probudí i Bětušku, najednou je jedna maminka na obě plačící děti málo. Nakonec Bětuška stejně chytla jakousi rýmu, náš samostatný odjezd na tábor se zdržoval až jsme nakonec jeli jen na posledních 5 dní, zato ale všichni čtyři.

A moc jsme si to užili. Dokud jsem si první večer nesedla v týpku k ohni, ani jsem si neuvědomila, jak moc mi to všechno chybělo - vůně kouře, noční obloha, otevřený obzor, ranní rosa, zpívání večerky...A tak jsme si vychutnávali co se dalo a co nám holčičky dovolily.

Máme to skautování, vandrování a táborničení prostě zaryté pod kůži a už se toho nezbavíme. Snad ani nebudeme muset - příští rok už budou holky chodit a mohly by si to užít daleko víc. A třeba budou i různé drobnější výletové akce během roku, jeví se totiž možnost, že tak docela bez oddílu nezůstaneme - ale nebudeme předbíhat, všechno se teprve řeší...






úterý 21. srpna 2012

Moderní rodičovský pětiboj

Zjistila jsem, že se ze mě stává mistr v několika velmi neobvyklých disciplínách. Na Olympiádu se s tím asi nedostanu (ta v Londýně, která by mě zajímala, už je stejně pasé), ale rodičovský pětiboj by mohl například sloužit jako dokonalá příprava na péči o batole (součást speciálních hyperalternativních přípravných kurzů pro těhotné a jejich partnery. Jakmile zvládnete tohle, můžete směle nafasovat dítě (nebo dvě)).

Disciplíny rodičovského pětiboje, kategorie A (roční batole).

Kradmý poklad: uložení v náručí uspaného dítěte to postýlky tak, aby se nevzbudilo a nezačalo ječet. Komu se vzbudí, dostává trestné minuty uspávání navíc. Komu svým ječením vzbudí i spící dvojče, je automaticky diskvalifikován.

Časovaný přebal: přebalení brutálně pokakané plíny na čas. Jedna trestná minuta, pokud si dítě stihne sáhnout na špinavý zadek. Tři trestné minuty, když stihne i ochutnat.

 Tajnohlt: cílem je sníst něco (cokoli) z běžné stravy dospělého tak, aby si toho děti nevšimly a nemohly vyžadovat svůj podíl. Rodiče přistiženého při jídle hlásí bystří rozhodčí dvouhlasnými výkřiky "HAM! HAM!"

Oděvní aport: závodí se při vycházce s kočárem. Úkolem soutěžícího je pochytat a pečlivě uskladnit všechny ponožky, capáčky, šátečky a sponečky, které jsou v nepravidelných intervalech bez jakéhokoli upozornění vyhazovány z kočáru obloukem. Přitom nesmí přerušit tlačení kočárku ani ohrozit bezpečnost dětí náhlými změnami směru jízdy.

Krocení chobotnice:  soutěžními pomůckami jsou jedno hyperaktivní batole a nůžky na nehty. Soutěžící musí dítěte ostříhat nehty na rukou a nohou, aniž by odkudkoli začala komukoli téct krev. Na konci každého kola se batoleti přepočítají oči, pokud dojde ke ztrátě jednoho z nich, je rodič vyloučen nejen ze soutěže, ale z celé slušné společnosti, a to trvale. Užití hrubé síly je povoleno pouze pokud u vás momentálně není na návštěvě sociální pracovnice.





pátek 17. srpna 2012

A když se ti nechce spát...


A když se ti nechce spát,
budem ovce počítat,
šly přes lávku,
pod ní kámen,
v dlouhé řadě za beranem.

Pasáček na břehu stál,
on ty ovce počítal,
a když nepřišlo k nám spaní,
pomůžem mu v počítání...

....
                                            (Jan Skácel, Uspávanka s počítáním ovcí)

A že jsme jich dnes v noci (zase) napočítali...

Přes den je to s holkama čím dál lepší. Maruška je samostatnější, krásně si hrají, zkoumají, učí se každý den něco nového a je legrace si s nimi hrát.

No a noci....ty jsou snad čím dál tím horší.

Maruška se od operace budí v noci s křikem klidně každou hodinu. Půl roku jsem ji kojila pětkrát, šestkrát za noc. Teprve minulý týden jsem zjistila, že když jí nedám napít, vyjde to úplně nastejno, chvíli křičí a pak usne (nošená v náručí). A spí (respektive nespí) úplně stejně dlouho.

Když ji kojím, napřed se napije, pak křičí a pak usne.Takže prašť jako uhoď.

Tak chodíme, nosíme, mazlíme, čteme uspávanky a modlíme se, aby - až ji položíme - nezačala nanovo ječet, ale usnula. Některé dny se to dá, jiné, jako včera v noci, je to masakr. Pracovní krize, překládála (respektive opravovala) jsem do půl druhé, pak jsem si šla lehnout a do čtyř ráno jsem nosila, ššššala a básničkovala čtyřikrát. Ve čtyři se Maruška rozhodla, že bude spát jedině v mé náruči a za předpokladu, že s ní budu pochodovat. Vstala rovnou i Bětuška, kterou Maruščin jekot budí i přes dvoje zavřené dveře. Ta vydržela vzhůru asi tři čtvrtě hodiny. A M. chudák vstává do práce v 5.15.

V noci jsem při tom poponášení chvílemi usínala vestoje s Maruškou v náručí, což už začíná být nebezpečné. Nepraktické na tom je taky to, že nemůžeme jet nikam, kde bychom měli spát všichni 4 v jednom pokoji (= jakákoli dovolená), protože pak se nevyspíme nikdo. Doma to zvládáme, protože se střídáme ve spaní. Prostě, je to záběr...

Ale neberu to tragicky. Jestli jsem se za ten rok s holkama něco naučila, tak že nemá cenu nic lámat přes koleno a složitě řešit. Všechny fáze přejdou a nakonec si na ně ani nevzpomenu. 

Budeme se prostě snažit vytrvat, chovat, milovat a ona se jí duše zahojí a bude zase spát v klidu. S Boží pomocí.A snad dřív, než mi spánková deprivace natrvalo poškodí mozek.

Protože - jak asi víte - "Nedostatkem spánku mučila izraelská tajná služba Mosad zajatý Palestince!!!" (Vieweg, Pohádky pro unavené rodiče).






neděle 29. července 2012

Naděje

V dlouhém boji, ve kterém se perete o každý centimetr, je někdy těžké poznat, jestli už máte vyhráno, nebo musíte dál zatínat zuby a dřít.

Některá vítězství nepřichází otevřenou bránou s triumfálním pokřikem, ale vkrádají se centimetr po centimetru do pootevřených dveří, až jednoho dne zjistíte, že už jsou tu. UŽ. Konečně! Snad...

Kdy se dá říct, že už vaše dítě leze po čtyřech? Když poprvé zkusí třicet centimetrů, než se rozplácne na zem? Když to poprvé zkusí samo od sebe, aniž byste ho vy dávali na kolínka a mocně povzbuzovali? Až samo urazí tři metry? Pět metrů? Deset?

Dnes je první den, kdy Maruška strávila víc času lezením po čtyřech než lezením po břiše. Sama jde na všechny čtyři a uleze asi dva metry, sama si vybírá pohyb po čtyřech na kratší vzdálenost. A už jí to jde i na hladkém povrchu v kalhotách, ne jen na koberci nebo s holýma nohama.

A tak mám "naději pevnou jako kotva duše", že vývoj jde v pořádku dál. Že nakonec poleze a pak se postaví a bude normálně chodit a nečekají nás další kolečka po neurologiích a další vyčerpávající boje.

Snad, snad...




Edit: Dnes, den poté, opět poctivě celý den na břiše. No jo. Pořád se něco děje.

sobota 28. července 2012

Pečení pro děti I

Holkám už je sice rok, ale protože ještě nedávám vaječný bílek a nechci je úplně naučit na sladké chutě, mám docela omezený repertoár v tom, co jim péct. Peču ale moc ráda a ještě radši se koukám, jak jim chutná, takže pár receptů točím pořád dokola. Tyto dva jsou naše oblíbené:

Mrkovové sušenky (recept upravený podle Apetitu)

  • 250 g mrkve nastrouhané na jemno, nejlepší je karotka
  • 200 g změklého másla
  • 400 g mouky, dávám napůl špaldovou a žitnou, ale hodí se i polohrubá
  • 1 sáček prášku do pečiva
  • 1 kelímek bílého jogurtu
  • 1 sáček vanilkového cukr
Do tohoto těsta vůbec nedávám cukr, protože je to pro holky a těm to chutná i tak, ale pokud mají jíst i dospělí, je přeci jen lepší to malinko přisladit. Stačí 50 g třtinového cukru nebo odpovídající množství jiného sladidla (dobrý je javorový sirup). Nebo je možné udělat půl dávky bez cukru a na půlku určenou pro dopsělé nasypat cukr tesně před pečením.

Zpracuje se z toho normální těsto, je dost vláčné až tekuté, takže se s ním malinko hůř pracuje (a vykrájené tvary jsou kvůli mrkvi trochu střapaté), ale vykrajovat to obvykle jde. Vykrajuju tvary silnější než třeba klasické linecké a peču cca 15 minut na 200 stupňů. Výhodou těchto sušenek je, že nejsou křehké a nedrobí se, takže ideální svačina pro děti do ruky :)



Banana bread bez vajec (recept upravený podle http://www.thefreshloaf.com

  • 1/2 hrnku másla (nebo jiného tuku), dá se prý minimálně z poloviny nahradit jablečným džusem, ale to jsem ještě nezkoušela
  • 1/2 hrnku třtinového cukru nebo jiné osvědčené sladidlo (gold syrup, javorový sirup apod.)
  • 1 1/2 hrnku hladké mouky (lze i polohrubou)
  • 1lžička sody na pečení
  • 1 lžička soli
  • 3 hodně zralé banány (s úspěchem lze použít banány s hnědými tečkami, které už u nás nikdo nechce jíst)
  • 1-2lžičky vanilkového extraktu, nebo trochu vanilkového lusku
  1. Troubu předehřát na 165 stupňů. Vymastit formu na srnčí hřbet, nebo lze péct jako banánové muffiny.
  2. V míse smíchat máslo s cukrem, přidat vanilku. Prosít mouku, sodu a sůl a vmíchat banány rozmačkané vidličkou. Nalít do formy.
  3. Péct až 60 minut, nebo dokud není hotovo podle vpichu párátkem.

Tenhle banánový chlebíček úžasně voní a je neuvěřitelně vláčný ještě i druhý den (pokud zbyde).

neděle 22. července 2012

Běhání

Ještě před třemi měsíci bych nevěřila, že budu psát článek na toto téma. Kdo neprošel traumatem nejtlustějšího dítěte ve třídě, které ctihodná (rozuměj psychotická) paní učitelka O. nutila běhat patnáctistovku zcela bez přípravy stylem "doběhni nebo zemři", nedokáže si dostatečně barvitě představit můj  celoživotní odpor k běhání. Popravdě řečeno mi nikdy nebylo dost jasné, že někdo může tuhle torturu (pozdrav panu doktoru Rathovi do vazby!) podstupovat dobrovolně. Já měla běhání spojené pouze s naprostým vyčerpáním, pocity na zvracení, kyslíkovým deficitem směřujícím k omdlení, ostrým bodáním v boku a několik dní přetrvávající bolestí průdušek, které dělaly co mohly, aby do těla ten chybějící kyslík nějak dostaly.

Téměř rok po porodu holek jsem ale musela uznat, že kondička pořád nic moc, tlačením dvojkočáru se dost zadýchávám a pokud chci být dostatečně fit k honění Bětušky (což bych ještě pár let chtěla), budu se sebou muset něco udělat. A běhání má v tomto směru řadu výhod. Zaprvé, je pro mě dostupné bez cestování (popravdě vyběhnu brankou do lese a můži začít). Zadruhé je to jedno z nejintenzivnějíšch cvičení, takže se vynaložený čas nejrychleji vrátí v podobě lepší kondičky a zpevněné postavy (a doba, na kterou musím opustit holky, se minimalizuje). No a taky to nestojí skoro nic a podívám se přitom sama do lesa...

Nic by z toho ale nebylo, kdybych nenarazila na program C25k (Couch-to-5-km, Z gauče k pěti kilometrům). Ten je určený  pro gaučové povaleče, kterým tak jako mě jednoho dne přeskočí a zatouží stát se běžci. Ke značně volnému začátku (střídání minuty běhu s minutou a půl chůze) během devíti týdnů velmi postupně přidává zátěž tak, že na konci je člověk schopen uběhnout pět kilometrů nebo běžet bez přestávky 30 minut. Osobně mi bylo jedno, kterého z cílů dosáhnu, oba se mi zdály náležet do oblasti fantastické literatury, ale zkusit jsem to chtěla.

No - a je to super. Normálně, fakt skvělý. V týdnu 7 jsem teď už podruhé běžela v kuse čtyři kilometry. Neříkám, že rychle, to opravdu ne - ale běžela a bavilo mě to. Najednou nacházím na nohách svaly, které tam nikdy nebyly, vystačím s dechem při rychlé chůzi do kopce a ještě si můžu s někým povídat - ale hlavně, běhám. Jen já, les, hudba v uších a pod nohama ubíhající metry (a kilometry).

Psychoterapie k nezaplacení a adrenalin po doběhu je opravdu návykový.

Zatím tedy nevím, jak dlouho mi bude trvat, než se dopracuju k těm pěti kilometrům (nebo ještě dál). Tuším, že v zimě to s běháním po venku nebude tak žhavé a běhání v posilovně na pásu se děsím, tuším, že bych dopadla asi nějak takto:








Zima je ale daleko. Teď je ale léto a já chodím třikrát týdně běhat. Neskutečné, co se vám všechno může v životě přihodit :)



24-26/52

No jo, no, nestíhám. Ale fotky a zážitky shromažďuju, takže průběžný fotodeník za tento rok je poněkud nárazový, ale zatím kompletní - a to už je červenec!

24/52 Pokojíček
Nejprve tedy návrat do června. Po příletu z Londýna jsme měli na vzpamatování jen chvíli, před oslavou naroznein jsme chtěli dát dohromady dětský pokoj. Holky mají pro sebe útolný podkrovní pokoj s velkou podlahovou plochou, jenže do jejich narození (i po něm) sloužil jako kombinace pracovny a odkladiště. Gauče a staré matrace jsme nekompromisně vyházeli, vymalovali odvážnou barvou, nalepili samolepky s motivy od Beatrix Potter, doplnili šitými závěsy a mantinely...práce je zatím asi v polovině, ale už se z toho začíná rýsovat hezké místo, kam se intuitivně stahují všechny naše návštěvy.


25/52 Narozeninová party s kamarády
Neměla jsem v úmyslu pořádat na holčičí narozeniny nějakou velkou oslavu, koneckonců ani s dárky se to u nás nepřehání - každá dostala dvě (pečlivě vybrané) hračky.První rok života holek byl ale doslova jako jízda na horské dráze - v žilách adrenalin, hlavu chvíli v oblacích, pak zase sešup dolů a než člověk našel svůj žaludek, už se zase frčí do kopce. A tak jsem cítila potřebu sejít se s těmi, kdo jsou holkám nejbližší a kdo i nás jak v těhotenství, tak po porodu podrželi, modlili se za nás a drželi nám palce, zkrátka nám pomohli ten rok přežít. Díky Bohu, že takových lidí bylo dost. Zahradní party byla příjemná, společnost úžasná, na fotce holky těsně před likvidací dortu (rozvařená jablka s polentou, po tom se můžou utlouct).


26/52 Dortový pokus
Na oficiální rodinnou oslavu se dostavili i děda H. s Alenkou,  prababička a jiní vzácní hosté. Holky dostaly tříkolky a překvapily mě tím, jak bravurně se na nich dokázaly udržet - a jak je to bavilo a pořád baví. A já se odhodlala uplácat svůj první opravdový narozeninový dort včetně marcipánového potahu. Pravda, holky ho ani neochutnaly (kvůli Maruščině ekzému dávám hodně pozor na to, co jí), ovšem mohly se pokochat pestrými barvami (haha) a dospělí si dort celkem chválili. Dost mě překvapilo, že se povedl jak piškot, tak krém a dokonce i doma dělaná potahová hmota. Na estetice do příště ještě zapracuju :)


pátek 20. července 2012

Psychomotorický vývoj dítěte

Aneb jak to chodí doopravdy...

1. Ačkoliv intuitivně víte, že je nesmysl porovnávat vaše děti s jinými, či se masírovat vývojovými tabulkami, v zásadě neděláte nic jiného.

2. Vaše děti v tomto porovnání vždycky vyzní totálně opožděně.

3. Nejhůře dopadnou v porovnání s mladším dítětem vaší nejlepší kamarádky. V podstatě cokoli se vaše dítě naučí, děti vašich kamarádek už dělají dávno (a lépe).

4. Pokud se živíte mluvením, či jste okolím vnímána jako geniální řečník, vaše dítě promluví nejdříve ve 3 letech.

5. Nejstrašnější a nejčastější dotaz jiných maminek směrem k vašemu nemluvícímu děťátku zní: „A mluvíte na něj?“

6. Pokud jste nadšená sportovkyně, lektorka aerobiku, či jste vyhrávala 5 let po sobě soutěž v origami nebo skládání puzzle na čas, vaše dítě se projeví jako naprostý antitalent ve všech vyjmenovaných (i ostatních) disciplínách.

7. Váš poklad se zdá vynikat v naprosto nedůležitých věcech, jako nejdelší slina u pusy, nejpáchnutější plínka, nebo největší ztrátovost dudlíků.

8. Zatímco maminky ve vašem okolí chodí s dětmi na plavání kojenců, či na cvičení matek s dětmi – vy také cvičíte s miminkem – 5× denně, Vojtovu metodu.

9. Snažíte-li se bezúspěšně celý měsíc miminko naučit při 6 jídlech denně slůvko „ham“, tatínkovi se to podaří během pěti minut, kdy mu během sportovního přenosu vnucuje slaný chips, aby ho dítě nerušilo žvatláním.

10. Pokud se vám dítko poprvé přetočí na bok, vlastně ať už udělá cokoliv poprvé ve vaší přítomnosti, bude trvat měsíce, než to ukáže někomu jinému.Pokud něco udělá poprvé v přítomnosti otce, bude to na požádání opakovat každému včetně návštěv, ve kterých tak vyvolá dojem, že se mu věnuje jenom tatínek.

středa 18. července 2012

Milá Bětuško,

tento dopis jsem ti napsala před třemi týdny. Od té doby jsem se snažila ukořistit nějakou tvou pěknou fotku, kterou jsem ho chtěla doprovodit. Řeknu ti, není to lehké! Pořád se hýbeš, mračíš, směješ, uhýbáš pohledem, sleduješ deset věcí zaráz a já tě honím s foťákem a když už si myslím, že jsem ukořistila pěkný záběr, na foťáku pak zjistím, že se ti podařilo mezitím zavřít oči, vystrčit jazyk nebo se pohnout tak, že je fotka rozmazaná. Jsi prostě pořád v pohybu! Teď mě konečně napadlo, že v houpačce jsi bezpečně znehybněná, takže tady jsi, naše Bětuška, stáří rok a kousek!




Takže...v neděli 24. června ti byl rok. Vůbec se mi nezdá, že už rok jsou součástí mého a tátova života, že se z tebe radujeme a smějeme se s tebou - a zároveň si vůbec nevzpomínám, jak jsme mohli žít bez tebe. Jsi nejúžasnější dítě na světě!

Pořád mě udivuje, jak pohodová a usměvavá holčička z tebe roste. Jen co ses naučila lozit po čtyřech, začala jsi spát celou noc (za což jsem moc vděčná, protože k Marušce teď zase vstávám velmi často). Všechno tě moc zajímá, všude vlezeš, všechno musíš vyzkoušet, prozkoumat a ochutnat. Když se ti povede něco nového, sednout si, stoupnout si, vlézt na postel, máš očividnou radost. Směješ se i na cizí, máš krásné dolíčky a s blonďatými loknami, které ti rostou, jsi miminko jako z reklamy. Jsi neuvěřitelně samostatná, jen musím pořád hlídat, jestli ses nenaučila nějaký nový trik, jako otvírání zavřené skříně, vyhazování cédéček z polic nebo otevírání háčku na zábraně u schodů. Na to, jak jsi pohyblivá, se dokážeš docela dobře soustředit a odstranit západku, vyšroubovat šroub nebo jinak způsobit dost nebezpečnou situaci. Každý den přijdeš na něco nového a s tátou se vždycky musíme smát, jak jsi vynalézavá.

Nedělá ti problém naučit se ukazovat paci-paci nebo jak jsi veliká, obvykle to ale uděláš jen párkrát a pak tě to přestane bavit. U knížky neposedíš, odklápěcí okénka tě baví jedině utrhat a sežvýkat. Zato tě užije na kolotoče, houpačky a skluzavky. Moc se mi líbí, jak jsi vytrvalá. Když ti něco nejde, zkoušíš to, dokud se ti to nepovede. Nevztekáš se, že to musíš zkoušet víckrát. Být s tebou je prostě legrace a velký dar, za který jsem vděčná. Myslím, že tvoje neposednost bude časem docela zkouška mojí trpělivosti, ale slibuju, že se budu vždycky snažit najít způsob, jak ji budeš moct bezpečně uplatnit a budu se snažit ti zakazovat co nejméně věcí. Myslím, že volnost v tom vyzkoušet si, co dokážeš, budeš moc potřebovat, a i když mám jako máma strach, je to tím, že tě tak moc miluju.

Opravdu. Moc.


Pusu

máma




Od hlavy až k patě

Až budete přetažení po večerech bezmyšlenkovitě surfovat (protože nemůžete únavou spát - nebo to tak mám jenom já?) nebo si po obědě u kafe budete chtít něco přečíst, podívejte se třeba na blog Od hlavy až k patě. Jeho autorkami jsou tři ženy, které kromě mládí, mateřství, krásy a řady jiných ctností spojuje hlavně to, že toho mají v hlavě hodně (o patách nemohu soudit, ale jistě jsou neméně úžasné) :)

Pro začátek doporučuji recept na masové kuličky, dělala jsem je dvakrát jako pohoštění pro narozeninobé návštěvy a sklidily velký úspěch. Další inspirativní články na sebe jistě nenechají dlouho čekat :)

neděle 15. července 2012

O cvičení

Přišlo mi několik reakcí (na blogu i na diskuzi) na téma cvičení, a jak to, že teď viním dětskou dotkorku, když jsem s Maruškou přece odmítla sama cvičit. Nemám potřebu se obhajovat za svá rozhodnutí, ale zase nechci vypadat jako praštěná semetrika, která napřed navrhovanou léčbu odmítne a pak si stěžuje, že se jí léčby nedostalo. Takže to zkusím trochu upřesnit, navíc se třeba někomu naše zkušenost může hodit.

První problém naše doktorka zmínila na desetimesíční prohlídce. Sdělila mi (respektive ukázala ve své velké tabulce na zdi), že Maruška už má lézt po čtyřech a neleze a že by to asi chtělo cvičit. Z té informace, ale hlavně z nedostatku zdůvodnění (tj. pouze proto, že UŽ by to měla podle tabulky dělat, ale JEŠTĚ to nedělá) jsem nebyla nadšená. Dostaly jsme ale od dr. dva týdny na to, abychom ji doma zkoušeli dávat na všechny čtyři a že když se to nezlepší, teprve nás někam pošle. Doma jsme trénovali, po 2 týdnech šel s malou na kontrolu M. a měl ode mě pokyn, pokud by dr. chtěla Marušku poslat na rehabilitaci, aby nám vysvětlila proč je to nutné. Jestli jen kvůli tomu, aby se vešla do tabulky, chtěli jsme cvičení odmítnout. Zaprvé mi nepřijde nutné, aby se děti do tabulky vlezly, vždyť malá v té době byla pozadu o dva týdny, navíc měla za sebou velkou operaci, kdy téměř dva měsíce s vývojem stagnovala (ono taky s velkými bolestmi se svaly trénují těžko). Největším důvodem ale byla Maruščina šílená reakce na bílý plášť - jen při běžné prohlídce byla schopná se tak vyděsit, že napřed hystericky ječela a pak upadla do jakési apatie, předvedla hadrového panáka a kdyby se dr. snažila jak chtěla, neukázala by jí stejně nic, ani kdyby to nakrásně uměla. A dítě v tomhle stavu jsem prostě nechtěla vystavovat dalším kontaktům s nemocnicemi, doktory a cizím prostředím, pokud to nebude nutné.

Zaujala jsem tedy ohledně cvičení přístup Andrejky Láskové - pokud jde vývoj tam, kam má, ale jen pomaleji, není třeba to popohánět. Cvičit začneme, pokud by šel vývoj nějakým špatným směrem. Byla jsem přesvědčená, že zatím to je v pořádku, Maruška kopírovala vývoj Bětušky, jen se zpožděwním 1-2 měsíce, což měla v podstatě od narození, jen se jí ta propast po operaci zvětšila.

Nic odmítat ani řešit s doktorkou nakonec potřeba ale nebylo, po dvou týdnech se prý Maruška úžasně zlepšila a lezení je na spadnutí. Tomu jsem také věřila, protože Maruška začala sama opatrně zkoušet na všechny čtyři. U Bětušky od fáze "opatrně sama zkouším na všechny čtyři" do fáze "lezu jako drak" uplynuly asi dva týdny. Zdálo se mi tedy, že na kontrole v roce už nebude co řešit. Marušku jsem občas dávala na všechny čtyři, ale nijak intenzivně ani systematicky, protože u toho nešťastně řvala a nechtěla jsem jí ten pohyb ještě nějak znechutit. Zdálo se mi, že vývoj půjde přirozeně sám tak, jak má.

Jenže Maruška lézt nezačala, respektive začala se plazit po břiše, kde bylo časem patrné, že upřednostňuje odrážení jednou nohou a protilehlou rukou a druhou stranou těla to jen vyrovnává, aby nelezla šikmo. V 11 měsících se posadila, ale ne z kleku, nýbrž z leže na břiše šíleným rozštěpem nohou a odručkováním do sedu. A k lezení po čtyřech se pořád neměla. Na kontrole v jednom roce jsem slyšela to samé - měla by lézt, ale neleze, možná by to chtělo cvičení, ale když s ní budete trénovat teď přes léto na trávě, tak můžeme ještě počkat. Nakonec jsem ale žádanku na dětskou rehabilitaci dostala, nabývala jsem totiž nepříjemného pocitu, že už se pohybujeme ve vývoji špatným směrem.

No a na rehabilitaci mi sestřička potvrdila, že Maruška získala špatné návyky, které už půjde těžko změnit, a že už měla cvičit dávno. Tak masivní nevyvinutí břišních svalů muselo být patrné už dávno, např. v půl roce, kdy už to chtělo odborně cvičit. Já to ale nepoznala, myslela jsem si, že je prostě Maruška hubená. Její propadlé břicho a vystouplá žebra ale měla upozornit doktorku, že něco není v pořádku. Soukromně mi také sestřička sdělila, že naše lékařka k nim bohužel všechna miminka posílá moc pozdě.Vzhledem k tomu, že má poradnu pro rizikové kojence, je to dost překvapující.

Takže teď cvičíme, Maruška u toho brečí, někdy u toho brečím taky. Už ale vidíme první pokroky. Samozřejmě si kladu otázku, jestli jsem to nezanedbala já, jestli jsem neměla něco začít řešit dřív, jestli nejsem příšerná matka a tak dál. Připadá mi ale, že vzhledem k situaci jsem nejednala nerozumně, kdybych od dr. kdykoli (Marušku viděla v 6, 7, 8, 10 a 12 měsících) slyšela, že má malá špatně vyvinuté svaly, nebudu o ničem diskutovat a začneme cvičit hned. To se ale nestalo. Možná vy, zkušené matky, byste problém poznaly dřív. Nebo byste možná na rehabilitaci spěchaly hned, jak se dítě začne zpožďovat za tabulkou, ať už dětská lékařka řekne cokoli. Já si ale od Maruščiných 7 týdnů připadám spíš trvale v pozici, že ji musím před doktory a zdravotníky vůbec chránit, musím si vydupávat, aby ji viděl odborník, aby nedostávala zbytečně několik narkóz po sobě, abych mohla být s ní při vyšetřešní, při odběru krve, v nemocnici, aby nebyla o hladu déle, než je nutné, ani před operací, ani po ní, aby, aby, aby...

Nevěřit doktorům je strašně únavné. A já už teď naší dětské nevěřím. Chtěla bych pro svoje holky obvoďáka, který respektuje moje preference (nedávat zbytečně brzo léky, zvlášť antibiotika, neočkovat zbytečné vakcíny), ale který zároveň pohlídá, aby se nic nezanedbalo a řekne mi narovinu, kdy už je potřeba léčbu nasadit. Nejsem zavilá odpůrkyně očkování, přírodní doma rodící žena, která dítě hodlá kojit nejméně do šesti let a zdravotní potíže řeší pálením bylin v indiánské sauně a kyvadlem. Mám magisterský titul z biologie a je se mnou, troufám si říct, rozumná řeč, sakra. Tak přece nemůže být tak těžký najít normálního doktora!


úterý 10. července 2012

Prázdniny s Vojtou

Moje podezření, že vývojové opoždění naší Marušky spojené s velmi osobitými způsoby, jak dosahovat některých pohybových milníků, nemusí být jen tak, se bohužel potvrdilo. Maruška má zřejmě vrozenou nedostatečnost břišních svalů, vůbec je nemá posílené a proto nemůže lézt po čtyřech, ani kdyby chtěla. Problém zřejmě půjde napravit (i když už je hodně pozdě), ale musíme cvičit. Pětkrát denně. Vojtu. Se řvoucím dítětem, které byste nejraději chránili před všemi dalšími nespravedlnosti a bolestmi světa.

Bohužel to zanedbala naše dětská doktorka, která nás měla na rehabilitaci poslat už dávno. To mě poněkud otrávilo, protože jsem její zálibu v homeopatii v duchu omlouvala tím, že je jinak skvělý odborník a kdyby holky měly nějaký problém, přišla by na to. Teď mi přijde, že mi nepomůže ani při běžných chřipkách, alergiích a průjmech (na to vše předepisuje homeopatika), ani při jiných problémech. Naštěstí mi čerstvý řidičák v kapse dává možnost porozhlédnout se po dobrém lékaři za humny. Zatím se hlavně potřebuju naučit s Maruškou správně cvičit a věřit, že za pár měsíců uvidíme pokroky.

neděle 1. července 2012

Špinavé děti

Mám špinavé děti. Tedy ne pořád. Ale většinou ano, a děsně.
Není to jen tím, že každé dítě se sem-tam ušpiní, což je roztomilé a hned se to umeje. Já mluvím o černých rukou, špíně od hlavy až k patě a nevypratelných skvrnách na zánovních oblečkách. Můžu si za ně sama, protože holky nechávám:
  • nechávám je plazit se po zemi, když to potřebujou. To znamená i špinavou (a studenou) kostelní podlahu nebo odlehlý koutek v Globusu, dětské hřiště a v nejhorším případě i parkoviště. Pokud už nechtějí být v kočárku nebo nosítku, dám jim prostor, kdekoli to alespoň trochu jde.
  • nechávám je, aby se krmily samy, když o to stojí. I když to obnáší těstoviny všude po zemi, rozžvýkanou chlebovou směs na triku a drobky v plínce. (Zajímalo by vás, jak se v dětských vláskách zachová důmyslně vetřená směs melounové šťávy a lučiny? Jako totální tužidlo. Přemýšlím, že si to necháme patentovat.)
  • nechávám je, ať si hrají, pokud nepojmu vážné podezření, že by je nově vymyšlená hra mohla ohrozit na zdraví nebo na životě. Nechávám je, ať jsou dětmi a ne výstavními panenkami v "hadříkách z Nextu" a novou super super čelenkou z Há-a-Em.
Raději budu prát pořád dokola, než bych holky po půl dni v kočárku nutila způsobně vydržet, protože se bojím, že by šatičky mohly na zemi doznat škody. Raději budu po každém jídle umývat děti, židle a i podlahu než bych jim vzala radost, že jsou schopné se nakrmit samy, a nutila je jíst mnou lžičkou podávané nebo ulamované a do úst vkládané jídlo.I když mě hřeje, když jsou holky krásně nastrojené a vypadají princeznovsky, prioritou je, aby byly spokojené, šťastné a svobodně se rozvíjely. A v jejich věku (naštěstí) je zatím zajímá hlavně to, jestli se budou moct pěkně poplazit na místě, kde ještě nebyly, nebo si vyzkoušet, kolik vypeckovaných třešní se jim naráz vejde do pusy - a jestli u toho na sobě mají socialistické modré tepláky nebo nové kanýrkové šatečky z letní kolekce M&S je jim naprosto šumák.

A navíc - já stejně nemám srdce jim tu legraci upřít :)


pátek 29. června 2012

Milá Maruško,

v neděli ti byl jeden rok. Přesně rok ode dne, kdy jsem ráno odjela na kontrolu do porodnice, abych tam už trochu nečekaně zůstala a večer jsem poprvé viděla tvou (tehdy) černou kštici. Za ten rok jsi mi toho hodně dala a já ani nevím, jak ti poděkovat. Jsi nejúžasnější holčička na světě!

Vyrostl z tebe velký mazel. Nejraději by ses pořád chovala, šťastná jsi na klíně s knížkou nebo v náručí, když ti ukazuju fotky na stěnách nebo naši americkou nástěnku. Po nemocnici jsi měla období, kdys vůbec nechtěla z náruče. To už se naštěstí trochu upravilo, ale stejně si umíš o pochování říct pěkně důrazně. V deseti měsících jsi nelezla po čtyřech, ale cvičit jsem s tebou odmítla. Dnes je ti rok a po čtyřech nelezeš pořád, zato se úžasně rychle plazíš po břiše, musíš, abys dohonila Bětušku, která kolem tebe lozí jako splašená. Naučila ses sednout si, používáš k tomu dost nevídanou roznožku, ale jde ti to krásně. Sednutí je pro tebe velký pokrok, protože si může pohodlně prohlížet knížky a nejsi na nikom závislá.

Krásně komunikuješ, ukazuješ "Jak jsi veliká", "Humpty Dumpty" a jiné ptákoviny, které tě učíme. Když jsi mezi svými, dokážeš se nádherně smát, užívat si, jsi prostě k sežrání. Před cizími lidmi jsi ale opatrná a raději se chováš u mámy nebo nejlépe u babičky, tu miluješ. Nejraději si prohlížíš knížky s odklápěcími okénky, tím se zabavíš na strašně dlouho.

Jsi dítě, kterému se musí dát prostor a čas, do ničeho nenutit, nikam nespěchat, nemáš to ráda. Je to velká zkouška pro mou trpělivost, ale slibuju ti, že se vždycky budu snažit něchat tě být takovou, jaká být potřebuješ a umíš, a nebudu se snažit, aby ses vešla do mých představ nebo do nějakých tabulek. Je to jeden z nejtěžších úkolů rodičovství, ale ty mi za to stojíš. Jsi vzácný host, který se ptá na cestu. Budu se vždy snažit ti ji ukázat, ale nikdy tě po ní nechci tlačit. Moc tě miluju.

Pusu

máma