neděle 29. července 2012

Naděje

V dlouhém boji, ve kterém se perete o každý centimetr, je někdy těžké poznat, jestli už máte vyhráno, nebo musíte dál zatínat zuby a dřít.

Některá vítězství nepřichází otevřenou bránou s triumfálním pokřikem, ale vkrádají se centimetr po centimetru do pootevřených dveří, až jednoho dne zjistíte, že už jsou tu. UŽ. Konečně! Snad...

Kdy se dá říct, že už vaše dítě leze po čtyřech? Když poprvé zkusí třicet centimetrů, než se rozplácne na zem? Když to poprvé zkusí samo od sebe, aniž byste ho vy dávali na kolínka a mocně povzbuzovali? Až samo urazí tři metry? Pět metrů? Deset?

Dnes je první den, kdy Maruška strávila víc času lezením po čtyřech než lezením po břiše. Sama jde na všechny čtyři a uleze asi dva metry, sama si vybírá pohyb po čtyřech na kratší vzdálenost. A už jí to jde i na hladkém povrchu v kalhotách, ne jen na koberci nebo s holýma nohama.

A tak mám "naději pevnou jako kotva duše", že vývoj jde v pořádku dál. Že nakonec poleze a pak se postaví a bude normálně chodit a nečekají nás další kolečka po neurologiích a další vyčerpávající boje.

Snad, snad...




Edit: Dnes, den poté, opět poctivě celý den na břiše. No jo. Pořád se něco děje.

sobota 28. července 2012

Pečení pro děti I

Holkám už je sice rok, ale protože ještě nedávám vaječný bílek a nechci je úplně naučit na sladké chutě, mám docela omezený repertoár v tom, co jim péct. Peču ale moc ráda a ještě radši se koukám, jak jim chutná, takže pár receptů točím pořád dokola. Tyto dva jsou naše oblíbené:

Mrkovové sušenky (recept upravený podle Apetitu)

  • 250 g mrkve nastrouhané na jemno, nejlepší je karotka
  • 200 g změklého másla
  • 400 g mouky, dávám napůl špaldovou a žitnou, ale hodí se i polohrubá
  • 1 sáček prášku do pečiva
  • 1 kelímek bílého jogurtu
  • 1 sáček vanilkového cukr
Do tohoto těsta vůbec nedávám cukr, protože je to pro holky a těm to chutná i tak, ale pokud mají jíst i dospělí, je přeci jen lepší to malinko přisladit. Stačí 50 g třtinového cukru nebo odpovídající množství jiného sladidla (dobrý je javorový sirup). Nebo je možné udělat půl dávky bez cukru a na půlku určenou pro dopsělé nasypat cukr tesně před pečením.

Zpracuje se z toho normální těsto, je dost vláčné až tekuté, takže se s ním malinko hůř pracuje (a vykrájené tvary jsou kvůli mrkvi trochu střapaté), ale vykrajovat to obvykle jde. Vykrajuju tvary silnější než třeba klasické linecké a peču cca 15 minut na 200 stupňů. Výhodou těchto sušenek je, že nejsou křehké a nedrobí se, takže ideální svačina pro děti do ruky :)



Banana bread bez vajec (recept upravený podle http://www.thefreshloaf.com

  • 1/2 hrnku másla (nebo jiného tuku), dá se prý minimálně z poloviny nahradit jablečným džusem, ale to jsem ještě nezkoušela
  • 1/2 hrnku třtinového cukru nebo jiné osvědčené sladidlo (gold syrup, javorový sirup apod.)
  • 1 1/2 hrnku hladké mouky (lze i polohrubou)
  • 1lžička sody na pečení
  • 1 lžička soli
  • 3 hodně zralé banány (s úspěchem lze použít banány s hnědými tečkami, které už u nás nikdo nechce jíst)
  • 1-2lžičky vanilkového extraktu, nebo trochu vanilkového lusku
  1. Troubu předehřát na 165 stupňů. Vymastit formu na srnčí hřbet, nebo lze péct jako banánové muffiny.
  2. V míse smíchat máslo s cukrem, přidat vanilku. Prosít mouku, sodu a sůl a vmíchat banány rozmačkané vidličkou. Nalít do formy.
  3. Péct až 60 minut, nebo dokud není hotovo podle vpichu párátkem.

Tenhle banánový chlebíček úžasně voní a je neuvěřitelně vláčný ještě i druhý den (pokud zbyde).

neděle 22. července 2012

Běhání

Ještě před třemi měsíci bych nevěřila, že budu psát článek na toto téma. Kdo neprošel traumatem nejtlustějšího dítěte ve třídě, které ctihodná (rozuměj psychotická) paní učitelka O. nutila běhat patnáctistovku zcela bez přípravy stylem "doběhni nebo zemři", nedokáže si dostatečně barvitě představit můj  celoživotní odpor k běhání. Popravdě řečeno mi nikdy nebylo dost jasné, že někdo může tuhle torturu (pozdrav panu doktoru Rathovi do vazby!) podstupovat dobrovolně. Já měla běhání spojené pouze s naprostým vyčerpáním, pocity na zvracení, kyslíkovým deficitem směřujícím k omdlení, ostrým bodáním v boku a několik dní přetrvávající bolestí průdušek, které dělaly co mohly, aby do těla ten chybějící kyslík nějak dostaly.

Téměř rok po porodu holek jsem ale musela uznat, že kondička pořád nic moc, tlačením dvojkočáru se dost zadýchávám a pokud chci být dostatečně fit k honění Bětušky (což bych ještě pár let chtěla), budu se sebou muset něco udělat. A běhání má v tomto směru řadu výhod. Zaprvé, je pro mě dostupné bez cestování (popravdě vyběhnu brankou do lese a můži začít). Zadruhé je to jedno z nejintenzivnějíšch cvičení, takže se vynaložený čas nejrychleji vrátí v podobě lepší kondičky a zpevněné postavy (a doba, na kterou musím opustit holky, se minimalizuje). No a taky to nestojí skoro nic a podívám se přitom sama do lesa...

Nic by z toho ale nebylo, kdybych nenarazila na program C25k (Couch-to-5-km, Z gauče k pěti kilometrům). Ten je určený  pro gaučové povaleče, kterým tak jako mě jednoho dne přeskočí a zatouží stát se běžci. Ke značně volnému začátku (střídání minuty běhu s minutou a půl chůze) během devíti týdnů velmi postupně přidává zátěž tak, že na konci je člověk schopen uběhnout pět kilometrů nebo běžet bez přestávky 30 minut. Osobně mi bylo jedno, kterého z cílů dosáhnu, oba se mi zdály náležet do oblasti fantastické literatury, ale zkusit jsem to chtěla.

No - a je to super. Normálně, fakt skvělý. V týdnu 7 jsem teď už podruhé běžela v kuse čtyři kilometry. Neříkám, že rychle, to opravdu ne - ale běžela a bavilo mě to. Najednou nacházím na nohách svaly, které tam nikdy nebyly, vystačím s dechem při rychlé chůzi do kopce a ještě si můžu s někým povídat - ale hlavně, běhám. Jen já, les, hudba v uších a pod nohama ubíhající metry (a kilometry).

Psychoterapie k nezaplacení a adrenalin po doběhu je opravdu návykový.

Zatím tedy nevím, jak dlouho mi bude trvat, než se dopracuju k těm pěti kilometrům (nebo ještě dál). Tuším, že v zimě to s běháním po venku nebude tak žhavé a běhání v posilovně na pásu se děsím, tuším, že bych dopadla asi nějak takto:








Zima je ale daleko. Teď je ale léto a já chodím třikrát týdně běhat. Neskutečné, co se vám všechno může v životě přihodit :)



24-26/52

No jo, no, nestíhám. Ale fotky a zážitky shromažďuju, takže průběžný fotodeník za tento rok je poněkud nárazový, ale zatím kompletní - a to už je červenec!

24/52 Pokojíček
Nejprve tedy návrat do června. Po příletu z Londýna jsme měli na vzpamatování jen chvíli, před oslavou naroznein jsme chtěli dát dohromady dětský pokoj. Holky mají pro sebe útolný podkrovní pokoj s velkou podlahovou plochou, jenže do jejich narození (i po něm) sloužil jako kombinace pracovny a odkladiště. Gauče a staré matrace jsme nekompromisně vyházeli, vymalovali odvážnou barvou, nalepili samolepky s motivy od Beatrix Potter, doplnili šitými závěsy a mantinely...práce je zatím asi v polovině, ale už se z toho začíná rýsovat hezké místo, kam se intuitivně stahují všechny naše návštěvy.


25/52 Narozeninová party s kamarády
Neměla jsem v úmyslu pořádat na holčičí narozeniny nějakou velkou oslavu, koneckonců ani s dárky se to u nás nepřehání - každá dostala dvě (pečlivě vybrané) hračky.První rok života holek byl ale doslova jako jízda na horské dráze - v žilách adrenalin, hlavu chvíli v oblacích, pak zase sešup dolů a než člověk našel svůj žaludek, už se zase frčí do kopce. A tak jsem cítila potřebu sejít se s těmi, kdo jsou holkám nejbližší a kdo i nás jak v těhotenství, tak po porodu podrželi, modlili se za nás a drželi nám palce, zkrátka nám pomohli ten rok přežít. Díky Bohu, že takových lidí bylo dost. Zahradní party byla příjemná, společnost úžasná, na fotce holky těsně před likvidací dortu (rozvařená jablka s polentou, po tom se můžou utlouct).


26/52 Dortový pokus
Na oficiální rodinnou oslavu se dostavili i děda H. s Alenkou,  prababička a jiní vzácní hosté. Holky dostaly tříkolky a překvapily mě tím, jak bravurně se na nich dokázaly udržet - a jak je to bavilo a pořád baví. A já se odhodlala uplácat svůj první opravdový narozeninový dort včetně marcipánového potahu. Pravda, holky ho ani neochutnaly (kvůli Maruščině ekzému dávám hodně pozor na to, co jí), ovšem mohly se pokochat pestrými barvami (haha) a dospělí si dort celkem chválili. Dost mě překvapilo, že se povedl jak piškot, tak krém a dokonce i doma dělaná potahová hmota. Na estetice do příště ještě zapracuju :)


pátek 20. července 2012

Psychomotorický vývoj dítěte

Aneb jak to chodí doopravdy...

1. Ačkoliv intuitivně víte, že je nesmysl porovnávat vaše děti s jinými, či se masírovat vývojovými tabulkami, v zásadě neděláte nic jiného.

2. Vaše děti v tomto porovnání vždycky vyzní totálně opožděně.

3. Nejhůře dopadnou v porovnání s mladším dítětem vaší nejlepší kamarádky. V podstatě cokoli se vaše dítě naučí, děti vašich kamarádek už dělají dávno (a lépe).

4. Pokud se živíte mluvením, či jste okolím vnímána jako geniální řečník, vaše dítě promluví nejdříve ve 3 letech.

5. Nejstrašnější a nejčastější dotaz jiných maminek směrem k vašemu nemluvícímu děťátku zní: „A mluvíte na něj?“

6. Pokud jste nadšená sportovkyně, lektorka aerobiku, či jste vyhrávala 5 let po sobě soutěž v origami nebo skládání puzzle na čas, vaše dítě se projeví jako naprostý antitalent ve všech vyjmenovaných (i ostatních) disciplínách.

7. Váš poklad se zdá vynikat v naprosto nedůležitých věcech, jako nejdelší slina u pusy, nejpáchnutější plínka, nebo největší ztrátovost dudlíků.

8. Zatímco maminky ve vašem okolí chodí s dětmi na plavání kojenců, či na cvičení matek s dětmi – vy také cvičíte s miminkem – 5× denně, Vojtovu metodu.

9. Snažíte-li se bezúspěšně celý měsíc miminko naučit při 6 jídlech denně slůvko „ham“, tatínkovi se to podaří během pěti minut, kdy mu během sportovního přenosu vnucuje slaný chips, aby ho dítě nerušilo žvatláním.

10. Pokud se vám dítko poprvé přetočí na bok, vlastně ať už udělá cokoliv poprvé ve vaší přítomnosti, bude trvat měsíce, než to ukáže někomu jinému.Pokud něco udělá poprvé v přítomnosti otce, bude to na požádání opakovat každému včetně návštěv, ve kterých tak vyvolá dojem, že se mu věnuje jenom tatínek.

středa 18. července 2012

Milá Bětuško,

tento dopis jsem ti napsala před třemi týdny. Od té doby jsem se snažila ukořistit nějakou tvou pěknou fotku, kterou jsem ho chtěla doprovodit. Řeknu ti, není to lehké! Pořád se hýbeš, mračíš, směješ, uhýbáš pohledem, sleduješ deset věcí zaráz a já tě honím s foťákem a když už si myslím, že jsem ukořistila pěkný záběr, na foťáku pak zjistím, že se ti podařilo mezitím zavřít oči, vystrčit jazyk nebo se pohnout tak, že je fotka rozmazaná. Jsi prostě pořád v pohybu! Teď mě konečně napadlo, že v houpačce jsi bezpečně znehybněná, takže tady jsi, naše Bětuška, stáří rok a kousek!




Takže...v neděli 24. června ti byl rok. Vůbec se mi nezdá, že už rok jsou součástí mého a tátova života, že se z tebe radujeme a smějeme se s tebou - a zároveň si vůbec nevzpomínám, jak jsme mohli žít bez tebe. Jsi nejúžasnější dítě na světě!

Pořád mě udivuje, jak pohodová a usměvavá holčička z tebe roste. Jen co ses naučila lozit po čtyřech, začala jsi spát celou noc (za což jsem moc vděčná, protože k Marušce teď zase vstávám velmi často). Všechno tě moc zajímá, všude vlezeš, všechno musíš vyzkoušet, prozkoumat a ochutnat. Když se ti povede něco nového, sednout si, stoupnout si, vlézt na postel, máš očividnou radost. Směješ se i na cizí, máš krásné dolíčky a s blonďatými loknami, které ti rostou, jsi miminko jako z reklamy. Jsi neuvěřitelně samostatná, jen musím pořád hlídat, jestli ses nenaučila nějaký nový trik, jako otvírání zavřené skříně, vyhazování cédéček z polic nebo otevírání háčku na zábraně u schodů. Na to, jak jsi pohyblivá, se dokážeš docela dobře soustředit a odstranit západku, vyšroubovat šroub nebo jinak způsobit dost nebezpečnou situaci. Každý den přijdeš na něco nového a s tátou se vždycky musíme smát, jak jsi vynalézavá.

Nedělá ti problém naučit se ukazovat paci-paci nebo jak jsi veliká, obvykle to ale uděláš jen párkrát a pak tě to přestane bavit. U knížky neposedíš, odklápěcí okénka tě baví jedině utrhat a sežvýkat. Zato tě užije na kolotoče, houpačky a skluzavky. Moc se mi líbí, jak jsi vytrvalá. Když ti něco nejde, zkoušíš to, dokud se ti to nepovede. Nevztekáš se, že to musíš zkoušet víckrát. Být s tebou je prostě legrace a velký dar, za který jsem vděčná. Myslím, že tvoje neposednost bude časem docela zkouška mojí trpělivosti, ale slibuju, že se budu vždycky snažit najít způsob, jak ji budeš moct bezpečně uplatnit a budu se snažit ti zakazovat co nejméně věcí. Myslím, že volnost v tom vyzkoušet si, co dokážeš, budeš moc potřebovat, a i když mám jako máma strach, je to tím, že tě tak moc miluju.

Opravdu. Moc.


Pusu

máma




Od hlavy až k patě

Až budete přetažení po večerech bezmyšlenkovitě surfovat (protože nemůžete únavou spát - nebo to tak mám jenom já?) nebo si po obědě u kafe budete chtít něco přečíst, podívejte se třeba na blog Od hlavy až k patě. Jeho autorkami jsou tři ženy, které kromě mládí, mateřství, krásy a řady jiných ctností spojuje hlavně to, že toho mají v hlavě hodně (o patách nemohu soudit, ale jistě jsou neméně úžasné) :)

Pro začátek doporučuji recept na masové kuličky, dělala jsem je dvakrát jako pohoštění pro narozeninobé návštěvy a sklidily velký úspěch. Další inspirativní články na sebe jistě nenechají dlouho čekat :)

neděle 15. července 2012

O cvičení

Přišlo mi několik reakcí (na blogu i na diskuzi) na téma cvičení, a jak to, že teď viním dětskou dotkorku, když jsem s Maruškou přece odmítla sama cvičit. Nemám potřebu se obhajovat za svá rozhodnutí, ale zase nechci vypadat jako praštěná semetrika, která napřed navrhovanou léčbu odmítne a pak si stěžuje, že se jí léčby nedostalo. Takže to zkusím trochu upřesnit, navíc se třeba někomu naše zkušenost může hodit.

První problém naše doktorka zmínila na desetimesíční prohlídce. Sdělila mi (respektive ukázala ve své velké tabulce na zdi), že Maruška už má lézt po čtyřech a neleze a že by to asi chtělo cvičit. Z té informace, ale hlavně z nedostatku zdůvodnění (tj. pouze proto, že UŽ by to měla podle tabulky dělat, ale JEŠTĚ to nedělá) jsem nebyla nadšená. Dostaly jsme ale od dr. dva týdny na to, abychom ji doma zkoušeli dávat na všechny čtyři a že když se to nezlepší, teprve nás někam pošle. Doma jsme trénovali, po 2 týdnech šel s malou na kontrolu M. a měl ode mě pokyn, pokud by dr. chtěla Marušku poslat na rehabilitaci, aby nám vysvětlila proč je to nutné. Jestli jen kvůli tomu, aby se vešla do tabulky, chtěli jsme cvičení odmítnout. Zaprvé mi nepřijde nutné, aby se děti do tabulky vlezly, vždyť malá v té době byla pozadu o dva týdny, navíc měla za sebou velkou operaci, kdy téměř dva měsíce s vývojem stagnovala (ono taky s velkými bolestmi se svaly trénují těžko). Největším důvodem ale byla Maruščina šílená reakce na bílý plášť - jen při běžné prohlídce byla schopná se tak vyděsit, že napřed hystericky ječela a pak upadla do jakési apatie, předvedla hadrového panáka a kdyby se dr. snažila jak chtěla, neukázala by jí stejně nic, ani kdyby to nakrásně uměla. A dítě v tomhle stavu jsem prostě nechtěla vystavovat dalším kontaktům s nemocnicemi, doktory a cizím prostředím, pokud to nebude nutné.

Zaujala jsem tedy ohledně cvičení přístup Andrejky Láskové - pokud jde vývoj tam, kam má, ale jen pomaleji, není třeba to popohánět. Cvičit začneme, pokud by šel vývoj nějakým špatným směrem. Byla jsem přesvědčená, že zatím to je v pořádku, Maruška kopírovala vývoj Bětušky, jen se zpožděwním 1-2 měsíce, což měla v podstatě od narození, jen se jí ta propast po operaci zvětšila.

Nic odmítat ani řešit s doktorkou nakonec potřeba ale nebylo, po dvou týdnech se prý Maruška úžasně zlepšila a lezení je na spadnutí. Tomu jsem také věřila, protože Maruška začala sama opatrně zkoušet na všechny čtyři. U Bětušky od fáze "opatrně sama zkouším na všechny čtyři" do fáze "lezu jako drak" uplynuly asi dva týdny. Zdálo se mi tedy, že na kontrole v roce už nebude co řešit. Marušku jsem občas dávala na všechny čtyři, ale nijak intenzivně ani systematicky, protože u toho nešťastně řvala a nechtěla jsem jí ten pohyb ještě nějak znechutit. Zdálo se mi, že vývoj půjde přirozeně sám tak, jak má.

Jenže Maruška lézt nezačala, respektive začala se plazit po břiše, kde bylo časem patrné, že upřednostňuje odrážení jednou nohou a protilehlou rukou a druhou stranou těla to jen vyrovnává, aby nelezla šikmo. V 11 měsících se posadila, ale ne z kleku, nýbrž z leže na břiše šíleným rozštěpem nohou a odručkováním do sedu. A k lezení po čtyřech se pořád neměla. Na kontrole v jednom roce jsem slyšela to samé - měla by lézt, ale neleze, možná by to chtělo cvičení, ale když s ní budete trénovat teď přes léto na trávě, tak můžeme ještě počkat. Nakonec jsem ale žádanku na dětskou rehabilitaci dostala, nabývala jsem totiž nepříjemného pocitu, že už se pohybujeme ve vývoji špatným směrem.

No a na rehabilitaci mi sestřička potvrdila, že Maruška získala špatné návyky, které už půjde těžko změnit, a že už měla cvičit dávno. Tak masivní nevyvinutí břišních svalů muselo být patrné už dávno, např. v půl roce, kdy už to chtělo odborně cvičit. Já to ale nepoznala, myslela jsem si, že je prostě Maruška hubená. Její propadlé břicho a vystouplá žebra ale měla upozornit doktorku, že něco není v pořádku. Soukromně mi také sestřička sdělila, že naše lékařka k nim bohužel všechna miminka posílá moc pozdě.Vzhledem k tomu, že má poradnu pro rizikové kojence, je to dost překvapující.

Takže teď cvičíme, Maruška u toho brečí, někdy u toho brečím taky. Už ale vidíme první pokroky. Samozřejmě si kladu otázku, jestli jsem to nezanedbala já, jestli jsem neměla něco začít řešit dřív, jestli nejsem příšerná matka a tak dál. Připadá mi ale, že vzhledem k situaci jsem nejednala nerozumně, kdybych od dr. kdykoli (Marušku viděla v 6, 7, 8, 10 a 12 měsících) slyšela, že má malá špatně vyvinuté svaly, nebudu o ničem diskutovat a začneme cvičit hned. To se ale nestalo. Možná vy, zkušené matky, byste problém poznaly dřív. Nebo byste možná na rehabilitaci spěchaly hned, jak se dítě začne zpožďovat za tabulkou, ať už dětská lékařka řekne cokoli. Já si ale od Maruščiných 7 týdnů připadám spíš trvale v pozici, že ji musím před doktory a zdravotníky vůbec chránit, musím si vydupávat, aby ji viděl odborník, aby nedostávala zbytečně několik narkóz po sobě, abych mohla být s ní při vyšetřešní, při odběru krve, v nemocnici, aby nebyla o hladu déle, než je nutné, ani před operací, ani po ní, aby, aby, aby...

Nevěřit doktorům je strašně únavné. A já už teď naší dětské nevěřím. Chtěla bych pro svoje holky obvoďáka, který respektuje moje preference (nedávat zbytečně brzo léky, zvlášť antibiotika, neočkovat zbytečné vakcíny), ale který zároveň pohlídá, aby se nic nezanedbalo a řekne mi narovinu, kdy už je potřeba léčbu nasadit. Nejsem zavilá odpůrkyně očkování, přírodní doma rodící žena, která dítě hodlá kojit nejméně do šesti let a zdravotní potíže řeší pálením bylin v indiánské sauně a kyvadlem. Mám magisterský titul z biologie a je se mnou, troufám si říct, rozumná řeč, sakra. Tak přece nemůže být tak těžký najít normálního doktora!


úterý 10. července 2012

Prázdniny s Vojtou

Moje podezření, že vývojové opoždění naší Marušky spojené s velmi osobitými způsoby, jak dosahovat některých pohybových milníků, nemusí být jen tak, se bohužel potvrdilo. Maruška má zřejmě vrozenou nedostatečnost břišních svalů, vůbec je nemá posílené a proto nemůže lézt po čtyřech, ani kdyby chtěla. Problém zřejmě půjde napravit (i když už je hodně pozdě), ale musíme cvičit. Pětkrát denně. Vojtu. Se řvoucím dítětem, které byste nejraději chránili před všemi dalšími nespravedlnosti a bolestmi světa.

Bohužel to zanedbala naše dětská doktorka, která nás měla na rehabilitaci poslat už dávno. To mě poněkud otrávilo, protože jsem její zálibu v homeopatii v duchu omlouvala tím, že je jinak skvělý odborník a kdyby holky měly nějaký problém, přišla by na to. Teď mi přijde, že mi nepomůže ani při běžných chřipkách, alergiích a průjmech (na to vše předepisuje homeopatika), ani při jiných problémech. Naštěstí mi čerstvý řidičák v kapse dává možnost porozhlédnout se po dobrém lékaři za humny. Zatím se hlavně potřebuju naučit s Maruškou správně cvičit a věřit, že za pár měsíců uvidíme pokroky.

neděle 1. července 2012

Špinavé děti

Mám špinavé děti. Tedy ne pořád. Ale většinou ano, a děsně.
Není to jen tím, že každé dítě se sem-tam ušpiní, což je roztomilé a hned se to umeje. Já mluvím o černých rukou, špíně od hlavy až k patě a nevypratelných skvrnách na zánovních oblečkách. Můžu si za ně sama, protože holky nechávám:
  • nechávám je plazit se po zemi, když to potřebujou. To znamená i špinavou (a studenou) kostelní podlahu nebo odlehlý koutek v Globusu, dětské hřiště a v nejhorším případě i parkoviště. Pokud už nechtějí být v kočárku nebo nosítku, dám jim prostor, kdekoli to alespoň trochu jde.
  • nechávám je, aby se krmily samy, když o to stojí. I když to obnáší těstoviny všude po zemi, rozžvýkanou chlebovou směs na triku a drobky v plínce. (Zajímalo by vás, jak se v dětských vláskách zachová důmyslně vetřená směs melounové šťávy a lučiny? Jako totální tužidlo. Přemýšlím, že si to necháme patentovat.)
  • nechávám je, ať si hrají, pokud nepojmu vážné podezření, že by je nově vymyšlená hra mohla ohrozit na zdraví nebo na životě. Nechávám je, ať jsou dětmi a ne výstavními panenkami v "hadříkách z Nextu" a novou super super čelenkou z Há-a-Em.
Raději budu prát pořád dokola, než bych holky po půl dni v kočárku nutila způsobně vydržet, protože se bojím, že by šatičky mohly na zemi doznat škody. Raději budu po každém jídle umývat děti, židle a i podlahu než bych jim vzala radost, že jsou schopné se nakrmit samy, a nutila je jíst mnou lžičkou podávané nebo ulamované a do úst vkládané jídlo.I když mě hřeje, když jsou holky krásně nastrojené a vypadají princeznovsky, prioritou je, aby byly spokojené, šťastné a svobodně se rozvíjely. A v jejich věku (naštěstí) je zatím zajímá hlavně to, jestli se budou moct pěkně poplazit na místě, kde ještě nebyly, nebo si vyzkoušet, kolik vypeckovaných třešní se jim naráz vejde do pusy - a jestli u toho na sobě mají socialistické modré tepláky nebo nové kanýrkové šatečky z letní kolekce M&S je jim naprosto šumák.

A navíc - já stejně nemám srdce jim tu legraci upřít :)