Naděje

V dlouhém boji, ve kterém se perete o každý centimetr, je někdy těžké poznat, jestli už máte vyhráno, nebo musíte dál zatínat zuby a dřít.

Některá vítězství nepřichází otevřenou bránou s triumfálním pokřikem, ale vkrádají se centimetr po centimetru do pootevřených dveří, až jednoho dne zjistíte, že už jsou tu. UŽ. Konečně! Snad...

Kdy se dá říct, že už vaše dítě leze po čtyřech? Když poprvé zkusí třicet centimetrů, než se rozplácne na zem? Když to poprvé zkusí samo od sebe, aniž byste ho vy dávali na kolínka a mocně povzbuzovali? Až samo urazí tři metry? Pět metrů? Deset?

Dnes je první den, kdy Maruška strávila víc času lezením po čtyřech než lezením po břiše. Sama jde na všechny čtyři a uleze asi dva metry, sama si vybírá pohyb po čtyřech na kratší vzdálenost. A už jí to jde i na hladkém povrchu v kalhotách, ne jen na koberci nebo s holýma nohama.

A tak mám "naději pevnou jako kotva duše", že vývoj jde v pořádku dál. Že nakonec poleze a pak se postaví a bude normálně chodit a nečekají nás další kolečka po neurologiích a další vyčerpávající boje.

Snad, snad...




Edit: Dnes, den poté, opět poctivě celý den na břiše. No jo. Pořád se něco děje.