neděle 31. července 2011

Jak to teď mám se srdcem

Dnes všude čtete, jak je mateřství krásné, naplňující, celebrity se fotí se svými potomky, oblékají je do značkových hadříků za desetitisíce, dávají jim exotická jména, případně si je děti rovnou houfně adoptují z různých neméně exotických destinací.

Co vám ale málokdo řekne je, že mateřství bolí. Teď nemluvím o těhotenských potížích, zádech přetížených z věčného zvedání jednoho či dvou tří, čtyř, pěti...dvacetikilových pokladů ani o bradavkách rozpraskaných do krve. Být matkou bolí hluboko uvniř, sladce, krásně bolí.

Nejlépe to vystihuje tento citát: 
“Making the decision to have a child is momentous. It is to decide forever to have your heart go walking around outside your body.” (Rozhodnutí stát se matkou je to nejzásadnější. Je to rozhodnutí, že vaše  srdce bude navždy chodit mimo vaše tělo.").

A je to tak. Když se vám narodí děti, už nemáte srdce pěkně spořádaně v hrudníku, kde patří jen vám a vy se můžete svobodně rozhodnout, komu je věnujete a jak s ním naložíte. Najednou jsou na světě dva tvorečkové a každý z nich si pořádný kus toho srdce přisvojil, dělá si na něj nárok a vy s tím nemůžete nic udělat. Od nynějška už vás bude vždycky trápit, jestli je ten tvoreček v pořádku, není nemocný, proč má vyrážku, jak mu to jde ve škole, co to má za kamarády a jestli si vybral správně partnera. A kdyby se mu - Bůh nedopusť - něco stalo, ten kus vašeho srdce navždy umře s ním. To je bolest, o které mluvím: srdce se mi narozením holčiček rozdělilo.

No comments, prosím

Je to tak, nedá se nic dělat, dvojčata budí pozornost. Hodně lidí cítí potřebu nějak jejich výskyt okomentovat, nakukují do kočárku a pronášejí otřepaná moudra. Protože jsem děvče slušné, odpovídám úsměvem a přitakáním, případně několika pozitivně laděnými slovy a poté prchám v dál. Pozornost mi v zásadě tolik nevadí, ale snažím se rychle zmizet, abych odolala pokušení odpovědět na některé otázky a poznámky podle pravdy a nechat tam překvapeného vesničana stát s pusou dokořán, dokud mu do ní nevletí moucha.

Takže co bych odpověděla, kdybych nebyla slušně vychovaná - a co taky odpovím, až mě jednou spánková deprivace dostihne a spadnou ze mě nánosy civilizace:

1. Jé, dvojčátka, to máte přirozeně, nebo z umělého? - Promiňte? Když potkáte maminku s jedním dítětem, taky se jí ptáte na podrobnosti početí? Polohy, počet orgasmů, či kolikátý den po ovulaci se zadařilo? Nebo změníme téma a popovídáme si o vaší impotenci, potížích s prostatou, velikosti vašich varlat - když teď máme zjevně tak osobní vztah, že se mě klidně na ulici ptáte na mou a partnerovu plodnost?

2. No, je to pěkný, ale domů bych to nechtěl/a. - Já vám to taky nenabízím.

3. To jsou jednovaječná? - Jo, ty hlavo. Jedna blondýna a jedna černovláska jsou jednovaječná dvojčata. Akorát to bylo kropenatý vajíčko, tak proto nám to tak vyšlo.

4. Tak která je hodná a která zlobivá? - Obě jsou úžasný a obě jsou moje. Vy máte svoje děti rozdělený na "hodný" a "zlobivý"? To je mi jich líto.

5. No, aspoň to máte odbyté naráz. - Vy chcete mít děti "odbyté"? My si je užíváme. Kromě toho chci mít jedenáct dětí, takže mě ještě devět čeká. Tak nazdar a díky za pokec.

pondělí 18. července 2011

Jako vejce vejci...?

První lekce, kterou získá téměř každá maminka dvojčat, je, že každé dítě je svébytná osobnost a to, že spolu  devět měsíců sdílely čím dál stísněnější prostor dělohy, přijímaly stejné živiny, vnímaly stejné emoce maminky a prošly stejnou zkušenostní porodu neznamená, že jsou to dvě kopie jedné osobnosti.

Snad aby nám to bylo jasné už od začátku, nadělil nám Bůh jednu blondýnku a jednu tmavovlásku. Ačkoli jsou si z profilu podobné, jinak snad nevypadají ani jako sestry, natož dvojčata. Už od porodu se projevují úplně jinak a zcela v souladu se svými odlišnými osobnostmi. Bětuška, naše druhorozená holčička, která se narodila s menší porodní váhou, byla živel už v děloze (přetočila se ještě v den porodu). Hned při prvním přiložení sála z prsu jako divá a když byla položená na vyhřívaném lůžku nebo pod světlem kvůli žloutence, řvala, jako by ji na nože braly. Maruška byla už v břiše klidná, sotva jsem o ní věděla. Ačkoli větší než Bětka, musela po porodu do inkubátoru, protože se hůř adaptovala. Při přiložení sála hodně opatrně, jestli vůbec, a jinak spala. To jí zůstalo doteď - vysaje si trochu mlíka a usne, za tři hodiny je zase vzhůru. Zato Bětuška vytáhne klidně stovku, chvilku se nechá chovat a pak by spala klidně půl dne. Ovšem běda když se vzbudí a nemá před sebou do pěti vteřin prso: to je schopná řvát tak, že už věřím, že brečící dítě se může hlasitostí přiblížit startujícímu letadlu. Když se vzbudí hlady její sestra, začne potichu vrnět, pokud se čtvrt hodiny nic neděje, začne vrnět hlasitěji a teprve když se jí ani pak nedostane pozornosti, začne opravdu plakat.

Udělují nám ty naše dcery zdravou výchovnou lekci: narozdíl od všech maminek "Marušek" vím, že mírná povaha mé dcery není zásluhou mé klidné povahy ani toho správného rodičovského přístupu. Narozdíl od maminek "Bětušek" nemám výčitky, že nezvládám učebnicovou péči o novorozence, protože ten můj se chce pořád chovat, zatímco děti mých kamarádek spí krásně v postýlkách.  A hlavně nemám iluze o tom, že bych měla univerzální recept na jakékoli problémy: protože co platí na jednu z mých dcer, na to mi druhá kašle. Je to skvělé dobrodružství a neustálé hledání a objevování, přičemž hlavní lekcí, kterou si odnášíme, je pokora a vděčnost.

neděle 17. července 2011

Ekologicky...aspoň trochu

Ačkoli mám za sebou dlouholeté členství v ekologickém kroužku, flirtování s hnutím Brontosaurus a titul magistry biologie, nejsem skalní ekolog. Žijeme v normálním domě, jezdíme autem, a i když se snažím zbytečně neplýtvat zdroji a upřednostňuju ekologicky nezatěžující potraviny, určitě by se ještě našla hromada opatření, kterými bych mohla snížit dopad našeho života na zdraví planety. Postupně ale zjišťuji, že naše rodičovství pojímáme jaksi samovolně čím dál víc ekologicky.

Protože jsem nevěděla, jak to budeme s dvojčaty zvládat, neměla jsem původně v úmyslu s nimi zkoušet látkové pleny. Když jsem si ale spočítala, kolik tun naprosto nerozložitelného odpadu by dvě děti za ty cca dva roky vyprodukovaly - a kolik bychom my utratily za jednorázové pleny - nakonec jsme se rozhodli zkusit mít děti v látkových plenách (praktické informace pro případné zájemce níže kurzívou). Zkušené matky mi radily, ať to necháme po šestinedělí, protože těch prvních šest týdnů je i tak dost náročných, navíc děti skoro pořád kakají, takže je toho praní a přebalování mnohem víc. Do porodnice jsem proto šla s balíkem jednorázovek, doma byla nachystaná látková výbava s tím, že na ní přejdeme až se na to budeme cítit. Nakonec mě už v porodnici bolelo srdce při vyhazování takového množství použitých plen, takže látkujeme od prvního dne, kdy jsme přišly domů.

Jak to máme: každá holčička má dvě pleny Flip (http://nejenprodeti.cz/denni-sada-flip-kombinovana-organicstay-dry-160), do kterých dáváme klasické látkové čtverce. Na čtverec ještě dávám flísovou vkládačku, vyrobenou rozstříháním deky z IKEI. Na flísovou vkládačku dávám separačku Popolini. Pokakané separačky vyhazuju, počůrané pereme. Použité pleny hážu do kýble s vodou, do kterého dávám pár kapek levalndulového oleje. Pereme každý den, vyprané plíny hodíme na věšák. Nežehlíme. Flipkový obal zůstane většinou čistý, takže ho jen necháme větrat, pokud je ušpiněný, hned umejeme a necháme schnout do příštího přebalování (takže obě pleny, které každá holčička má, točíme). Naprostá spokojenost, pořízení výbavičky pro dvě děti nás stálo necelé čtyři tisíce a zatím si vystačíme. Mám i pár plen AIO, ale nějak necítíme potřebu je zkoušet, tento flipkový systém nás celkem baví. Chce to prostě brát jako součást povinností okolo dětí: jednou denně hodit do pračky, pověsit a poskládat uschlé pleny. Vřele doporučuju každému rodiči, není to zas tolik práce a peněženka i planeta vám poděkují.

Místo drahých a chemií napuštěných čisticích ubrousků (zkoušely jste s tím někdy setřít lihovou fixu? Jde to moc pěkně. A tímhle že bych měla utírat prcky svým dětem???) používám celulózové ubrousky, které buď jen namočím ve vodě, nebo v čisticím oleji na dětský zadeček (ubrousky Perlička a olej Medvídek, zde http://www.branakdetem.cz/suche-ubrousky-perlicka-50ks-eone.htm). Ideální by bylo po každém kakání holky umýt v umyvadle, ale každou úplně svlíkat a nosit do koupelny, to je pro nás moc práce navíc. Meju je pod vodou jen tehdy, když mám subjektivně pocit, že je to potřeba (používám čisticí gel od Biodermy). Ubrousky se dají několikrát vyprat a pak se klidně rozloží na kompostu.

A teď už používám i pratelné vložky do podprsenky, což jsem původně neměla v úmyslu vůbec: mlíko mi ale hodně teče a denně jsem vyhazovala několik jednorázových vložek. I když to není taková ekologická pecka jako jednorázová plenka, stejně mi vadí v tak velkém množství vyhazovat něco, co se složitě vyrábí, dováží autem do obchodu a zase odváží z obchodu.. Takže mám dva páry těchto vložek http://www.baby-eshop.cz/pro-maminky/vlozky-do-podprsenky-imse-vimse-vlna-hedvabi, ty promočené hned vyperu ve vodě a pověsím, takže mám skoro pořád jeden suchý pár. V případě nouze použiju zásobní jednorázové vložky.

Určitě je to celé víc práce, než používat jednorázové výrobky, které se hned zase vyhodí. Na druhou stranu odpadá nakupování plen a ubrousků, shánění cen v akci, skladování doma atd - a navíc máme hřejivý pocit, že něco děláme určitě správně - což v této časné fázi rodičovství jinak nemáme úplně často :)

neděle 10. července 2011

Jaké to je po týdnu doma?

Náročné, ale o obrovský kus jednodušší, než jsem si troufla doufat. Zvykám si na kolotoč přebalování a krmení, který mě bude doprovázet řadu měsíců. Mezi jídly ale holčičky většinou spí. Maruška je nesmírně hodná, klidná, když nespí, tak leží a kouká na svět svýma obrovskýma očima. Bětunka je větší živel, občas potřebuje pochovat a dudlík, aby spala, ale celkově je taky úžasná.

M. je se mnou doma, přebaluje, podává mi je na krmení a chová je. Vstává se mnou i v noci. Když nakrmíme a uložíme je, máme dvě až tři hodiny volna, které využíváme k práci okolo domu, k dospání, koukání na seriály a celkově máme pocit, že máme úžasnou dovolenou ve čtyřech. V noci už nám holčičky několikrát spaly přes pět hodin v kuse - jsou opravdu úžasné.

Z nově nabyté zodpovědnosti se mi občas tají dech. Pořád nemůžu uvěřit, že mi někdo svěřil do péče dvě novorozeňata a věří mi, že je nerozbiju.


A zjevně nejsem sama, koho při té představě jímá hrůza:

Tak nám držte palce, ať to dál zvládáme  a nikdo u toho nepřijde k úhoně :)

Jak se rodí princezny

Tak už máme holčičky doma - a tady je stručné vyprávění, jak to všechno bylo :)

Několik týdnů před porodem jsem začala otékat, ale vzhledem k tomu, že tlak byl v pořádku a bílkovinu v moči jsem neměla (tři zásadní ukazatele preeklampsie, která je velmi nebezpečnou komplikací pro matku i dítě), nevěnovala jsem otokům žádnou větší pozornost (ani v Bohunicích, kde jsem týden ležela pro nedostatečnost čípku, se nad mými extrémními otoky nepozastavili). Pravda je, že jsem díky nim přibrala za 2 týdny 8 kilo, nemohla jsem moc chodit a začala mi praskat kůže na nohách, která už se nezvládala tak rozpínat. Brala jsem to ale tak, že to k těhotenství patří a musíme vydržet.

V pátek 24.6. jsem byla objednaná na kontrolu v poradně. S M. jsme se ráno, než mě tam vezl, rozhodli "cvičně" dobalit tašku do porodnice a vzít ji s sebou - byla jsem 36+6, podle doktorky se holčičky už klidně mohly narodit a mě už bylo tak blbě, že jsem měla podezření, že si mě tam stejně nechají. V poradně už byl tlak hraniční a bílkovina v moči od minulého týdne vzrostla trojnásobně, takže mě okamžitě hospitalizovali s tím, že v pondělí se bude rodit. Holčičky byly do poslední chvíle hlavičkami dolů, takže se očekávalo, že budu rodit přirozeně. Na to jsem se moc fyzicky necítila a nakonec si domluvila císaře. O pár hodin později se na UTZ ukázalo, že Bětuška se stejně ještě otočila napříč, takže by to byl císař tak jako tak.

Z hospitalizace jsem měla celkem radost, říkala jsem si, že přes víkend si ještě odpočinu, dodělám nějaké překlady a rozloučím se s bříškem a budu se těšit, že v pondělí už si holčičky pohladím. M. jsem poslala do Brna do práce a začala se zabydlovat na pokoji, kde ležela i moje kamarádka také čekající dvojčata. Obeslala jsem nejbližší přátele a rodinu SMSkami, že v pondělí se jde na věc. Kvůli otokům mě ještě poslali na internu, kde doporučili porod co nejdříve, protože se jim ty otoky zdály extrémní. Operatér se proto rozhodl, že se císař udělá hned v sobotu ráno (další SMS upřesňující, že rodit se bude už zítra). Pak se přišla podívat lékařka z ARA kvůli anestézii a prohlásila, že operovat se musí hned - otékala jsem po celém těle tak, že druhý den už by se nemuselo podařit mi napíchnout žádnou žílu. Takže poslední SMS rodičům a telefonát M., ať se honem vrátí z práce - bez něj jsem rodit nechtěla ani za nic.Naštěstí to stihl, protože operaci naplánovali na šestou - při příjmu jsem dostala najíst, tak přeci jen nechtěli operovat úplně hned.

Zákrok probíhal podle očekávání - monitor, převoz na sál, do žíly hned kapačka. Anestezioložky - byly tam pro jistotu dvě - se mnou neustále mluvily, chválily mě, ptaly se na miminka - myslely to dobře, ale raději bych, aby mě nechaly na pokoji a mohli jsme prohodit aspoň pár slov v klidu s M. Rozhodli jsme se pro v tzv. svodnou anestézii - do páteře mi píchli injekci, která mě umrtvila od pasu dolů. Narozdíl od epidurální anestézie ale neumrtví nic od pupíku nahoru, proto mi do jediné žíly, kterou se jim podařilo najít, pouštěli něco proti nevolnosti - při vyndávání dětí se hodně tlačí na žaludek a to už bych cítila. Po třech minutách od začátku operace byla venku Maruška, naše prvorozená. Když jsem ji slyšela křičet, začly mi téct slzy. Hned ji odnesli zvážit a zkontrolovat, M. běžel za nimi a začalo vyndávání Bětušky, která byla usídlená hodně nahoře. Za minutu byla venku i ona a opět jsem ji ani neviděla, hned ji nesli pryč, ale nahlas mě ujistili, že obě jsou krásné a v pořádku. Pak začalo čištění dělohy, které bylo dost nepříjemné, mezitím mi přinesli ukázat obě holky - vypadaly jako všechna novorozeňata, obě ještě celé bílé, mě už navíc bylo dost blbě, takže se mě okamžité mateřské city na celý život bezprostředně nezmocnily, jen jsem byla šťastná, že jsou v pořádku. Maruška vážila 2 700 g, Bětuška 2 480 g. M. mi otíral obličej mokrou žínkou, což trochu pomáhalo proti nevolnosti. Při dokončování operace jsem měla pocit, že si operatér není jistý tím, co dělá - neustále nahlas předříkával "a teď se podíváme na slepé střevo", "teď budeme šít zde" a "nesmíme zapomenout zkontrolovat reakci dělohy". M. mi později vysvětlil, že operaci byl přítomen medik, takže výklad byl pro něho. Celkem se mi ulevilo :)

Po zákroku mě převezli na pokoj, ještě jsme si dali pusu s M., teta (staniční sestra, takže jsem měla protekci) udělila poslední pokyny službu konajícím sestrám, jak o mě mají pečovat, a zůstala jsem sama. To pro mě skutečný porod v podstatě začínal - nutně jsem potřebovala dvě transfuze, protože můj krevní obraz už před operací byl mizerný - 8 měsíců zvracení a velmi výběrové stravy se na mě podepsalo. Protože ale kvůli otokům byla jediná použitelná žíla hodně zúžená, mohla mi do ní kapat buď krev, nebo analgetika - takže těch pár hodin, než dokapala krev, bylo dost nepříjemných. Potom už mi dali analgetika a bylo to dobré. V noci jsem nemohla spát, pořád jsem myslela na holčičky a byla jsem  moc šťastná, že jsou v pořádku venku a všechny jsme to zvládly. Od tatínka jsem dostala na dobrou noc krásnou SMSku, že nás má všechny moc rád a je na nás strašně pyšnej. V noci mi občas nosili Bětušku, která se krásně přisávala k prsu - zdála se mi neskutečně malinkatá, ale hrozně živá. Maruška, i když byla větší, měla horší poporodní adaptaci a musela do inkubátoru. Poprvé mi ji přinesli až druhý den večer.Měla tmavé vlásky, byla větší, ale mnohem klidnější než její sestřička. Sála hrozně opatrně, jako by mi nechtěla ublížit, a celkově mi připadala hrozně zamyšlená. Kdykoli to šlo, nechávala jsem si holčičky u sebe, i když jsem je ještě nemohla krmit (ještě jsem ani nemohla vstát), jen jsem si je položila k sobě do postele a hladila si je. Krásný, úžasný pocit.

Zotavování pro mě bylo komplikovanější, potřebovala jsem další dvě transfuze, po kterých pořád zůstal krevní obraz dost pod průměrem. Navíc mi otoky neustupovaly, takže jsem absolvovala vyšetření na interně, UTZ srdíčka a žil a neuvěřitelné množství odběrů krve. Mezitím už jsem ale chodila holky po třech hodinách kojit, před každým kojením do sprchy, aby se nahřála prsa, po kojení zvážit, dokrnit stříkačkou, na pokoji odsát mléko a odnést sestřičkám - mezitím ty infuze a vyštření, neustálé záznamy kolik která vypila, kolik jsem dokrmila, jestli kakaly a čůraly, plus jsem si sama musela psát kolik vypiju a kolik jsem vyčůrala - prostě toho bylo hodně. Obě holčičky navíc dostaly těžkou žloutenku, takže chodily každé dvě hodiny a na celou noc pod světýlko a vůbec se nechtěly budit na krmení - často jsem je měla u prsu dvacet minut a nevypily nic. Naštěstí jsem aspoň mohla být na nadstandardu, takže M. za mnou chodil každý den po práci. Společně jsem se z holčiček radovali, k úžasu sestřiček je přebaloval, koupali jsme je, vždycky se spolu navečeřeli a on ještě spěchal domů, aby to tam pro nás připravil. Byl prostě úžasný a já jsem si znova s vděčností uvědomila, jak velký dar holčičky dostaly už do kolébky - skvělého táku, který se o ně stará, zajímá, miluje je a navíc je to ten nejlepší vzor.

Každým dnem mě břicho bolelo míň, otoky alespoň částečně ustoupily, takže jsem mohla chodit, holčičky napřed mohly být bez světýlka přes den a nakonec i v noci, tak jsem je měla u sebe, udělalo se mi mlíko a ony jedly čím dál víc, takže už bylo i míň dokrmování. Po šesti dnech mohly jít holčičky domů, ale mě ještě nechtěly propustit kvůli vyššímu tlaku a špatnému krevnímu obrazu. Nakonec jsem doktora uprosila, odpřísáhla brzkou návštěvu praktika a absolování dalších vyšetření, a v sobotu jsme mohly všechny tři domů.

Na ten okamžik jsme se oba nesmírně těšili. M. přijel,. odnosil moje věci do auta, já svlékla holčičky z nemocničních hadříků a oblékla jim, co jsme jim doma pečlivě připravili. M. je naložil do autosedaček a pak jsme nad nimi stáli, fotili je, objímali se a byli jsme neskutečně šťastní, že už jedeme domů, kde od nynějška budeme čtyři - po tolika letech nadějí a bolestí nádherný sen splněný víc, než jsme si kdy troufli doufat.