pondělí 29. prosince 2014

PF 2015


Ať zůstává otevřená cesta
k Vašemu setkávání
a vítr ať je Vám vždy v zádech.

Ať slunce dopadá 
hebce na Vaši tvář
a déšť ať lehce skrápí Vaše pole.

A než se znovu setkáme,
ať dobrý Bůh Vás chrání
ve své dlani.



čtvrtek 25. prosince 2014

A konečně Vánoce

Letos to bylo opět hektické. Práce do poslední chvíle před Vánoci, zpestřená mým lehkým fyzickým kolapsem, neb tělo už nevydrželo neustálé přecházení viróz a žalostně malé množství neustále přerušovaného spánku.

Vánoce ale mají tu úžasnou vlastnost, že přijdou i do domů, kde není vydrhnutá podlaha v chodbě, kde se od podzimu nestíral prach v horních patrech skříní a kde se kliky lesknou jedině tehdy, když na ně dítě sáhne mastnou rukou.

Letošní Vánoce tedy byly o něco méně uklizené, trochu méně dekorativní, s menším počtem druhů cukroví, zato byly daleko hlučnější, veselejší, užaslejší a úžasnější. První Vánoce s opravdovým těšením na Ježíška, první, kdy si holky nakreslily, co by si pod stromeček přály (přály si autíčka, princezny moje). A Ježíšek je samozřejmě nezklamal, to on ani nemá ve zvyku.


 Předvánoční tvoření


 Zdobení stromečku pro zvířátka


 Cukroví a čaj chutnají nejlépe v terénu


Živý Betlém ve školce: pastýři kladou dary před Marii a Josefa


A opět cukroví


 Konečně dárky - holky rozbalují pišlickou lodičku


A tak vám všem přejeme klidné prožití svátků a veselý, požehnaný a radostný nový rok!





pátek 21. listopadu 2014

Tak jde čas

Tedy, jak že to přesně? Co je zítra, pozítří, kolikrát se ještě musíme vyspat, než bude víkend a babička bude doma? Kdy budou Vánoce a kdy budeme mít svátek? Jdeme dnes do školky nebo na hřiště?

Maruška s Bětuškou dorostly do věku, kdy jsme začaly řešit průběh času, dny, týdny, měsíce. V krátkodobém měřítku je zajímá hlavně kdy bude víkend (protože to jsme všichni doma), v dlouhodobém by užuž chtěly mít Vánoce, nejlépe zároveň s narozeninami. Říkat jim "To se musíš ještě třikrát vyspinkat" se mi úplně neosvědčilo. Jednak měly tendence počítat i odpolední spaní, jednak počítají do tří stylem jedna-dva-pět-osm-jedenáct, což jim orientaci nijak neulehčilo. Chtěla jsem jim tedy nějak graficky přiblížit střídání dnů, týdnů a měsíců.

Nakonec jsem se rozhodla pro dvě pomůcky. Jednoduchý (protože jsem výtvarný antitalent) týdenní plán na ledničku. V něm má každý den svůj chlíveček a grafické znázornění toho, kdo je zrovna daný den doma (tohle je pro nás důležité, protože se u holek s mužem střídáme, někdy pracuju já, někdy on, plus někdy bývá doma babička, takže obsazení domácnosti se jim v průběhu týdne celkem dost mění), kdy se jde do školky, kdy na výlet, kdy do kostela a kdo přijede na návštěvu...zalaminované kartičky drží na podkladu pomocí plastelíny, každý den posuneme šipku na příslušné políčko a kupodivu to funguje dobře. (Normální rodina místo plastelíny použije oboustrannou lepicí hmotu z domácích potřeb. V nenormální rodině ji tatínek v rámci úklidu vyhodil). 



Průběh roku, střídání ročních období a celkově dlouhodobější měřítku nám pak poskytl tento waldorfský kalendář.

 Každou nedělí posunujeme svíčku o jedno políčko v daném měsíci dopředu. Na mističku uprostřed dáváme různé poklady, které zrovna najdeme v lese nebo na zahradě (mrtvou myš jsem vetovala). Dřevěné ornamenty nesou symboly jednotlivých měsíců: anděl pro prosinec, sněhulák pro leden, masopustní klaun pro únor atd. Získali jsme tak zároveň dekoraci i didaktickou pomůcku (a to se vyplatí).

sobota 15. listopadu 2014

Tatajícto

Naše Mařenka to v mnoha ohledech nemá lehké. Například se dost často vůbec nedostane ke slovu. Zvukovou kulisu u nás s 80 % zajišťuje Bětuška, která začne vysílat od okamžiku, kdy otevře oči, až do poslední vteřiny před usnutím. Ptá se, popisuje, ukazuje, znovu se ptá a když jí náhodou dočasně vyschne proud myšlenek, začne si aspoň zpívat (to je obzvlášť trýznivé, protože paměť na texty má po svém otci, což znamená, že obvykle neudrží víc než tři slova z jedné písně. Ta je zato ochotná s entuziazmem opakovat i několik hodin).

Tato omezená příležitost k mluvení spolu s opožděným motorickým vývojem jsou zřejmě důvodem, proč má Maruška lehké logopedické potíže. Zajímavé je, že umí nádherné L, což je - spolu s R - jedno z pouhých dvou písmenek, které naopak neumí vyslovit Bětka. Maruška je na své L velice hrdá a ohromně si je užívá. ("blllllláto"). Jinak ale Maruška bojuje i s G, H, CH, obecně se sykavkami, moc jí nejde š ani č. Hlavně ale vůbec nevyslovuje K, které tvrdošíjně nahrazuje písmenem T.

Vznikají krásně spatlaná slova. Například dnešní přírůstek, "tatajícto", které si přála k snídani, obědu i večeři.

My, kteří ji dobře známe, jí poměrně rozumíme. Ostatní ale někdy nad Maruščinou kreativní výslovností zůstávají poněkud zmateni. Onehdy například prababička, která holkám dala na hraní hrneček plný malých plastových zvířátek.

Jů, totan!!! Zajásala Maruška. A hned se babičce odměnila písničkou:

Totani, totani, nadaní sou totani,
ve výstotu vsechny psy havě stečí do tapsy,
totan dnes, pes oves, táče líp než pes.
Ou yes.


úterý 11. listopadu 2014

Jak jsme pouštěli draka

Zveřejňuji pouze s měsíčním zpožděním, ehm.

Babí léto miluju! Minulou sobotu se mi dokonce podařilo odtrhnout se od monitoru počítače
(a stopadesátistránkové patentu na amidové sloučeniny s názvy dlouhými přes několik řádků) a vyrazili jsme i se sestrou a neteřemi pouštět draka.

Lokalita je příhodná, bydlíme pod kopcem. Vytlačit kočár nahoru na pastviny nebyl velký problém a za chvíli už byli draci ve vzduchu.



Osobně mám z pouštění draků trochu respekt. Před lety jsem dostala na chvíli do ruky super duper řiditelného draka, kterého si ručně vyrobil můj kamarád. Od jeho povelu "na prosím tě, na chvíli mi to podrž" do okamžiku, kdy se drak pod mým vedením střemhlav zřítil k zemi, uběhlo asi deset vteřin. Od té doby si pamatuju, že pouštění draka patří spolu s inteligentním parkováním a konzumací koblih bez pokecání se marmeládou k dovednostem, kterými neoplývám a nikdy oplývat nebudu. Nicméně měli jsme draka skvělého, s předlouhou šňůrou, krásně se vznášel velmi vysoko v oblacích a vypadal tam velmi stabilně.



Neodolala jsem a taky si ho do ruky vzala. A nespadl!!!


Během tří minut už jsem si připadala jako profesionální drakopán a suverénně jsem prohlásila: "Tak si tu šňůru odmotáme celou, ne? Ať vidíme, jak je dlouhá!" Než mě stačil kdokoli zadržet, konala jsem. Bohužel jsem ale nepředpokládala, že konec šňůry nebude k plastovému kotouči nijak připevněný. Takže když se ta asi pětikilometrová záležitost domotala až na konec, drak se radostně osvobodil a vznášel se v oblacích směrem přes kopec, přibližně v letové zóně nákladních letadel.

Protože jsem ale povaha dobrodružná (a protože jsem se za jeho emigraci cítila osobně zodpovědná), vyrazili jsme jej hledat. Pravda, znamenalo to dotáhnout šest dětí, těhotnou sestru a líného psa podstatně dál od domova, než jsme původně plánovali. S trochou dobré vůle, kombinací kočárku a šátku a s patřičným povzbuzováním malých pátračů to ale docela šlo. Draka naštěstí zakrátko prozradila ta předlouhá šňůra, které jsem se dopátrali v koruně menší jabloně a jali se ji následovat. Končila uprostřed velké ohrady s koňmi, zakončená nepoškozeným drakem. Třikrát sláva, po veselé půlhodině namotávání šňůry na kotouč bylo vše v pořádku a mohli jsme obloukem vyrazit zpět k domovu.



Prostě takové hezké, klidné odpoledne.








neděle 26. října 2014

Stonáme, ale budu kecat do rádia

Mám rozepsané příspěvky o návštěvě ZOO, o pouštění draků a o lampiónech, ale nedaří se mi nic dokončit. Všechny 4 holky si postupně vystřídaly nemoc ruka-noha-ústa, jestli to neznáte, tak buďte rádi :D A jestli to znáte, tak si asi dokážete představit, jak to u nás už 14 dnů vypadá. Zajímavější je to o to víc, že jsme se s M. nakazili taky a pro jistotu jsme rovnou infikovali i babičku.

Díky Bohu za prodloužený víkend, aspoň se u dětí nějak střídáme podle toho, kdo má zrovna sílu a aspoň trochu v noci spal (což obvykle nejsem já).

Nicméně, tento čtvrtek, 30.10, budu v rádiu plácat na téma Život s dvojčaty, tak kdybyste nám chtěli zvýšit sledovanost, bude to pořad Rozmarýna na Rádiu 7, od 10.00 a naladit se to dá i přes web :)

středa 8. října 2014

Další perly z MMB

..aneb já to prostě nedávám. Jen stručný výčet perel, na které jsem narazila hledajíc oteplené kalhoty na zimu.
  • Délka nohavic od rozkroku 41 cm. Lze pokrátit ohrnutím. No to by mě fakt nenapadlo. 
  • V hezkém stavu, prané, ale neodřené, přece jenom nenosí se neustále. To se mi ulevilo. Bála jsem se, že jste do nich dítě narvala v listopadu a začala je postupně sloupávat, teprve když roztály ledy.
  • Mají šouplá kolínka. A kam šouplá, nahoru nebo dolů?
  • V pase regulační guma. Existují snad jiné typy gum?

A to nemluvím o fantastických novotvarech jako "vypodšívkované" (dříve jsme říkaly podšité), vyteplené (rozuměj: oteplené/zateplené) a tisíc a jednom způsobu, jak zmršit slovo fleece. 

A navíc se bojím na inzeráty vůbec odepisovat, od té doby, jsem v jednom solidně vyhlížejícím obchodě inzerujícím na MMB objednala holkám nové domácí přezůvky. Přišla mi odpověď z emailové adresy znějící "katušenkaXYZ@jmenoobchodu.cz" plná "naděje, že naše botičky udělají vašim ratolístkám radost", poděkování za "obchůdek", přání "sluníčkových dnů"...a podepsaná: Mirek.

Asi raději vyrazím na burzu. Nese to s sebou lidský prvek, protože se o slušné kousky musíte fyzicky porvat, v davu se příjemně zahřejete a po úspěšném nákupu nemáte následně pocit, že vám inteligenční kvocient klesl o pět bodů.  


středa 10. září 2014

Charta práv rodičů

1. Rodič má právo být sám na toaletě.
2. Rodič má právo na mléčnou pěnu a šlehačku ze své kávy.
3. Po té, co uloží děti do postele, má rodič právo na večerní klid.
4. Rodič má právo na místo ve své posteli, aniž by byl neustále okopáván.
5. Má rovněž právo na polštář a přikrývku.
6. Rodič má právo omezit počet repríz i toho nejoblíbenějšího dětského pořadu, filmu či pohádky.
7. Rodič má právo vybrat si hudbu, když řídí auto.
8. Rodič má právo na své oblečení v šatníku.
9. Rodič má také právo na své vlastní kosmetické přípravky.
10. Rodič má právo na alespoň jedno teplé jídlo denně zkonzumované v klidu, bez okupanta na kolenou.
11. Rodič má právo chodit potmě ve svém bytě bez rizika poranění chodidel.

Mám pocit, že má práva jsou bezuzdně pošlapávána. Funguje Modrá linka bezpečí pro týrané rodiče?

neděle 7. září 2014

Prázdniny III aneb A pršelo, jen se lilo...

Když vyrostete ve skautském oddíle a tábor je nedílnou součástí každých prázdnin, a když si k tomu ještě také vezmete skauta, pro kterého prázdniny bez tábora ani nejsou prázdninami, máte v jednom jasno: léto jsou prázdniny, prázdniny jsou tábor a na ten není nikdy příliš brzy.

Díky pozvání našich kamarádů z dorostu jsme proto ukončili prázdniny týdenním pobytem na táboře, a to v plné sestavě.

Pravda, atmosférické podmínky byly poněkud nepříznivé. Nicméně vytrvali jsme a odměnou nám byly dva slunečné dny v úplném závěru. A také zjištění, že se v našem novém stanu dá v pohodě spát i při třech stupních nad nulou :)












sobota 9. srpna 2014

Jak jsem děti učila konzumu

V letních vedrech a následných bouřkách mě nečekaně popadla chuť plánovat Vánoce.
Anebo to bylo tím, že mě prostě ten překlad, na které jsem dělala, nebavil a nebavil.
Zkrátka otevřela jsem stránky svého oblíbeného obchodu s hračkami a začala kout pikle, co by Ježíšek mohl letos nadělit. Domeček pro panenky, nebo snad dřevěný bagr? Pravda, mám vytříbený vkus - hračky, které se mi líbily, byly označeny čtyřmístnou cenovkou. Ale do dětí se přeci investovat může, navíc kvalitní hračky rozvíjí estetické cítění, a to za to stojí!
A tak jsem začala u holek nenápadně vyzvídat, co by od Ježíška chtěly. Nejdřív jsem si tedy musela ověřit, že si holky pamatují, jak tu byl o minulých Vánocích Ježíšek. Prý že jo, že si to pamatují. Maruška dokonalé pochopení konceptu Ježíška ihned ilustruje básní:

Liška běží k Táboru, nese pytel zázvoru.
Ježek za ní pospíchá, že jí pytel rozpíchá!

Aha. Dalších patnáct minut vysvětluji rozdíl mezi ježkem a Ježíškem. Nakonec se dobereme toho, že Ježíšek jim přinese dárek a že si můžou samy přát, co by chtěly.

Bětuška měla jasno hned: chtěla by, třeba třebá, novej kartáček (zrovna jsme si čistily zuby).
Říkám, že může klidně chtít i něco většího, že si může přát cokoli.
Maruška na to, že by chtěla nějakou dobrůtku.
Ujistím ji, že dobrůtky budou tak jako tak, že se na Vánoce peče cukrovíčko. Ale že si můžou přát i něco velkého, novou hračku, třeba panenku.
Maruška na to oslnivě logicky, že panenky už mají (malé plastové, líbila by se mi pro ně pořádná velká, nejlépe Waldrofská).
Tak říkám, že si můžou přát třeba i autíčko. Bětuška mi vysvětlila, že autíčko už přece taky mají (každá sadu tří plastových mini autíček z pouti - já pro ně chtěla pořádný traktor, nejlépe plechový nebo velký z masivního dřeva).

A tak jsem se najednou přistihla,jak jim vysvětluju, že autíčka, která mají, jsou malá, plastová, a že můžou dostat něco pořádného, velkého.

V tom okamžiku mi došlo, že svoje děti, které by byly šťastné z nového zubního kartáčku a kousku cukroví, učím, že je možné a oprávněné přát si neustále něco většího, lepšího, nového. Že jedna pana nestačí a tři autíčka taky ne, že je třeba kupovat, hromadit, upgradovat, nahrazovat. Že už to, že někde existuje něco lepšího, je dostatečným důvodem proto, abychom to chtěli.

A tak jsem se kousla do jazyka. Uvědomila jsem, že moje děti budou šťastné, když budeme spolu péct cukroví, zdobit stromeček a zalezeme si ke krbu a budeme si spolu pěkně v klidu číst. Že budou nadšené, když si budeme zpívat koledy a pouštět ořechové skořápky. A že jim, na rozdíl od jejich mámy, ke štěstí bohatě stačí nový zubní kartáček.

A že se od nich mám ještě hodně co učit.

pondělí 4. srpna 2014

Prázdniny II aneb Nemusí pršet, jen když kempujeme

S (poněkud radikálně) narůstajícím počtem členů naší rodiny jsme si museli přiznat, že náš letitý stan Beskyd, který s námi věrně cestoval od svatební cesty na Šumavě před třinácti lety, přes zahraniční botanické exkurze v Německu, Bulharsku, Itálii či Chorvatsku, vandry po Polsku, Černé Hoře, Norsku, doprovázel nás za polární kruh i přes oceán až do Ameriky, spolehlivý, milovaný, vysoce funkční a schopný pojmout dvě dospělé osoby a padesátikilového psa (pokud se všichni tři mají navzájem dostatečně rádi), zkrátka že tento veterán a věrný druh už nebude stačit, ani kdybychom ho nafoukli, rozřezali a znovu sešili.

Zakoupili jsme tedy stan typu hangár, ve kterém mohou v nouzovém případě přistávat vrtulníky, a vyrazili jsme jej testovat do terénu.

Destinace - Vranovská přehrada. Mimina v kočárku v zimních fusacích (spící celou noc a nesmírně spokojená), starší děti ve fungl nových spacáčcích a na fungl nových karimatkách ("Maminko, mě ve stanu nepinká dobše. Mě doma pinká dobše. Ve stanu tvdý to je"). Tužte se děti, život není peříčko a s takovými rodiči, jaké máte, toho v létě v měkoučkých postýlkách nikdy moc nenaspíte.

Dojmy z kempování bych shrnula asi takto: Na Lofotech se nám rozhodně líbilo víc, ale děti byly přešťastné, my jsme vyvětrali spacáky a kempovací vybavení a vůbec, první test naší schopnosti přežít jako rodina ve stanu dopadl na výbornou. Bohdá, že se nám to ještě bude hodit!





















Prázdniny I aneb Osm žen v akci (o psu nemluvě)

První dva červencové týdny jsme tu měli na návštěvě mou sestru a dvě neteře. V této posílené sestavě čítající dvě dospělé a šest dětí (z toho 5 dětí do věku 3 let) jsme toho docela dost podnikly, odhodlané užít si léta, co to jde.

Byly jsme na výletě ve velké brněnské herně, zajely jsme si k Bystřici na zahradní narozeninovou party našich kamarádek, na Vysočině jsme navštívili přátele z kostela, kteří tu trávili dovolenou, na hradě Pernštejně jsme viděli krále, královnu, poklad a dokonce na zahradě jablůňku, která zřejmě nese zlatá jablíčka (pták Ohnivák se někde schovával). Skákaly jsme v kalužích, plavaly na koupalištích, pekly sušenky, vyráběly a barvily ozdoby z modelovací hmoty, razítkovaly jsme na trička, blbly na zahradě, trhaly třešně, rybíz, hrášek i maliny, opékaly špekáčky.

Bylo nám dobře, počasí navzdory. Jen ten dům už začíná být pro tolik dětí malý (i na tom už se ale pracuje a s pomocí Boží to bude příští létu trochu jinak).













pátek 25. července 2014

Otáčej se, kolotoči

Postrádám byť jen základní výtvarný talent a moje schopnost stříhání nůžkama se od mateřské školy zlepšila jen minimálně. Navzdory tomuto handcapu mi rukodělná práce přináší potěchu. Tady jsou například dva kolotoče nad postýlku pro dvě mrňata, která se právě rozkoukávají a učí se fixovat pohledem.

Plastové blikací kolotoče poháněné motorkem jsem nikdy moc nechápala. Jednak se dítěti jedna závěsná hračka stejně brzy okouká, jednak za ty prachy by ty kolotoče měly umět místo mě v noci vstát a nakojit.

Přibližná cena dvou hraček, které jsem tu spatlala po večerech, je 15 Kč za kus. Na sovičky jsem využila dřevěné korálky z náramku, který se mi rozpadl už na gymplu (a které jsem si schovala, že z nich určitě ještě něco vyrobím a vida, trvalo to jen něco málo přes patnáct let!). Na motýlky jsem pak využila korálky ze starého svetru. Vrbové větvičky mám ze zahrady.

Sovička a kytičky jsou mé první pokusy s quillingem. Zavěšené kytičky poskytují plastický výhled při pohledu zdola, tedy z úhlu pohledu miminka. Sovička pak slouží pro potěchu vnějšího pozorovatele. Škoda je, že se to tak blbě fotí.




Motýlci jsou zase jedny z prvních plodů mých hrátek z plstí. Velmi primitivní, ale poměrně efektní a Rózinka se na ně dnes moc hezky smála.


A až se miminkům okoukají, ještě udělají parádu v okně zavěšení na garnýže.

středa 23. července 2014

Jedna noc v životě...

...dvouměsíčního dítěte.

Amálka:

20:00 Piju. Hltám, jako bych týden nejedla. Pak chvíli řvu. Máma mě nosí, tak na chvíli řvát přestanu.
20:30 Máma mě položila. Dělám, že spím.
20:32 Jsem vzhůru. Máma hned nepřiběhne, tak ječím, dokud mě nevezme babička. Dokud mě bude babička nosít, neřvu.
20:45 Dělám, že spím. Babička mě pokládá do postýlky. Chacha.
20:46 Jsem vzhůru. Řvu. Máma mi dá napít. Hltám, jako bych týden nejedla. Předstírám, že jsem usnula do prsa, tak mě pokládá do houpacího lehátka. 
20:55 Jsem vzhůru. Řvu. Máma mě začne houpat a dívá se u toho na film. Pokaždé, když mi vypadne dudlík, začnu řvát. Jinak dudlám dudlík a koukám se s ní. Něco o doktorech.
21:30 Řvu tak dlouho, až mi dá máma zase napít. Hltám, jako bych týden nejedla. Pak si cucám prso a jsem spokojená. Když mi máma prso sebere, začnu řvát.
22:00-22:30 Máma mě houpá v lehátku, podává mi dudlík a nadává. Dvakrát předstírám, že spím, ale jakmile přestane houpat, začnu řvát.
22:30 Máma mi dává zase napít. Hltám, jako bych týden nejedla. Pak si mě máma bere do postele a rukou mi drží u pusy dudlík. Usínám. 
04:30 Mám hlad. Řvu, dokud mě táta nenakrmí.
06:30 Zase mám hlad. Řvu, dokud nedostanu další mlíko. Pak ještě chvíli řvu, než usnu. A může začít další zábavný den!

Rozárka:

20:00 Piju mlíčko. Mňam. Když dopiju, jdu spát.
22:30 Máma mě budí, abych si dala další mlíčko. Nechce se mi vstávat. Trvá na tom. Nakonec otevřu pusu a v polospánku se trochu napiju, pak jdu zase spát.
04:30 Amálka řve. Když už jsem vzhůru, tak si teda taky dám mlíčko.
06:30 Amálka zase řve, budí mě a kopá mě do hlavy. Otevřu oči, koukám se na kolotoč nad postýlkou a nechám se okopávat, dokud máma Amálku nevyndá z postýlky. Pak jdu ještě na tři hodiny spát.


pondělí 14. července 2014

Zatímco holčičky po obědě spaly...

...zabydlely se u nás dvě panenky - víly. Duši už mají, na jména ještě čekají. Až se vzbudí jejich malé maminky, budeme vědět víc.



Edit: Tak prý se jmenují Maruška a Bětuška. Nic jiného se snad ani čekat nedalo :)