pátek 29. června 2012

Milá Maruško,

v neděli ti byl jeden rok. Přesně rok ode dne, kdy jsem ráno odjela na kontrolu do porodnice, abych tam už trochu nečekaně zůstala a večer jsem poprvé viděla tvou (tehdy) černou kštici. Za ten rok jsi mi toho hodně dala a já ani nevím, jak ti poděkovat. Jsi nejúžasnější holčička na světě!

Vyrostl z tebe velký mazel. Nejraději by ses pořád chovala, šťastná jsi na klíně s knížkou nebo v náručí, když ti ukazuju fotky na stěnách nebo naši americkou nástěnku. Po nemocnici jsi měla období, kdys vůbec nechtěla z náruče. To už se naštěstí trochu upravilo, ale stejně si umíš o pochování říct pěkně důrazně. V deseti měsících jsi nelezla po čtyřech, ale cvičit jsem s tebou odmítla. Dnes je ti rok a po čtyřech nelezeš pořád, zato se úžasně rychle plazíš po břiše, musíš, abys dohonila Bětušku, která kolem tebe lozí jako splašená. Naučila ses sednout si, používáš k tomu dost nevídanou roznožku, ale jde ti to krásně. Sednutí je pro tebe velký pokrok, protože si může pohodlně prohlížet knížky a nejsi na nikom závislá.

Krásně komunikuješ, ukazuješ "Jak jsi veliká", "Humpty Dumpty" a jiné ptákoviny, které tě učíme. Když jsi mezi svými, dokážeš se nádherně smát, užívat si, jsi prostě k sežrání. Před cizími lidmi jsi ale opatrná a raději se chováš u mámy nebo nejlépe u babičky, tu miluješ. Nejraději si prohlížíš knížky s odklápěcími okénky, tím se zabavíš na strašně dlouho.

Jsi dítě, kterému se musí dát prostor a čas, do ničeho nenutit, nikam nespěchat, nemáš to ráda. Je to velká zkouška pro mou trpělivost, ale slibuju ti, že se vždycky budu snažit něchat tě být takovou, jaká být potřebuješ a umíš, a nebudu se snažit, aby ses vešla do mých představ nebo do nějakých tabulek. Je to jeden z nejtěžších úkolů rodičovství, ale ty mi za to stojíš. Jsi vzácný host, který se ptá na cestu. Budu se vždy snažit ti ji ukázat, ale nikdy tě po ní nechci tlačit. Moc tě miluju.

Pusu

máma


pondělí 25. června 2012

23/52 Čtenářka

Z Marušky nám roste čtenářka. Nechuť k fyzické aktivitě a touhu někam si jen zalézt a v klidu si číst má po své ctěné matce. Metráky knih mi nahrazovaly lítání po venku po značnou část školní docházky, tak mám pro její vášeň pochopení. Skvělé je její čtení na dobrou noc: nakojí se, položíme ji do postýlky, do ruky dáme knížku a odcházíme. V 9 z 10 případů si ještě deset minut prohlíží obrázky a pak usne. Naštěstí i při šíleném řevu Bětušky, která si pěstuje několik zubů zaráz a před spaním nám dává jasně najevo, že nás za to činí osobně zodpovědnými.





středa 13. června 2012

Létání s dvojčaty

Laskavý čtenář ať se neděsí, nebudu psát o fenoménu "létání miminek" ve zdvojené verzi, kdy bych levou rukou kroutila nad hlavou Maruškou jako lasem a pravou rukou prudce houpala Bětušku za nožičku. Chci jen sepsat pár postřehů z našeho prvního rodinného leteckého výletu.

Než se holky narodily, létala jsem do Londýna asi třikrát za rok, takže běžnou letištní rutinu jsem měla celkem zmáknutou. Nikdy jsem ale nevěnovala pozornost tomu, jak to asi dělají rodiče s dětmi (popravdě řečeno jsem věnovala pozornost jen tomu, abych od nich seděla pokud možno hodně daleko). Před letošním výletem do Londýna jsem tak byla celkem nejistá, jak že se to vlastně dělá, kam až si můžu vzít kočár, co pak s ním, a jak že to vlastně ty dvě hodiny letu s ročními dětmi na klíně zvládneme. Takže tady jsou nejdůležitější postřehy:

1. Zavazadla: zvyklá létat s nízkonákladovými dopravci a cenu letenky výrazně snižovat tím, že mám jen palubní zavazadlo, podcenila jsem fakt, že máme teď dvě děti: rozhodně se vyplatí koupit ALESPOŇ jedno zavazadlo, které se bude odbavovat a přijde tedy do nákladního prostoru letadla. Ve dvou dospělých a dvou dětech jsme na prodloužený víkend měli každý jedno palubní zavazadlo (tj. jedno na dospělého, holky letěly bez letenky a tudíž bez nároku na sedadlo i zavazadlo) a dohromady jeden odbavovaný kufr. Protože hmostnost odbavovaného zavazadla Ryanair omezuje na 15 kg, měli jsme dost co dělat, abychom se do limitu vešli (a ještě na letišti jsme museli z kufru vyhodit několik výživ ve skle). Rovněž naše palubní zavazadlo lavírovala nebezpečně blízko povoleným 10 kg hmotnosti. Příště bych se asi praštila přes kapsu a zaplatila raději dva odbavované kufry.

2. Kočárek: protože jsme do Londýna koupili nové golfky, nepotěšily mě zprávy, že při přepravě dochází velmi často k poškození kočárku. Na druhé straně, pokud jste někdy na vlastní oči viděli, jak se zachází se zavazadly při nakládání a vykládání do letadla a z letadla, nemůže vás to ani překvapit. Měli jsme štěstí, "Rejnár" zvládl golfky nezlikvidovat, přesto ale na základě zkušeností z druhé ruky doporučuju mít u sebe při letu fakturu nebo jiný doklad o koupi kočárku s datem a cenou. Pokud je kočár ještě v záruce a při převozu vám ho poškodí, je letecká společnost povinná uhradit vám plnou cenu kočárku a obvykle to i bez problémů udělá. Co si ale počnete v zahraničí bez kočárku, to už je jim jedno.
Dál mi přijde nejjednodušší kočárek odevzdat rovnou při odbavování zavazadel. Můžete s ním i projít bezpečnostní kontrolou a děti v něm dovézt až k letadlu, kde ho necháte pod schody a posádka si ho po nastoupení všech cestujících naloží. Po přistání ho zase najdete u schodů. Znamená to ale procházet bezpečnostní kontrolou krom všech věcí ještě s kočárkem a v (neorganizované) tlačenici při nástupu do letadla kočár narychlo skládat.

3. V letadle: pokud máte dvojčata (nebo dvě děti), které se budou převážet na klíně, může se vám jako nám stát, že v letadle nebudete moct sedět tři dospělí na trojsedadle a ještě mít u sebe obě děti. Nad trojsedadlem jsou totiž jen 4 kyslíkové masky, takže jeden z nás musel z kola ven (na druhou stranu volné sedadlo mezi námi, když jsme každý měli na klíně dítě a k tomu obří tašky, bylo požehnání). Děti na klíně se také poutají vtipným páskem, který si připnete ke svému pásu. Je to patrně zcela k ničemu, ostatně stejně jako záchranné vesty a jiný letecký folklór, ale beru to jako součást cestovního dobrodružství.


4. Nosítka: M. se sice trochu ošíval, když jsem projevila záměr vzít s sebou obě Manducy, ale nakonec byly opravdu k nezaplacení. Jednak v nich holky lépe přečkayl čekání na bezpečnostní kontrolu, jednak se hodily i při přenosu v od kočárku do letadla (pobrat dvě děti, dvě zavazadla a různé dětské serepetičky, které mají tendenci se neuvěřitelně hromadit, by bys nosítek asi fakt nešlo). Navíc se Manducy pak skvěle hodily i v londýnském metru, jehož menší stanice (=většina stanic) opravdu nejsou bezbariérové. Babywearing rocks!

5. Kojení: v letadle jsem při vzletu a přistávání Marušku kojila, Bětuška dostala milovanou flašku s džusem, takže všichni byli spokojení (až na let zpět, kdy Bětka zvládla flašku vyzunknout ještě než se letadlo opravdu odlepilo). Narozdíl od jisté Američanky mě kvůli kojení z letadla nevykopli kvůli veřejnému pohoršování, Ryanair asi není Delta a holt je Evropa tolerantnější.V samotném Londýně se dá kojit téměř kdekoli, naštěstí je město tak kosmopolitní, že nějaké to vytažené prso nechává lidi klidnými. Normální je sednout si v kavárně na gauč, objednat si kafe a mezitím klidně nakojit. Podstatně příjemnější prostředí než to, jaké nám nabízejí strůjci většiny dětských koutů v nákupních centrech u nás doma: ti si bůhvíproč myslí, že pro kojicí matku je ideálem vykachličkovaná špeluňka metr krát dva bez oken, zato v těsném sousedství záchodů, kde zásadně smrdí buď plínky nebo záchody (nejčastěji oboje) a s dvojkočárem se tam neotočíte, aniž byste si vrazili madlo pod žebra. Čestná výjimka je snad jen IKEA, která aspoň nabízí pohovku a pokus o dekoraci interiéru (holt severský feminismus nese své ovoce).

(5. Pasy: Vyřídt dětské pasy v Bos. bylo nečekaně jendoduché, ale určitě se to vyplatí předem, nejlépe v zimních měsících. Jelikož fotka v pasu musí být aktuální, odhaduju, že nás čeká stejné vyřizování každý rok. Do kalnedáře si to zapisuju někdy na únor. Cena bratru stokorunka za jeden pas a s sebou rodnéí listy dětí i rodičů!)






neděle 10. června 2012

Odstavená matka

Naše Bětuška už je veliká. Stoupá si, zkouší první krůčky kolem nábytku, vydrží se sama bavit lezením po domě a ozve se, jen když někam spadne (nebo něco spadne na ni) a když přijde čas na jídlo nebo pití.

Je tak veliká, že už nepotřebuje kojení. Kojení je pro mimina a Bětuška na ně stejně nemá čas. Ještě jí není rok a už mi ukázala, jak samozřejmě se děti osamostatní a jak s tím máma nic neudělá. Myslela jsem, že budu kojit dlouho - ale nějak jsem to s Bětuškou neprobrala a ta si v klidu prosadila svou. Nezájem. A ty se s tím, matko, vyrovnej.

Nečekala jsem, že mi to bude tak líto. Ostatně kojit Bětušku nebyla žádná velká romantika, kopala u toho, různě mi kroutila prsem, občas hryzla. S převahou jsem tvrdila, že ji jednou odstavím mile ráda - ale to jsem nevěděla, že to bude opačně - že odstaví ona mě. Je to jako loučit se s miminkem, kterým byla a už není.

Marušku kojím dál a tam to na žádné odstavování nevypadá, její spotřeba se poslední dobou spíš zvyšuje. Takže ani pozitivní stránky odstavení ("můžu děti odložit k babičce, můžu jet někam přes noc, můžu jíst co chci") si ještě neužiju. Mám jen o jednoho kojence méně. Jen se teď musím naučit kojit napřeskáčku z každého prsu, což s mojí sklerózou nebude jednoduchý. Když jsem kojila dvě, měla každá svoje prso a hotvo. Takhle si budu muset pamatovat, ze kterého se pilo naposledy. Další zátěž na můj přetížený mateřský mozek.

Každopádně, Bětuška se odstavila sama a beru to teda tak, že už tedy mléko nepotřebuje. Nehodlám zavádět Nutrilon ani jiné náhrady mateřského mléka. Zkusíme kozí mléko, jogurty a sýry, ať dostává bílkoviny. Kozí výrobky by měly být dobré i na Maruščin ekzém, tak aspoň nějaké plus. Uvidíme.

P.S. Můj splín "odstavené matky" ještě vylepšil můj drahý muž sdělením, že "jednou stejně obě odejdou z domu". Tak nevím, chtěl mě tím uklidnit, nebo dorazit?

pátek 8. června 2012

Londýn (a 22/52)

Nemám úplně, čím tu lásku racionálně zdůvodnit, ale Londýn pro mě byl a je nejmilejším městem, kam se pořád vracím (a pořád jsem z něj viděla jen zlomek). Je v něm až moc lidí, o turistech nemluvě, nehorázně draho, slavné londýnské metro má skoro vždycky nějakou nepochopitelnou výluku a slyšet dobrou angličtinu je spíš zázrak než běžnost (údajně se tu mluví více než 300 jazyky a jsou čtvrtě, kde je opravdu angličtina "foreign language").Ale stejně...

O Londýnu se toho dá předem hodně přečíst, zjistíte například, že v jeho metru žijí moskyti, které nikde jinde v Anglii nenajdete. Dostávají se sem s cestujícími z Heathrow a celkem pěkně se jim tu daří. Žádný průvdoce ale nevystihne tu nádhernou kombinaci kosmopolitnosti a typicky britské pečlivosti, zdvořilosti, mírného chaosu, červených doubledeckerů, telefonních budek, gentlemanů v oblecích spěchajících do svého milionového jobu v City, vynikajícího čaje, máslových sušenek, BBC a nekonečného počtu parků. Jen to píšu, mám slzu v oku. Londým je asi jako olivy, jak se jednou zamilujete, už se bez něj neobejdete.

Nápad vydat se na jaře s holkama do Londýna vznikl během nějaké pozdně podzimní deprese, kdy jsem jen tak "pro jistotu" mrkla, kolik by stály letenky - a hned ten den je koupila. Obvyklé ubytování u známých jsem tentokrát použít nemohla, ono kamarádi jsou pěkná věc, ale přivlečte jim do bytu dvě roční děti, z nichž jedno vříská přes den a druhé v noci a společně jsou schopné kterýkoli anglický byteček s typickým tapetami ve viktoriánském stylu rozebrat do dvaceti minut na prvočinitele. Pronajali jsme tedy apartmán poblíž centra, jehož majitel se po emailu tvářil hrdinně, "children are welcome" a tak dál. V reálu se za typicky anglickým jménem Harry Blacks skrýval mladý pohledný Ital jménem Enrico Nigro (ha!), který se do holek okamžitě zamiloval (aby taky ne, do blondýnek). Apartmán, který pronajímá, je neuvěřitelně malý a nádherný, super nový a vůbec, fajn. A z Baker Street od Sherlocka Holmese je to 10 minut pěšky.

Za ty tři dny jsme shlédli co se dalo, snědli co se dalo, piknikovali ve většině nejdůležitějších parků a dokonce navštívili i Science Museum. Po Temži jsme dopluli i do Grenwiche a holkám jsme nakoupili dárky k prvním narozeninám. Jinak holky byly celou dobu skvělý, už se těším, až budou starší a budeme spolu objevovat London ZOO a akvárium s žraloky :)


18-21/52

 18/52 Požehnání

V neděli měly holky v kostele požehnání - protestantská varianta křtin. Protože si nepřejeme o křtu rozhodovat za naše děti (doufáme, že toto rozhodnutí učiní jednou samy, a chceme jim v tom nechat svobodnou vůli), ale zároveň jsme pro ně chtěli vyprosit Boží požehnání, přinesli jsme holky během bohslužby na kazatelnu, kde byly slavnostně přijaty do sborové rodiny a slíbili jsme, že o ně budeme podle svých nejlepších možností pečovat jak tělesně, tak duchovně. Fotky bohužel nevyšly vůbec, rozmazané duchy alá Adams Family sem dávat nebudu - tak aspoň fotka z rána před požehnáním, vzácná tím, že jsou holky nastrojené a ještě se nestihly ani svléknout, ani ušpinit:




19/52 Víkend u Prahy

Dlouho plánovaný víkend se známými v opravdu krásně opraveném penzionu Škvorecký dvůr. Pokud potřebujete ubytování s dětmi blízko Prahy a nevadí vám prakticky nulové služby (obdržíte klíče od pokojů a penzion je váš, personál se tam nevyskytuje), vřele doporučuju. Zdaleka nejkrásnější dětské "koutky", jaké jsem kde viděla - v podstatě 3 prostorné herny uvnitř statku a skvělé prostředí venku, pro děti zajímavé terénní úpravy včetně velké trampolíny a bazénu, až jsem se pokoušela inspirovat a přemýšlela, jak ten obří venkovní terénní tunel přenést k nám na zahradu, aby si v něm mohly holky hrát a shora po něm sjíždět dolů na odrážedlech...bohužel bychom asi museli přikoupit pár hektarů lesa, aby se tam všechno vešlo. Statek funguje přes týden jako soukromá školka, takže pro děti je zde přizpůsobeno naprosto vše (včetně miniaturních záchodků). Snídaně je sice v ceně, ale moc na ni nespoléhejte - není to žádný zázrak a servíruje se zásadně pozdě, to je ale taky asi jediný kaz na kráse.

Největším plusem ale byla samozřejmě skvělá sestava, mimochodem hned se třemi páry dvojčat. Na snímku se v jedné z heren Bětuška pod tatínkovým dozorem pokouší překousnout lano, které ji dělí od pádu z půl druhého metru na zem, a Berulka ji v tom zdatně napodobuje.





20/52 Anna má narozeniny!

Na oslavě čtvrtých narozenin své jediné sestřenice se holky vyřídily s novými hračkami, i Anička byla myslím spokojená s typicky holčičími dary, které dostala: souprava pracovního nářadí, model lokomotivy, knížka o autech...v této domácnosti prostě růžoví poníci nefrčí a já jsem sama zvědavá, jak to bude u nás. Zatím se zdá, že Bětuška bude taky spíš technik. Na knížkách ji zajímá jen otáčení stránek a v obchodě je největším hitem posouvání dveří od chladicích boxů a sledování kráječe chleba. Jestli z ní bude inženýrka, po mě to rozhodně mít nebude....

Na fotce (špatná, ale ostatní byly ještě horší) Anička krájí dort s asistencí maminky a laskavým dozorem strejdy Radka.



21/52 Řídíme!

Maminka si dělá autoškolu, takže je jedině spravedlivé, že holčičky taky dostaly (půjčené) auto modelu Tatra. Zatím řídí spíš Bětule, protože přeci jen bezpečněji sedí (Maruška s blížícími se prvními narozeninami UŽ začíná pomalů pérovat na kolínkách, jinak se stále plazí dopředu po břiše stylem Meresjev a doprovází to skřeky ilustrujícími maximální fyzické vypětí). Z Bětuščina výrazu tváře mám pocit, že při řízení prožívá podobné pocity jako já: „Mazéc, ono to jedé, jak se to asi zastaví?“