čtvrtek 29. června 2017

Pracovní prázdninový plán 2.0

Loni jsem před prázdninami psala o našem Pracovním Prázdninovém Plánu.

Nakonec jsme si (nejen díky němu) loni splnili téměř všechno, co jsme chtěli, a leccos dalšího. Vlastně jsme toho vloni stihli hodně, když uvážím, že jsme měli půlroční miminko, dvě dvouleťačky a dvě pětileté princezny. Moře, hory, týpka, tábor i město. Nesplněné zůstaly jen položky vyžadujíc tmu - tedy pozorování hvězd a svícení baterkou. Všech pět holek totiž loni chodilo spát v době, kdy letní den ještě ani nezačal ustupovat soumraku.

Letos jsou holky o rok starší a jejich rodiče jsou o rok méně přísní. Příšeří už je při čtení večerních pohádek naším věrným společníkem, takže i na baterky pod peřinou (nebo ve spacáku) už letos zřejmě dojde.

A kromě nich si letos v létě přejeme:

- Pohladit jednorožce
- Plavit se s piráty po Sedmi Mořích světa
- Podniknout lov na tygra
- Najít vchod do Narnie
- Svézt se ponorkou
- Otevřít branku do kouzelné zahrady
- Proletět se na Falkovi
- Najít poklad na Tajuplném ostrově
- Dát si teplé koláčky u hobitů
- Doputovat k pramenům řeky, která teče pozpátku
- Nakrmit draka...nebo dva

a naprosto nepochybuju, že se nám tento plán podaří naplnit alespoň tak dobře, jako ten loňský.

Když bosé nohy brouzdají raní rosou, malé pěsti svírají čerstvě natrhané maliny a před vámi leží nekonečné dva měsíce, je možné všechno na světě.

Krásné a zázraků plné léto vám všem!









čtvrtek 22. června 2017

Jak to všechno zvládám

Pořád se mě na to někdo ptá. Jak to všechno zvládám. Pět malých dětí, domácnost, skauty, nedělní školu, výuku angličtiny pro předškoláky.

Moc nevím, co na takovou otázku odpovědět. Protože pravda je, že nezvládám. Tedy ne všechno, ne vždy, ne na 100 %. Mám dny, kdy v přiměřeném předstihu odevzdávám v klidu přeložené projekty svým oblíbeným překladatelských agenturám. Mám dny, kdy si dopředu nachystám vymakaný program na skautskou schůzku, který děti zároveň baví i rozvíjí. Mám dny, kdy se naše domácnost blýská. Mám dny, kdy jsme s dětmi doma, čteme si, malujeme, hrajeme a užíváme si.

Bohužel tyto dny nepřicházejí současně. Věnuju-li čas přípravě skautského programu, musím vlastní práci dohánět v noci. Strávím-li půl odpoledne s holkama na gauči čtením knížek, nestihnu vytřít v celém domě podlahy. Když chystám na pondělní odpoledne anglické hry pro šest předškoláčků (z nichž jen dva jsou moji vlastní), doháním pak přípravu skautské schůzky s jazykem na vestě a v poklusu.

Přiznám se, že mi to nějak moc nevadí. Snažím se to všechno dělat tak, abych se za sebe nemusela stydět. Nemusí to být na 100 %. Stačí, když je to dostatečně dobré. Good enough, jak říkají mí přátelé za mořem. Rozděluju priority, napínám síly tam, kde vždy aktuálně vidím největší smysl, a nevyčítám si, když něco neklapne úplně tak, jak bych si představovala. Good enough, moji milí, je prostě enough.

Nejsem žádná nadžena, můj den má stejně hodin, jako den kohokoli jiného. Kouzlo mého "zvládání" tkví z větší části ve schopnosti a ochotě dělat kompromisy.

Ta rovnováha je křehká, nepopírám. Nechci dělat deset věcí a všechny blbě. Ale chci dělat věci, které mě těší, tak dlouho, dokud mě budou těšit a budu v nich vidět smysl.

V neposlední řadě na to nejsem sama, naše holčičky mají kromě poněkud přetížené maminky i prima tátu, který je schopen je nakrmit, umýt, uspat, utěšit, pobavit a netrpí pocitem, že "mi" umyl nádobí. Bez něj by to nešlo (a nebylo). A babička, to je úplný poklad, který svým nasazením vydá za tři až čtyři průměrné prarodiče.

Takže tak, mílí moji. Tak to dělám. Makám od okamžiku, kdy otevřu oči, do okamžiku, kdy je večer zaklapnu, což se někdy stává například v jednu ráno nad klávesnicí počítače. Volné chvíle jsou vzácnost, rande ve dvou už několik let nepoznaný luxus, kafe piju jen studené, pokud je dřív nestihnu někde doma ztratit, jak ho za sebou poponáším celé odpoledne z místnosti do místnosti podle toho, kde zrovna řádí naše tři nejmladší, neustálý dozor vyžadující ratolesti.

Znáte takovou tu chvíli, kdy uložíte děti a konečně máte chvíli pro sebe?
Nebo kdy jsou děti po ústavech a doma je klid, takže můžete třeba uklidit?
Když děti odjedou na víkend k babičce a vy si můžete s mužem otevřít lahev vína a povídat si?

No, tak já ne. Takové chvíle prakticky nemám (ale to nevadí, ony zase přijdou). Do té doby žongluju ve vzduchu několika míčky najednou a jsem vděčná všem, kteří mi pomáhají, aby mě ty míčky nezavalily.

úterý 20. června 2017

O velké rodině (v České kotlině)

Máme pět dětí. To je už celkem solidní velká rodina, zejména v kontextu naší země, kde všichni normální lidé mají děti dvě, a kdo se dopustí tří dětí, je považován za dobrodruha. Tři děti jsou omluvitelné jen v případě, že první dvě děti byly omylem stejného pohlaví. Pak vám mnozí lidé odpustí, že "to" budete "ještě zkoušet". Nechcete-li se však stát terčem posměchu, musí se vám "to" konečně podařit, protože mít jen děti jednoho pohlaví je zřejmě opravdová smůla. 


Jednou z věcí, které s sebou život v takto velké rodině nese, je určitá ztráta soukromí a anonymity. Já si možná nepamatuju každého, koho potkáváme, ale začínám zjišťovat, že si téměř každý pamatuje nás. Nejen na malé vesnici, kde žijeme, ale i ve městě. A protože jsme tak výrazně jiní, než "normální" rodiny, jsme také často zkoumáni a hodnoceni. V obchodě, v čekárně u lékaře, v cukrárně. Jak to ta matka zvládá? Jak se ty děti chovají?  A jsou dostatečně čisté a učesané? (Roztomilé rozcuchání si může dovolit jen jedináček. U dětí s velkým počtem sourozenců se tomu říká zanedbání).

Já to v podstatě chápu, takových rodin, kde by měli pět dětí narozených během čtyř let, na ulici moc nepotkávám ani já a když náhodou někde vidím maminku se třemi dětmi, mám z ní v první chvíli pocit, že má hromadu dětí - aniž bych si okamžitě uvědomila, že jich pořád má podstatně míň než já. Podobné "wow" momenty zažívám, když někdy vidím svoji maminku někam jít s většinou mých dětí. Pozorováno takto zvenku to skutečně vypadá jako mateřská školka na výletě. Navíc i když jsou ty interakce s okolím často únavné, někdy jsou i velmi milé (a za ty stojí žít).

Zvláštní jev ale je, že mnozí lidé, kolem kterých procházíme třeba na parkovišti nebo na chodníku, z nějakého důvodu předpokládají, že jsme hluší. Jinak si nedokážu vysvětlit ty polohlasité výkřiky typu "ježišikriste, myslíš, že je to všechno její?", "ty vole, to bych nechtěla" a "hele a na zádech má další, no to je mazec". Nechápejte to špatně, mě osobně je skutečně naprosto jedno, co si o mém rodinném uspořádání myslí náhodní kolemjdoucí, ale uvědomují si ti lidé, že je slyší i moje děti? Z důvodů, které mi nejsou tak zcela jasné, jsou tak moje holčičky téměř každý den konfrontovány s názorem okolí, že je jich moc a že je to divné. Když nás komentuje paní v obchodě nebo sestřička u lékaře, můžu alespoň obratem sdělit že "ano, jsou všechny moje, děti jsou velká radost" a nahlas tak svoje děti ujistit, že je pro nás jejich život především a zdaleka nejvíc požehnáním a potěšením - navzdory tomu, co říká okolí. Proti anonymním výkřikům zděšení na ulici ale moc obrany není. Tak jen prostě doufám, že je holky moc nevnímají - a snažím se je vykompenzovat zvýšenou dávkou pozitivních sdělení v rámci soukromí naší rodiny.

Dalším aspektem je sociální postavení velkých rodin. Ve velkých městech se asi najdou početnější rodiny se slušným životním standardem, ale na venkově je s vyšším počtem dětí jednoznačně spojené stigma "sociálního případu". Někdy se to projevuje mile, jako když vám sousedi po dalším přírůstku do rodiny začnou nosit přebytky ze zahrádky a hodné tety v obchodě kupují vašim dětem lízátka. Jindy musíte na veřejnosti snášet komentáře typu "No jo, to je přídavků, co?" a "Tak ta asi makat nikdy nepůjde". Dotyčné (obvykle paní středního až vyššího věku) ani nemá cenu se pokoušet zastavit a vysvětlovat jim, že pracujete celou dobu, co máte děti, a přídavky že neberete vůbec (to ostatně měla problém pochopit i paní na pracovním úřadě). Abychom si rozuměli, nastane-li doba, kdy ty přídavky budeme potřebovat, s klidem na srdci si o ně požádáme: státu vychováváme pět daňových poplatníků a celkem nic moc jsme od něj zatím nechtěli, takže se mu pořád vyplatíme, ať už s přídavky nebo ne. Jen to zatím, díky Bohu, potřeba nebylo a děti si živíme sami. 

Zkrátka na více než tři děti se u nás stále hledí jako na velkou zvláštnost a rozhodně se s nimi nepočítá: ve vlacích, v autobusech, v rodinných slevách  tady všude je jen podporován standard "dvě děti a dost". Ubytování v hotelu je naprosto nerealistické, dovolené přicházejí v úvahu jen v apartmánech určených pro "větší skupinu přátel" nebo v kempech, ovšem ve vlastním stanu, protože sehnat větší stan nebo mobilhome pro více než 6 lidí je taky umění.

Myslím si ale, že se tento trend pomalu mění. Čím dál častěji je slyšet o známých osobnostech, které se starají o větší počet dětí. Zakrátko třeba budou velké rodiny skutečně v kurzu a já budu moct s úšklebkem prohlašovat, že jsem si tolik dětí pořídila ještě před tím, než to bylo cool.

Výše uvedené berte prosím s nadsázkou. Nemyslím si, že by "alespoň pět dětí" bylo nejlepším řešením pro všechny rodiny. Popravdě věřím, že smysluplný, naplněný život lze žít i bez dětí, i s jedináčkem, i s dvanácti dětmi v pěstounské péči. Lze ho žít ve víru velkoměsta i ve srubu uprostřed lesů s topením na tuhá paliva. O samotě i uprostřed rozvětvené rodiny. Naplnění a vnitřní mír přicházejí totiž zevnitř, nikoli zvenku.

Nepociťuju potřebu popohánět své bezdětné přátele k tomu, aby si honem pořídili nebo adoptovali aspoň 6 dětí, protože to je jediná smysluplná životní cesta. Maminky obligátních dvou dětí také na potkání nečastuji pohrdáním nad tím, jak "málo" toho zvládají a že já "bych to teda takhle fakt nechtěla". Žít a nechat žít, milí přátelé. A když už lidé neumí "nechat žít" náhodné kolemjdoucí s nadprůměrným počtem dětí, mohli by se aspoň naučit mlčet a nechat si to své odsouzení pro sebe. Nebo s tím alespoň počkat, než zajdeme za roh.









pátek 2. června 2017

Vídeň

Tuhle návštěvu jsme dlouho odkládali. Naši milí přátelé nás zvali řadu let, nejprve do Lovaňe, pak do Bruselu, nakonec se usadili ve Vídni a ta návštěva u nich nám pořád nějak nevycházela. Napřed jsem neměla děti a myslela jsem si, že mám moc práce...pak se v obou rodinách několik let na přeskáčku rodily děti. Už už to vypadalo, že návštěva dopadne letos v zimě, ale nakonec jsme neměli hlídání pro Amálku s Rozárkou a představa, že tam podnikneme nájezd v plné sestavě, nás moc nelákala.

Nakonec jsme díky laskavé babičce a ochotné kamarádce udali dvouleťačky na tři dny v jednom z květnových prodloužených víkendů. Vyrazili jsme tedy v redukované sestavě jen s Maruškou, Bětuškou a Fanynkou. Mít čas a prostor jen na nejstarší holky byl kromě tolik odkládaného osobního kontaktu s našimi příteli v podstatě hlavní cíl, který jsem si na tento víkend dala. 

A bylo to báječné.

Františka je (na rozdíl například od Rozárky) velmi statečný cestovatel, cestu víceméně prospala, když nespala, spokojeně si broukala. Jinak vše absolvovala v kočárku nebo pěšky a kromě brzkého ranního vstávání se jí nedalo nic vytknout*.  Maruška s Bětuškou byly jedním slovem skvělé. Dokážou se zabavit samy, jakýkoli program ale absolvují nadšeně, je s nimi rozumná domluva ve všech ohledech a hlavně - jsou úžasně vtipné a veselé.

V pátek jsme stihli akvárium, což byla pro holky velká atrakce. Žraloci tam sice byli hodně malí, zato párky v rohlíku hodně velké. 







Bětuška už řadu let touží stát se princeznou (toto období těsně navázalo na období bezmezné lásky k bagrům a traktorům, takže jsem dost zvědavá, co přijde dál). Věděla jsem, že v dětském muzeu v Schonbrunnu se dají vyzkoušet princeznovské šaty, takže program na sobotní dopoledne byl jasný. Počasí vyšlo nádherně, což se rodičům, kteří dětem zapomněli vzít z domu bundy, docela hodilo. A princeznovské šaty, vějíře, závoje a korunky měly fenomenální úspěch. Popravdě to převlékání dost bavilo i nás matky. 




Holky rezolutně trvaly na ZOO, ačkoli jsem jim tvrdila, že do ZOO můžeme jít i doma. Pravda ale je, že je jim to vzácné - a že ve Vídni mají pandy. Pandí výběh se nakonec ukázal být pro naši rodinu významným místem, protože si u něj Maruška vytrhla horní jedničku, která už se jí několik týdnů notně viklala. Na fotkách před pandami tedy ještě horní jedničku má, na fotkách po pandách už má jen velkou a čerstvou mezeru! (Okolnosti kolem krvácení u přecpaného pandího výběhu snad raději ani publikovat nebudu). 


Selfie s vyviklanou jedničkou, jejíž životnost už se počítala na minuty.


Jsou hezký, ale nabízí se otázka, jestli to stojí za to, pane prezidente...


S pandou (plyšovou) na pandě (kovové) u pand (živých!)

  
Nedělní dopoledne pak patřilo Prateru. Co o něm říct - jestli jste jako my a máte raději přírodu než město, klid než ruch, tichý hovor než hlasitou hudbu a pěkné obrazy než kýče, běžte raději jinam! Ovšem máte-li kolotoče milující děti, zatněte zuby a běžte tam jako my hned po ránu, když tam ještě nejsou davy. Holky byly v sedmém nebi a při pohledu na jejich nadšení byla i ta hlasitá hudba hned o kus snesitelnější. 


Poněkud naprdnuté, protože se chtěly vozit, ne fotit...

Obrovsky jsme si to užili a rovnou si naplánovali návštěvu letní Vídně. Snad to tentokrát vyjde napoprvé a děti nebudou už v pubertě, než vyjde další setkání.


*Chápete, proč já jako nejsovatovatější sova rodím jednoho skřivana za druhým? V naší rodině je za spáče považována jen Maruška, která - považte - někdy vydrží spát až do sedmi. Jinak to tu obvykle žije už v půl šesté. Nebo. chcete-li to podat dramatičtěji, v pět třicet. PĚT třicet, milí přátelé. To je doba, kdy popravovali odsouzence, protože v takovou hodinu stejně nikdo normální žít nechce!