úterý 20. června 2017

O velké rodině (v České kotlině)

Máme pět dětí. To je už celkem solidní velká rodina, zejména v kontextu naší země, kde všichni normální lidé mají děti dvě, a kdo se dopustí tří dětí, je považován za dobrodruha. Tři děti jsou omluvitelné jen v případě, že první dvě děti byly omylem stejného pohlaví. Pak vám mnozí lidé odpustí, že "to" budete "ještě zkoušet". Nechcete-li se však stát terčem posměchu, musí se vám "to" konečně podařit, protože mít jen děti jednoho pohlaví je zřejmě opravdová smůla. 


Jednou z věcí, které s sebou život v takto velké rodině nese, je určitá ztráta soukromí a anonymity. Já si možná nepamatuju každého, koho potkáváme, ale začínám zjišťovat, že si téměř každý pamatuje nás. Nejen na malé vesnici, kde žijeme, ale i ve městě. A protože jsme tak výrazně jiní, než "normální" rodiny, jsme také často zkoumáni a hodnoceni. V obchodě, v čekárně u lékaře, v cukrárně. Jak to ta matka zvládá? Jak se ty děti chovají?  A jsou dostatečně čisté a učesané? (Roztomilé rozcuchání si může dovolit jen jedináček. U dětí s velkým počtem sourozenců se tomu říká zanedbání).

Já to v podstatě chápu, takových rodin, kde by měli pět dětí narozených během čtyř let, na ulici moc nepotkávám ani já a když náhodou někde vidím maminku se třemi dětmi, mám z ní v první chvíli pocit, že má hromadu dětí - aniž bych si okamžitě uvědomila, že jich pořád má podstatně míň než já. Podobné "wow" momenty zažívám, když někdy vidím svoji maminku někam jít s většinou mých dětí. Pozorováno takto zvenku to skutečně vypadá jako mateřská školka na výletě. Navíc i když jsou ty interakce s okolím často únavné, někdy jsou i velmi milé (a za ty stojí žít).

Zvláštní jev ale je, že mnozí lidé, kolem kterých procházíme třeba na parkovišti nebo na chodníku, z nějakého důvodu předpokládají, že jsme hluší. Jinak si nedokážu vysvětlit ty polohlasité výkřiky typu "ježišikriste, myslíš, že je to všechno její?", "ty vole, to bych nechtěla" a "hele a na zádech má další, no to je mazec". Nechápejte to špatně, mě osobně je skutečně naprosto jedno, co si o mém rodinném uspořádání myslí náhodní kolemjdoucí, ale uvědomují si ti lidé, že je slyší i moje děti? Z důvodů, které mi nejsou tak zcela jasné, jsou tak moje holčičky téměř každý den konfrontovány s názorem okolí, že je jich moc a že je to divné. Když nás komentuje paní v obchodě nebo sestřička u lékaře, můžu alespoň obratem sdělit že "ano, jsou všechny moje, děti jsou velká radost" a nahlas tak svoje děti ujistit, že je pro nás jejich život především a zdaleka nejvíc požehnáním a potěšením - navzdory tomu, co říká okolí. Proti anonymním výkřikům zděšení na ulici ale moc obrany není. Tak jen prostě doufám, že je holky moc nevnímají - a snažím se je vykompenzovat zvýšenou dávkou pozitivních sdělení v rámci soukromí naší rodiny.

Dalším aspektem je sociální postavení velkých rodin. Ve velkých městech se asi najdou početnější rodiny se slušným životním standardem, ale na venkově je s vyšším počtem dětí jednoznačně spojené stigma "sociálního případu". Někdy se to projevuje mile, jako když vám sousedi po dalším přírůstku do rodiny začnou nosit přebytky ze zahrádky a hodné tety v obchodě kupují vašim dětem lízátka. Jindy musíte na veřejnosti snášet komentáře typu "No jo, to je přídavků, co?" a "Tak ta asi makat nikdy nepůjde". Dotyčné (obvykle paní středního až vyššího věku) ani nemá cenu se pokoušet zastavit a vysvětlovat jim, že pracujete celou dobu, co máte děti, a přídavky že neberete vůbec (to ostatně měla problém pochopit i paní na pracovním úřadě). Abychom si rozuměli, nastane-li doba, kdy ty přídavky budeme potřebovat, s klidem na srdci si o ně požádáme: státu vychováváme pět daňových poplatníků a celkem nic moc jsme od něj zatím nechtěli, takže se mu pořád vyplatíme, ať už s přídavky nebo ne. Jen to zatím, díky Bohu, potřeba nebylo a děti si živíme sami. 

Zkrátka na více než tři děti se u nás stále hledí jako na velkou zvláštnost a rozhodně se s nimi nepočítá: ve vlacích, v autobusech, v rodinných slevách  tady všude je jen podporován standard "dvě děti a dost". Ubytování v hotelu je naprosto nerealistické, dovolené přicházejí v úvahu jen v apartmánech určených pro "větší skupinu přátel" nebo v kempech, ovšem ve vlastním stanu, protože sehnat větší stan nebo mobilhome pro více než 6 lidí je taky umění.

Myslím si ale, že se tento trend pomalu mění. Čím dál častěji je slyšet o známých osobnostech, které se starají o větší počet dětí. Zakrátko třeba budou velké rodiny skutečně v kurzu a já budu moct s úšklebkem prohlašovat, že jsem si tolik dětí pořídila ještě před tím, než to bylo cool.

Výše uvedené berte prosím s nadsázkou. Nemyslím si, že by "alespoň pět dětí" bylo nejlepším řešením pro všechny rodiny. Popravdě věřím, že smysluplný, naplněný život lze žít i bez dětí, i s jedináčkem, i s dvanácti dětmi v pěstounské péči. Lze ho žít ve víru velkoměsta i ve srubu uprostřed lesů s topením na tuhá paliva. O samotě i uprostřed rozvětvené rodiny. Naplnění a vnitřní mír přicházejí totiž zevnitř, nikoli zvenku.

Nepociťuju potřebu popohánět své bezdětné přátele k tomu, aby si honem pořídili nebo adoptovali aspoň 6 dětí, protože to je jediná smysluplná životní cesta. Maminky obligátních dvou dětí také na potkání nečastuji pohrdáním nad tím, jak "málo" toho zvládají a že já "bych to teda takhle fakt nechtěla". Žít a nechat žít, milí přátelé. A když už lidé neumí "nechat žít" náhodné kolemjdoucí s nadprůměrným počtem dětí, mohli by se aspoň naučit mlčet a nechat si to své odsouzení pro sebe. Nebo s tím alespoň počkat, než zajdeme za roh.









9 komentářů:

  1. Teda jak já Vás ráda čtu, každý příspěvek mi mluví z duše. Díky moc. Jitka













    OdpovědětVymazat
  2. Díky za rozjasnění dne. A zformulování myšlenek (mých;)) do slov. I když jsou děti zatím "jen" tři, doladění se psy a rozcuchem působí dost podobné reakce;)
    Zdravím! Edita;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo Edíku, ale že ty se dopouštíš té zásadní chyby a chodíš na veřejnosti bosky? To "slušným občanům" strašně hýbe žlučí :D (Taky zdravím a moc se na ty tři rozcuchaný a neobutý děti těším!)

      Vymazat
  3. PS: A ano, slyšet po stodvacátý "tak se vám ta holčička konečně povedla!" je prostě trapný. Pro toho, kdo to před našima povedenýma klukama vypustí z úst.

    OdpovědětVymazat
  4. Ach jo, já tyhle reakce vážně nechápu. Já když vidím (na první pohled fungující) rodinu s více dětma, tak se většinou jen usměju, že je to fajn. Pokud to půjde, chci mít také velkou rodinu (3 děti bych ráda jako minimum), tak jsem zvědavá, zda se ta situace do té doby trochu změní.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nu ono je v tom totiž to biblické "Ústa mluví, čím srdce přetéká". Ti lidé si tím kompenzují svoje vlastní pocity, traumata a nejistoty. Moc vám držím palce, ať se té velké rodiny jednou dočkáte. Je to radost :)

      Vymazat
  5. Mám ráda Vás a Váš blog!!! PS: jsme máma od obligátních dětí, ale nevylučuji, že se jejich počet zvýší, tohle nechávám přírodě :-D, mám jednu velmi dobrou kamarádku, která vlastní dětí pět, všechno holčičky a vždycky jsem jí záviděla...u nich to žilo a žije...ještěže ta moje mladší je tak živá!!!PS: Já zas poslouchám komentáře typu: Ježíš ta je nezvladatelná!!! Ta matka musí být asi už hluchá...a podobně :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ona jedna živá holčička nakonec je taky pěkný záběr. My jsme ji teda měli na začátek. V podstatě dodnes nás žádné jedno z dětí nevytěžuje asi ze třetiny tak, jak nás vytěžuje šestiletá Bětuška. Je hodná, je báječná, ale je prostě pořád živá, pořád někde lítá, ječí, něco podniká, něco chce, nemůže spát, něco ji bolí, něco nutně potřebuje...uá!

      Vymazat
  6. Je to nádherné a já vás někde potkat tak se asi vzmůžu jen na závistné, i když přející "ach":-) Já bych si ráda vyzkoušela pečovat i o ten mužský element, ale zas být nejmladším bratrem tří sester (jakkoliv skvělých) mi připadá trochu za trest. Tak uvidíme, jak to u nás dopadne, dost možná zůstane pro jistotu u těch tří. A podepisuju, že nejstarší stojí pozornosti (nervů a trpělivosti) co obě mladší dohromady...

    OdpovědětVymazat