pátek 24. listopadu 2017

Okradené děti

Tohle zamyšlení jsem kdysi psala na jeden blog, kde nakonec nevyšlo. Teď před svátky mi ale přijde aktuální, a tak je nakonec uveřejňuji u sebe. 
______


Barbie, traktůrky, plyšáci, autíčka, stavebnice, skládačky, knížky, pastelky, bublifuky, odrážedla, odstrkovadla, dětská kola, dětské brusle. Navlékací korálky, zažehlovací korálky, náramky, luky, šípy, meče, brnění, oblek spidermana a princeznovské korunky. Tuny lega, houpací prkna, duhové houpačky, mandaly, magnetické skládačky dřevěné kostky všeho druhu.

Valí se to na vás hned za dveřmi hračkářství. Super a cool postavičky z večerníčků, disneyovek a amerických seriálů. Stovky deskových her pro děti všeho věku. Mluvící knížky. Kreativní sady na výrobu všeho možného. Osmdesát druhů panenek s modrými vlasy a v neonovém oblečení. Těch nejlepších her a hraček jsou plné reklamy i lifestylové blogy s úchvatnými fotkami šťastně si hrajících dětí.

Zdá se, že naše děti mohou mít vše, po čem jejich srdce touží. 

Jenže to tak vůbec není.

Nemohou mít vše, po čem jejich srdce touží. Jsou totiž zavaleny hračkami a dětskými věcmi tak, že jejich srdce vlastně ani po ničem pořádně toužit nestihne. Dárky už se dětem nedávají jen k narozeninám a na Vánoce, ale také k svátku, ke dni dětí, na konci školního roku, na Mikuláše a na Valentýna. Když přijede babička. Když se jede na výlet. Když se jde k doktorovi. Když maminka narazí na hračku, kterou jako malá strašně chtěla.

Zavalujeme děti věcmi, a pak se nestačíme divit.

Že si jich neváží.
Že si s nimi nehrají.
Že je v pokojíčku a vlastně v celém domě pořád nepořádek.
Že mají naše děti pocit, že mají na všechno právo a nárok.
Že dopis, který napsaly Jěžíškovi, připomíná spíš sezónní leták obřího hračkářství.

Svoje děti tak (v dobré víře a z čiré lásky) okrádáme.

Okrádáme je, když balíme patnáctý dárek pod stromeček, když listujeme horečně stránkami e-shopu a hledáme, co by si tak děti ještě mohly přát "od babičky" nebo "od tety", když ročnímu dítěti, které si nejraději hraje s vršky od PET lahví, vršíme na hromadu jeden dar za druhým, protože se ty narozeniny přece musí pořádně oslavit. Okrádáme je, když plníme adventní kalendář 24 drobnými hračkami, které dítě nejpozději v lednu zničí a poztrácí.

Okrádáme je o dětské toužení. O možnost opravdu si něco dlouho, dlouho přát. O nezměrnou radost, když se ta přání nakonec vyplní. O charakter vybudovaný ze zjištění, že se všechno na světe netočí kolem mě a že některé věci prostě mít nebudu - nebo je nebudu mít hned.

Od jedné moudré ženy jsem se kdysi dozvěděla, že děti je třeba vypravit do života se třemi základními zjištěními.

1. Nemusí vždy dostat to, co chtějí.
2. Nemusí vždy dostat ani to, co potřebují.
3. Někdy si na věci, které chtějí a potřebují, musí počkat.

Je to paradox, ale myslím, že bychom dětem poskytli daleko více radosti, kdybychom jim dokázali dávat méně věcí (naopak jim často dlužíme více času a pozornosti).

Možná je teď skvělý čas si to připomenout a upozadit svou touhu dopřát jim všechny ty úžasné věci, které "za nás nebyly" - "za nás" totiž zase naopak byly touhy a přání a bezmezná radost z balíčku céček.



































úterý 21. listopadu 2017

O dracích a princeznách

Naše Rozárka je princezna.




Ne že by si na ni snad hrála, to ne. Ona prostě princezna je. Tahle modroočka se světlými kadeřemi se narodila proto, aby byla hýčkána, milována a obdivována. A že je co obdivovat - od andělsky nevinného pohledu, se kterým vám sděluje, že si ty "botičky ale vážně neumí obout sama", po vrozenou eleganci, se kterou na sebe dokáže navléct téměř jakýkoli kus oděvu a přitom vypadat, jako by ji právě maskérka s kostymérkou dvě hodiny ladily na profesionální focení.

Rozárka chápe, že do školky se princeznovské šaty nehodí, proto s vrcholným odporem každé ráno svolí, abych jí oblékla šaty obyčejné (o opuštění domova v jiném oděvu než v šatech nemůže být ani řeč). Ihned po příchodu domů však odkládá civilní převlek a obléká se do svých zdobených šatů, které jsou jejím pravým, přirozeným a vpravdě jediným skutečným oděvem. K tomu čelenka (jedině ta "s diamantem") a jedna až dvě sukně, které používá jako spodničky. Přes ramena závoj ze záclony a kolem krku květinové korále. Takto oděna pak vyráží čelit všednodenním záležitostem, jako je příprava svačiny,  malování temperami nebo vycházka do lesa.

Pravá dáma je prostě šik při každé příležitosti.

Blahosklonně nám dovoluje, abychom ji obsluhovali. Bereme to jako privilegium a už se nepokoušíme ji přesvědčit, že by si aspoň tu čepici mohla sundat sama. Za odměnu nám dovoluje se s ní pomazlit, což obvykle neopomene doprovodit otázku: "Ale že jsem krásná?".

I Amálka je jako vystřižená z pohádky. Jen v pohádce o princezně a drakovi by chtěla být ten drak. Nebo princ, nebo jeho kůň. Zkrátka cokoli, co se jí zamane, a zcela se odmítá nechat svázat zvyklostmi, okolnostmi či naším očekáváním. Je svobodná duše, která ke štěstí potřebuje svůj prostor a nerušený čas, aby mohla krmit dinosaura, cestovat do Afriky a zase zpátky nebo tvořit pestrobarevné hrušky z plastelíny.



Pokud se jí toho klidu a prostoru dostane, je to ta nejněžnější holčička, největší mazel, jediná z mých dcer, která mě zamilovaně hladí a šeptá mi do ucha "Miláááááááčku".

Když jí však není klid dopřán, mění se v kvílícího draka, nespokojeného dinosaura nebo přímo vřeštícího  Krakena. Nic, co by chtěl člověk denně potkávat.

A pak jsme tu ještě my, rodiče. Nedokonalí, chybující, unavení. Často bychom si přáli, aby byl drak trochu víc princezna a princezna zase trochu míň princezovná, protože by se nám to právě v danou chvíli opravdu hodilo. Jenže tak to nefunguje.

Princezny jsou půvabné ve svém princeznovství a drakům se nejlépe daří v dračí kůži. A posláním rodičů je nechat je být tím, čím potřebují, tak, jak to v danou chvíli potřebují. Milovat a bezmezně přijímat závodníky, princezny, šašky, šípkové Růženky, draky i kulové blesky. Takoví nám byli dáni.

Takoví jsou dokonalí.