neděle 27. prosince 2015

Vánoční lekce

Na Štědrý den dopoledne jsem starší holky vyhnala na zahradu, aby si chvíli hrály ve své chatičce (zahradním domku, který jsme jim zřídili letos v létě). Chvíli byl klid, ale asi za 10 minut přišla domů Marjánka s velkým pláčem. Protože obvykle není zbytečně lítostivá a většinu konfliktů řeší spíš sveřepě než pláčem, překvapilo mě to.
"Bětuška je na mě zlá. Hraje si, že je chatička jenom její a já tam nemůžu".
"Maruško, chatička je vás obou. A taky Amálky s Rozárkou. Řekni Bětušce, že takhle si hrát nebudete, že platí, že si hrajeme všichni společně."
"Já už tam nepůjdu. Když je na mě tak zlá, tak ať si tam hraje sama. Já budu s tebou doma."

Ach jo, tak to není přesně ten klid, který jsem chvíli potřebovala. Je pravda, že Maruška doma v lecčems pomůže, baví ji to, nevymýšlí si pitomosti a v podstatě je schopná mi účinně pomoct s vařením i úklidem, ale stejně to ve mě vře.

Bětuška je často dominantní, ale Maruška mívá svoje cesty, jak se s tím vyrovnat, teď je ale vyloženě nešťastná a vzlyká, ještě když se svléká v chodbě. Mám vztek. Chtěla jsem chvíli klid, místo toho tu mám rozhozené dítě, které škytá žalem, navíc vím, že Bětuška sama venku moc dlouho nevydrží. Z plánu něco ještě v klidu dodělat teda nebude nic.

"Tak víš co, zahrajeme si spolu Zajíce a lišku." Oblíbená stolní hra, kterou hráváme jen zřídka, ve vzácných chvílích, kdy Malenky spí, nebo nejsou doma. Obě holky ji milují. Maruška se rozzáří jako vánoční stromeček a běží hru nachystat. Soukromá hra jen s maminkou je pro ni takový malý dárek sám o sobě. Říkám si, že jí aspoň tu křivdu vynahradím, ale pořád se v duchu na Bětku zlobím a připravuju si proslov, který jí řeknu, jen co se zjeví doma.

Maruška rozkládá herní plán, figurky a kostku. Hrajeme snad 3 minuty, když slyším na schodech dupot a do místnosti svým obvyklým tryskem vpadne Bětuška.

"Jé, vy hrajete Lišku a zajíce! Já chci taky!!"

"No, ale to nejde Bětuško. Teď si hrajeme my s Maruškou samy." Vpálím jí pomstychtivě do obličeje první věc, která mě napadne. Ať vidí, jaké to je! Účinek je okamžitý, Bětušce se nakrabatí pusa a začne nabírat.

Maruška loví z pytlíku další figurku, ale já pokračuju ve výchovné lekci.

"Vidíš Bětuško, nelíbí se ti to. Marušce se taky nelíbilo, když jsi..."

"Ale mami!" Vpadne mi do toho Maruška. "Já už jsem to Bětušce odpustila. Běty, chceš zelený, nebo modrý?" A bez řečí přidává další figurky.

Chci ještě něco namítnout, ale sklapne mi pusa. Bětuška hraje s námi, výborně se bavíme, když vyhraje, skáče radostí a Maruška jí ještě poblahopřeje. Nakonec je z toho milá rodinná chvilka - a zařídilo ji čtyřleté dítě, které umí odpouštět.

Představuju si variantu, ve které by šel scénář podle mě. Bětuška pláče, že se k nám nemůže připojit, Maruška a já jí říkáme, že si za to může sama. Je to výchovné a správné! Jen ať pocítí následky svých činů, tak se to přece dělá, ne? Bětuška je nešťastná a ani my s Maruškou si hru neužijeme, když nám do toho Bětka řve.

Pomsta zraňuje. Odpuštění léčí.

A já jsem si znovu uvědomila, že děti toho o bezpodmínečné lásce a odpuštění vědí často mnohem víc, než my. A že mě často vychovávají daleko lépe, než já vychovávám je.


Maruška










čtvrtek 24. prosince 2015

Moji milí, 

přejeme Vám všem krásné Vánoce

a plnou náruč štěstí v novém roce.



úterý 1. prosince 2015

33 důvodů, proč Amálka vyvádí

Amálka je naprosto klidné dítě. K zuřivému jekotu, válení se po zemi a bušení hlavou do podlahy ji vyprovokuje jen následujících přibližně 33 situací:

1. Nenašla jsme jí body se žábou.
2. Našla jsem jí body se žábou, ale jen jedno.
3. Našla jsem jí obě body se žábou, ale ne kapesník se zajícem.
4. Našla jsem jí obě body se žábou i kapesník se zajícem, ale nedovolila jsem ji vzít si to všechno do jídelní židličky a používat to jako ubrousek k utření úst a hadr k utření pultu a podlahy pod židlí.
5. Našla jsem jí obě body se žábou i kapesník se zajícem, ale nedovolila jsem jí vláčet je za sebou venku v blátě.
6. Při uspávání jsem jí odebrala obě body se žábou i kapesník se zajícem, protože jimi mává ve vzduchu, mluví na ně, nabízí jim dudlík a nesnaží se spát.
7. Svlékla jsem jí růžové tepláky, abych jí mohla obléknout fialové oteplováky na procházku ven.
8. Po návratu domů jsem jí vysvlékla fialové oteplováky a vrátila jí růžové tepláky.
9. Neví, kam si před odchodem ven schovala body se žábou (druhé body se žábou, kapesník se zajícem...)
10. Dala jsem jedno body se žábou, druhé body se žábou nebo kapesník se zajícem do pračky.
11. Dala jsem obě vypraná body se žábou nebo kapesník se zajícem do sušičky.
12. Viděla, že si její starší sestry dávají do vlasů sponky.
13. Sponky jí nedrží ve vlasech.
14. Nedovolím ji sníst sponky, které jí padají z vlasů.
15. Nedovolím jí, aby si do kostela oblékla ani jedno body se žábou (které včera vláčela venku v blátě). 
16. Rozárka našla tužkové baterie a nechce jí je půjčit k olízání.
17. Zabavila jsem jí tužkové baterie, které ukradla Rozárce a lízala je.
18. Snědla maso a na talíři už jí zůstaly jen knedlíky a zelí. 
19. Odmítám jí vzít na klín a nechat ji, aby snědla všechno maso i z mého talíře.
20. Zase si nesměla utřít pusu mastnou od masa do body se žábou.
21. Nechci si s ní číst.
22. Chci si s ní číst, ale jinou knížku, než chce ona.
23. Jsem ochotná číst jí knížku, kterou chce ona, ale na druhém koleni u toho mám Rozárku.
24. Plácla jsem ji přes ruku, protože při přetahování se o prostor na mém klíně kousla Rozárku do ramene (zase).
25. Nenechám ji čmárat pastelkou po zemi.
26. Nedovolím jí koupat se ve vaně, když se  vykaká do vody.
27. Při přebalování jí otírám zadek.
28. Než jí nasadím plínu, zapomenu jí ukázat, že je na ní žába. 
29. Snažím se ji učesat. 
30. Snažím se jí vyčistit zuby. 
31. Na procházku do blátivého lesa jí neobléknu růžový kabátek s bílým kožíškem.
32. Po návratu z blátivého lesa se jí snažím odebrat zabahněný růžový kabátek s bílým kožíškem, abych je mohla vyprat.
33. Když mě obědě přistihne, jak ze sklenice velkou lžící hltám Nutellu, abych si obalila nervy cukrem (jinak toho nerváka mrňavýho zabiju), odmítnu jí dát ochutnat.






čtvrtek 2. července 2015

Milá (roční) Rozárko,

přišla jsi k nám jako čtvrtá, přesto mám pocit, že s tebou je mé mateřství nejintenzivnější. Když tě nic netrápí, jsi neskutečně milá a pozitivní, aktivní, všude vlezeš, všechno prozkoumáš, všechno tě zajímá, všechno chceš zkusit, umíš být dokonalé batole, ze kterého je každý úplně naměkko. Šíříš kolem sebe štěstí.

 Když máš ale trápení (což jsi za posledního půl roku měla často), hodně málo spíš, moc si stěžuješ a je toho jen málo, co pro tebe dokážu udělat - kromě kojení, kojení a zase kojení. Spaní ve společné posteli ale pomáhá i s tím pláčem a poslední dobou se mi daří uklidnit tě držením za ruku a zpíváním, z čehož mám vážně radost. Mám pocit, že spolu navazujeme nové vnitřní pouto, když vedle tebe ležím, zpívám ti a cítím, jak se tvoje napětí uklidňuje a ty usínáš.

Jinak jsi úžasně komunikativní. Sama se snažíš mluvit, ukazuješ, miluješ prohlížení obrázků v knížkách, taky se moc ráda necháváš nosit a ukazuješ na fotky na stěnách, keramické ozdoby, kytky, ptáčky - o všem ti musíme povídat. Když zjistíš, že mě něco potěšilo, opravdu se snažíš to dělat. Například ses takhle naučila smrkat, což mě u ročního dítěte nepřestává udivovat, ale děláš to na pokyn spolehlivě.

Miluješ zvířata. Jedno z tvých prvních slov bylo "ki-ki", označení pro kočku. Teď už poznáš i koně a psa a když někde vidíš živé zvíře, spolehlivě tě to nadchne a snažíš se k nim hned doplazit a pohladit si je.

Moc obdivuju tvoje nasazení, co se týká tělesného rozvoje. I když nemáš úplně vrozenou tělesnou obratnost, všechno vynahrazuješ nesmírnou pílí. Jakmile přijdeš na novou věc, kterou můžeš udělat, zkoušíš ji tak dlouho, dokud se ji spolehlivě nenaučíš. Sedla sis v devíti měsících, lézt po čtyřech jsi začala o měsíc později a zároveň sis i stoupla. Teď, ve 14. měsíci, obcházíš krásně nábytek a umíš si i stoupnout v prostoru a udělat dva krůčky. Moc tě to baví a já jsem z tebe úplně nadšená, jako bys byla první dítě, které se kdy naučilo chodit. Možná nejsi první, ale pro mě jsi jedinečná a dokonalá. S tatínkem tě moc milujeme.

Pusu

Máma




Milá (roční) Amálko,

utíká to neskutečně, že je ti rok - už dokonce rok a měsíc. 400 dní s Tebou, díky Bohu za ně! Jsi úžasná.

Chci ti napsat všechno o tom, jaká jsi: okatá, štíhlá, pevná, tělesně zdatná, usměvavý rošťák, ale taky velice cílevědomá a tvrdohlavá. Všechno zkusíš a když ti něco nejde, pořádně se vztekáš. To ti ostatně jde moc dobře, umíš si prosadit svou (nic jiného ti ani v naší rodinné konstelaci nezbývá).

Napřed ale o tom, jak ses vyvíjela. Jsi jediné naše dítě, které umělo dřív stát, než sedět. Taky sis stoupla docela brzo, někdy v 8 měsících. Teprve ze stoje ses naučila si sednout a když už jsem skoro nedoufala, začala si v 10 měsících lézt i po čtyřech. A od té doby samostatně zkoumáš. Miluješ knížky, líbí se ti, jak obracíš stránky. A druhá tvoje nejoblíbenější věc je lahvička na pití. Když se k ní dostaneš, hned ji do sebe obracíš. Hodně toho vypiješ a když už nemůžeš pít, tak nasáváš vodu do pusy a pak ji pliveš ven. Docela se tomu nasměješ, smysl pro humor máš vůbec dost velký na roční dítě. Neomylně vyhmátneš každou rošťárnu, která by mě mohla rozesmát, a hned se jí s velkou vervou věnuje.

Celkově je s tebou jednoduché pořízení, když ti člověk dopřeje to, co potřebuješ: hodně mazlení (a hodně jídla). Pořád miluješ nošení v nosítku i noční tulení, když ti není dobře, spíš celou noc na mě, je vidět, že tě tlukot mého srdce uklidňuje. A já si tě užívám, co to jde.

Co se týče mluvení, omezuješ se na pár slov, která jsou pro tebe důležitá: "mam-mam" (nakrmte mě), "hopa hopa" (pohoupejte mě) a "p!! pee! p!!!" (nakojte mě). Naučila ses taky krásně chrochtat a používáš to jako označená pro všechna zvířata od koňů až po žirafy.

Posledním tvým kouskem teď je, že si umíš stoupnout bez opory v prostoru. Stojíš zeširoka jako kovboj, křeníš se a tleskáš si, jak jsi šikovná. No jsi - šikovná a úžasná. S tatínkem tě moc milujeme!

Pusu

Máma


středa 24. června 2015

Prázdniny, část I: u móře

Květen byl, mírně řečeno, hektický, s hromadou nakupené práce, oslavou narozenin Malenek (už jim FAKT je rok!) a potom spěšným balením na odjezd do Chorvatska.

Představa týdne u moře mě držela na živu celou zimu. Ne snad, že bych vyznávala válení na pláži (ono s dětmi v sestavě 1, 1, 4 a 4 roky toho vůbec moc nepoválím, ani na pláži, ani jinde), ale pro zachování alespoň zdání zdravého rozumu potřebuju čas od času někam odjet. Zdědila jsem z maminčiny strany toulavé boty a duši dobrodruha, zejména to druhé je k takové automobilové výpravě se čtyřmi malými dětmi skutečně potřeba. Obzvláště, když jedno z nich je Bětuška, která nemůže vzrušením usnout a vyžaduje stále nové a nové bonbóny a stále dokola z přehrávače Děti z Bullerbynu. (Nic proti paní Lindgrenové, ale jestli ještě jednou uslyším Libušku Šafránkovou nadšeně vyprávět, jak dostala nový pokoj, asi si utrhnu obě uši) A když další v řadě je Rozárka, která občas dostává hysterické záchvaty z jakékoli cesty trvající déle než dvacet minut.

A tak jsme vyrazili, vybavení řízky, Fenistilem, kolou (pro nekojící část řidičů) a navigací v mobilu. S modlitbou na rtu, protože naše auto...jak to podat pěkně - naše auto nás udržuje neustále v pozoru a moje Chorvatština stačí sotva na pozdravení a poděkování v obchodě - věty jako "To zatracené auto už se zase porouchalo, potřebujeme rychle vyměnit turbo" bych dávala dohromady jen stěží. Díky Bohu to nebylo potřeba. Dobro došli.

A stálo to za to!

Mohla bych vám psát o tom, jak M. dostal hned první dny úžeh, následující tři dny prozvracel a po zbytek pobytu odmítal vylézt na slunce. Nebo o tom, jak jsem na úzkém molu vyděšeně zacouvala před protijedoucím vozidlem do lampy veřejného osvětlení. Nebo o tom, jak si všechny děti vystřídaly jakousi únavovou virózu a zpestřily nám tak téměř celý pobyt. Ale...ale radši Vám napíšu, že M+B byly strašně kouzelný, jak moc se těšily a jak si to moře užily. Jak se plácaly v mělké vodě písčité zátoky, pozorovaly raky poustevníky, sbíraly mušle a stavěly megahrady z písku. Jak moc mě bavilo ukazovat jim svět za hranicí všedních dnů: bílé kamenné chorvatské stavby, ostrovy, přístavy, trajekty, ryby, různé druhy mušlí, fíkovníky, pistácie a mořské kraby. Jak Rozárka s úžasem zjistila, že umí spát celou noc. Jak se Amálka naučila užívat si radosti z vody. Jak jsme se vyblbli na šlapadlech a užili si chorvatské zmrzliny. Jak nám prostě bylo dobře, všemu navzdory.















pondělí 11. května 2015

Jsme v poločase

A Malenky - už ne miminka - vyhrávají na celé čáře. Naše srdce, náš čas, naši lásku no a taky naše peníze, co si budeme namlouvat.

Dnes večer je to přesně rok, co jsem se (oteklá, zničená, s pálící žáhou, obřím břichem, neschopná si zavázat tkaničky ani ostříhat nehty na nohou) svalila v porodnici na připravenou postel a těšila se, že zítra ráno UŽ. A co si můj milý muž v klidu sedl vedle ke stolu a místo masírování mých zad vytáhl notebook a obří hromadu papírů a začal řešit žádost o změnu územního plánu, povolení, výjimky, další žádosti a potvrzení, všechno, co bylo potřeba, abychom mohli začít stavět dům.

Je to přesně rok. O třicet kilo lehčí si tu sedím u počítače.  Dvě krásné, zdravé, skoro-roční holčičky mi tu chrupají za zády. A pod balkonem buší (ještě teď, po deváté hodině) buchar zahlazující stopy po výkopech připojujících už stojící nový dům k veřejným rozvodům elektřiny a vody. Symbolicky razantně tak uzavírá ten první rok, zdaleka nejvíc vyčerpávající rok našich životů.

Dívám se zpět a vidím obrovskou hromadu práce, kterou jsme odvedli, a ještě větší hromadu požehnání, které jsme dostali. Jsem zároveň vděčná a pyšná. Vděčná, že je máme, a že ten první rok máme za sebou. Pyšná na ně, jak jsou skvělé, a na nás, že jsme to zvládli. Ne vždycky mi připadalo, že to půjde. Víc než párkrát jsem za ten rok brečela únavou a jednou jsem se složila tak, že jsem nebyla schopná vstát z postele. Tisíce vyměněných plen, stovky nočních kojících seancí v době, kdy všichni normální lidé spí. A stovky objetí, pohlazení, pus, lechtání, tisíce úsměvů a nefalšovaných pocitů čirého štěstí.

Mám trochu podezření, že jsem lepší máma starších dětí, než novorozenců. Jsem ochotná kojit, přebalovat a ňuchňat i novorozence, ale vyloženě mě baví děti, se kterými už se dá pracovat, povídat, výchovně je ovlivňovat a učit se z jejich pohledu na svět. Taky mi víc vyhovuje dítě, které už si alespoň většinou dojde na záchod a zvládne samo sníst aspoň polovinu jídla, které dostane na talíř. Zkrátka kdyby se děti rodily asi tak dvouleté, šla bych si do fronty stoupnout ještě jednou (nebo v mém případě spíš dvakrát, nebudeme si nic nalhávat). Když jsem si loni přivezla domů ty dva vyhublé králíčky, co se ještě ani nakojit neuměli, připadala mi ta meta nesmírně daleko: dvouleté dítě, mluvící, na záchod chodící, knížky čtoucí, básničky se ochotné učit, připadalo mi to jako něco, čeho se dočkám za tísíc světelných let. A už jsme v půlce, máme první poločas. Nepochybuju o tom, že druhý uběhne ještě rychleji.

A tak si tu sedím a místo práce děkuju. Za každé nové ráno, za každý nový den (a za všechno, co už je za mnou, Tobě, Bože, jen). A zároveň si s Nohavicou říkám - Aby hůř nebylo, to by nám stačilo. Protože to, jak je to teď, je parádní. Hustý, náročný, ale skvělý. Jednu o tom napíšu knížku. Ale napřed se musím vyspat, Hodně, hodně vyspat.

Květen 2014

o
Duben 2015

Bětuščino jazykové okénko

Asi jí zavedu samostatnou rubriku, protože Bětuščina kreativní práce s jazykem prostě nutně musí být zaznamenána pro příští generace.

Po večeři si Bětuška s babičkou dávají plátek sekané, Bětuška si ještě přidává.
Babička: Bětuško, že nám to bodlo?
Bětuška: Bodlo, jako Šípková Růženka!


neděle 10. května 2015

Tak jsem včera nezabila dítě

A co vy, taky jste měli klidný prodloužený víkend?

Frčíme si to takhle z  polo-výletu domů (místo výpravy na hrad jsme kvůli dešti skončili v obchodě a následně v parku). Řídím já, ač můj muž je neporovnatelně zkušenější řidič, ale snažím se cvičit, když to jde. A cesta k nám domů, 8 km vesnicemi, co se může stát, že?

Vzorně padesátkou projíždím okrajem obce, už se vidím, jak na to za cedulí šlápnu, ať jsme brzo doma a uvaříme kaše, vykoupeme ty naše jesle a máme chvíli klid na práci. Koutkem oka vidím, že na parkovišti, které po pravé ruce míjím, nakládá nějaká rodina s dětmi věci do kufru auta. Nevěnuju jim pozornost, proč taky, svých dětí a svým krámů v kufru mám dost. Tedy, oprava, nevěnuju jim pozornost, dokud z té skupiny doslova nevypadne asi desetiletý kluk na silnici přímo přede mnou.

PŘÍMO PŘEDE MNOU.

Musel tam nějak blbnout na rantlu chodníku, nebo se s někým pošťuchovat. Vidím, že se snaží zvednout, ale nemá šanci, už se na něj ten náš sedmimístný kolos řídí povolenou padesátkou, která ale bude klukovi houby platná, jestli to nafasuje karosérií do hlavy.

Manžel řve, já přestávám dýchat a všechno vidím zvláštně zpomaleně. Strhávám volant do protisměru, kde v tu chvíli taky projíždí auto (doprdele práce!). Jedno škubnutí volantem, abych se vyhnula klukovi (neslyším žádnou ránu, znamená to, že jsem mu vyhla? Bože, prosím, ať to znamená, že jsem se mu vyhla), Druhé škubnutí volantem, abych uhnula před protijedoucím chudákem, který taky netuší, jak k tomu přišel, že se mu do cesty cpe nějaká blbka v Citroenu.

Žádný tříštění skel a mačkání plechů se nekoná, už jsem zpátky ve svém pruhu, zastavuju u krajnice a dýchám. Prostě jen dýchám. V zrcátku vidím, že kluk se v pořádku zvedl, chvíli tam probíhala nějaká vzrušená diskuze, pak si všimli, že jsem zastavila, dívají se k našemu autu v obavách, co bude. Možná mají strach, že vylezu, vezmu železnou tyč a půjdu je povzdělat o pravidlech bezpečného chování na krajnici. Ale nemůžu, za A nemám železnou tyč, za B se mi třesou nohy tak, že bych spíš potřebovala berle. Rozdejchávám to, klidným hlasem vysvětluju holkám, co se stalo, v čem chlapec udělal chybu a co nesmějí nikdy dělat ony.

Jedu domů. Jasný, dobrý, nic se nestalo. Ale je docela drsný představit si, že ve tři odpoledne vyjedete z domu jako poměrně spokojená máma čtyř dětí, která momentálně řeší hlavně barvu dortu a balení k moři, a v šest se můžete vrátit jako ta, co zabila-zmrzačila-sešrotovala něčí dítě, ať už v tom byla jakkoli nevině. Díky Bohu, že ty centimetry tam tentokrát byly.Nedej Bůh stát se mi někdy, že tam nebudou.


středa 6. května 2015

Co všechno se nedá dělat s dvojčaty

Při rozechvělém očekávání narození prvních dvojčat mě do stavů zmatení a lehkého strachu uváděly různá tvrzení o tom. co všechno s dvojčaty nejde dělat, a co všechno je obrovský problém.

Donosit je do termínu. Přirozeně porodit. Kojit. Látkovat. Nosit v šátku. Vařit jim domácí stravu. Stíhat u péče o ně ještě pracovat. Cestovat. Brát je na nákupy. Tedy vše, co jsem v mateřství chtěla aspoň vyzkoušet, když už ne rovnou aplikovat.

To u druhých holek už jsem v tomto ohledu byla dosti klidná, vědouc, že o tom, co všechno budeme dělat, rozhoduju jen já podle svých aktuálních sil, ne žádný škarohlíd v čekárně u doktora nebo anonymní uživatelka internetové diskuze.

Samozřejmě donošení do termínu, způsob porodu a částečně i kojení jsou okolnosti, které lze ovlivnit jen do určité míry a někdy vůbec ne. V tomto ohledu si nepřičítám žádnou zásluhu za donošení všech čtyř dětí, ani si nevyčítám jejich "nepřirozený" příchod na svět, nebo oboje bylo jaksi v rukou Někoho jiného a zkrátka díky Jemu, že to dopadlo, jak to dopadlo.

Látkování, vaření domácí stravy, kontaktní rodičovství, prodloužení úspěšného kojení za hranici jednoho roku, práce "na mateřské", to je jiná kapitola. To jsou povětšinou záležitosti volby a priorit. Když o ně opravdu stojíte, nějak se to obvykle provést dá. Možná ne dokonale, ale dá.

Znám i maminku, která s dvojčaty aplikuje bezplenkovou metodu. To už je pro mě za hranicí toho, co jsem ochotná dělat, ale jen to ukazuje, že když se chce, nejde sice všechno, ale jde toho opravdu hodně.

A tak tedy u nás doma látkujeme, nosíme, kojíme, vaříme (povětšinou) domácí jídla, pracujeme, cestujeme a vůbec se chováme tak, jako by nám nikdy nikdo neřekl, že to nejde. Nejsme žádní supermani a chce se mi říct - když to zvládáme my, zvládnete to i vy. Jen je potřeba si vybrat priority a jet si po tom, na čem vám opravdu záleží.

Ten, kdo tvrdí, že něco nejde udělat, by neměl zaclánět lidem, kteří už to mezitím dělat začali.


A jestli chcete něco negativního na závěr (protože lidé milují hlavně špatné zprávy), tak v sestavě jeden rodič a dvě nechodící dvojčata nejde:

- chodit na plavání miminek (pokud vám druhé dítě "neodplave" instruktorka)
- cestovat vlakem s kočárem (a i bez kočáru jen velmi těžko)
- a dost riskantní je chodit naslepo k dálkovým autobusům a doufat, že se s kočárem vlezete. Tam je úspěšnost tak půl napůl.

Jinak, nastávající maminky dvojčat, vězte, že zvládnete všechno, co budete opravdu chtít. Ostatně tak, jako tomu obvykle v životě je.



P.S, Vím, vím, vím, že jsou výjimky. Děti, které se kojit odmítají, děti, které se z látkovek oprudí a šátek nesnášejí. Cílem toho příspěvku není uvádět jejich maminky do deprese, ale povzbudit nastávající matky dvojčat, které jsou okolím bombardovány negativními připomínkami a předpověďmi.

neděle 3. května 2015

A bylo jaro...

...vtrhlo k nám téměř nečekaně, pořád se tvářilo nesměle, předjarně, a najednou ho je všude plno, už tu bydlí, už si nás přivlastnilo a nikdo nám ho neodpáře. Juch!

Loni touhle dobou jsem měla dva týdny do porodu, dvě děti mě kopaly zevnitř, dvě na mě visely zvenku a žaludek pořád ne a ne vzít v úvahu, že těhotenské nevolnosti mají přejít po prvním trimestru. Více a loňských jarních strastech zde

Není tedy divu, že mi srdce neplesalo tolik nad pampeliškami, jako nad představou, že už konečně budu moct zase dýchat. Až porodím. Jestli tedy vůbec porodím!

O to mileji a živelněji si užíváme letos. Malenky nám povyrostly, najednou si lezou, vstávají, zkoumají, mluví a jsou nedílnou součástí naší letošní jarní radosti, ke které ostatně mláďata neodmyslitelně patří. A tak běháme po dvoře a na zahradě bosí (nebo téměř bosí), zkoumáme první lesní kytky, pářící se žáby, pučící stromy, jíme venku, hrajeme si venku, mazlíme se venku a nejraději bychom tam i spaly, jen noci ještě nejsou dostatečně teplé. Je to radost, jeto požehnání, je to jaro, jak má být. Díky Bohu za ně.




neděle 12. dubna 2015

A opět z Bětuščina slovníku

B. Maminko, maminko, nakresli mi prosím k té princezně i kouzlátko!
M: Co že to mám nakreslit?
B: Kou-z-lát-ko!!!!
M: Ty chceš, aby si princezna hrála s kůzlátkem?
B: Né, mami, nakresli jí kouzlátko, co mívají princezny. Jak tím dělají takhle (mává rukou ve vzduchu): "čáry, máry, doprovody!"

...

M: Jo ty myslíš kouzelnou hůlku!!!

sobota 11. dubna 2015

Drama o třech dějstvích aneb To si jen tak jdete nakoupit...

..a navíc v dobré sestavě, oba rodiče a jen tři děti - Amálka zůstala tentokrát doma, do půjčeného auta se všechny děti nevejdou, takže doma s babičkou zůstalo to, které zrovna spalo.

Předehra: Krásný sluneční den, chtělo by se říct, že sluníčko si svítí, jako by taky nečekalo žádné dramatické události. Kupuje se zmrzlina, idyla, pohoda, klídek, bez tabáčku.

Dějství první: Maminka veze Rozárku na nákupním vozíku v autosedačce typu vajíčko. Jako mnohokrát před tím. Jako před tím nesčetněkrát malou Marušku nebo malou Bětušku. Vozík naráží vpředu na terénní vyvýšeninu, autosedačka se zvedá saltem do vzduchu a převrací se do vozíku "Rozárkou napřed". Pěkně ji tam přiklopí, následují tři vteřiny ticha, během nichž matka počítá, zda bude potřeba volat záchranku, nebo do blízké nemocnice doběhne rychleji pěšky. Poté řvoucí dítě vráceno do polohy hlavou vzhůru, ohledáno, uklidněno, zdá se, že to odneslo jen šrámem na čele - a matka deseti šedivými vlasy.

Dějství druhé: S plnými vozíky se rodina blíží k pokladnám, maminka se musí ještě pro něco vrátit. V nastalém zmatku vyráží maminka s Maruškou vzad pro zapomenutý tvaroh, tatínek vpřed pro džus a Bětuška se ztrácí. Zjištěno asi po pěti minutách maminkou, která zaslechne nezaměnitelný jekot, bohužel jí sluchová vada neumožní určit přesně směr, odkud zvukové vlny přichází. Nastává zmatené pobíhání, volání, hledání, odkládání Marušky a vozíku, dokud se z reproduktoru neozve vyčítavé hlášení, aby si maminka laskavě Bětušku vyzvedla na informacích. Převzato psychicky vyřízené usoplené dítě, které naštěstí v okamžiku krize poprvé někomu sdělilo, jak se jmenuje jménem I příjmením. Zaplať Pán Bůh za ty dary.

Dějství třetí: O 15 minut později, DM za rohem, dokupujeme drogérii. M+B ponechány v herním minikoutku, maminka se rozhoduje, zda koupit leštidlo EcoVer nebo Frosh. Náhle se z herního koutku začne linout nezaměnitelný jekot, tentokrát styl Maruška. Maminka v černé předtuše vybíhá za roh, kde se jí naskytne pohled na Marušku sedící na dřevěném koni, vřeštící na plné kolo, s krví proudící z pusy a skrápící koně, kalhoty i podlahu. Za ní Bětuška, která do ní vesele buší a pokouší se vydobýt si místo ke zhoupnutí. Maminka distribuuje pohlavky. útěchu, kapesník, dobré rady a výhrůžky, s šíleným pohledem v očích dokončuje nákup a odjíždí se domů.

Epilog. V autě ještě jedna počůraná sedačka, nejmenovaným dítětem, které už je dva roky bez nehod odplenkováno. To už mě ale ani nepřekvapuje, nebýt mi to trapné, počůrala jsem se dnes taky.


A tak idylicky to zpočátku vypadalo!


čtvrtek 9. dubna 2015

Trpaslík a domeček aneb Dva druhy dětí

Jsou na světě dva druhy dětí, pro jednoduchost jim říkejme typ B a typ M. Když jim předložíte v pracovním sešitě úkol najít pro trpaslíka cestu bludištěm k domečku, typ B vezme barevnou tužku, velmi pečlivě, s vystrčeným jazykem, začne kreslit cestičku tak, aby se nikde nedotýkala stěny bludiště, a trpaslíka v bezpečí dopraví domů.

Typ M se zeptá, kde ten trpaslík byl, proč má na rameni krumpáč a jestli mají trpaslíci taky jazyk. Potom si vezme fixku, škrtne napříč bludištěm a když matka vyjádří svou nelibost, prohlásí, že "na to počebuje fijajovou". Začne ji okamžitě hledat pod gaučem (kde nikdy nebyla), po cestě najde bublinkovou fólii, sedne si a začne si lupat bublinky.

Trpělivá matka s andělským úsměvem pracovní sešit zavře a nabídne jinou činnost.Normální matka buší v zoufalství hlavou do stolu a přemýšlí, jestli "to" vůbec půjde normálně vzdělávat, nebo má raději pomalu začít kontaktovat zvláštní školy v okolí.

Na scénu naštěstí přichází moudrý otec, který praví, že svět potřebuje oba typy lidí. Ty, kteří podle pokynů pečlivě kreslí cestičky, i ty, kteří se ptají, proč to mají dělat, zajímají se o širší souvislosti a prostě, jak se pěkně česky říká, "think out of the box".

Jsou každá jiná, chtělo by se říct, jako den a noc. Někdy mě ta pestrost baví. Někdy mě trochu ničí. A někdy mě ničí tak, že mám chuť bušit hlavou do stolu.

úterý 10. března 2015

Kreativní používání jazyka aneb To si musím napsat...

Bětuška se řečově rozvíjí, momentálně se dostala do fáze, kdy jí pasivně přijímaný jazyk nestačí a vymýšlí si vlastní, velmi květnatá přirovnání.

Minulý týden (ve sprše): Fůůůůj, mamí, ty máš dlouhý nehty na nohách! Ty je máš hrozivý, jako jelen!

Včera (při navlékání korálků): Mamíííí, že už mám ty korálky hodně dlouhý? Ty jsou dlouhý jako Mikuláš!

A dnes (při drhnutí kuchyňské židle): Fůůůůj, ty nohy jsou špinavý! Jako panda!

pondělí 9. března 2015

Homo erectus

Pokus první.
Lézt po čtyřech to neumí, sednout si to neumí, ale stoupat si a šplhat, kam to jde, to by šlo.



Amálka si umí stoupnout - a Rozárka zase sednout. Dohromady vydají za jedno normální dítě. Vlastně ne, po čtyřech neleze ještě ani jedna. Mám já to zase individuality!

Jak to všechno stíháš? Aneb Chvála létající paní

Prosím tě, řekni mi, jak to stíháš?

Ptají se mě kamarádky a známé. Čtyři malé děti, dům a práci na půl úvazku, který se občas pod tíhou akutních projektů promění v úvazek celý. Kdo kdy zažil pracovní vypětí, péči o dům nebo frmol kolem malého dítěte, ví, že každá z těchto jednotlivých činností zhusta představuje celodenní dřinu. Natož, když se nakombinují...

Odpověď je jednoduchá - nestíhám. Tedy, ne všechno a ne tak, jak bych si představovala. Obvykle mám ve vzduchu vyhozených několik koulí naráz a snažím se pod nimi kmitat tak, abych je stihla pochytat, než spadnou na zem.

Dále na to samozřejmě nejsem sama, zapojuje se muž a velmi výrazně i babička (Pán Bůh jí to zaplať). Jinak jsem ale dospěla ke stejnému stavu, jako většina matek velkých rodin či náčelnic, které pod sebou mají velké hospodářství. Totiž, že musím mít systém.

To je pro mě docela vtipné zjištění, protože jestli kdy na světě existoval chaotik, nesystematik, zmatkař, ztráceč, zapomínač, ignorovač, prokrastinátor a zkrátka řečeno mimozemšťan, tak teď právě sedí u počítače a píše tento blog. Nicméně nouze naučila Dalibora housti a nutnost zvládat péči o domácnost, děti i práci naučila Ronju dodržovat systém. Aspoň rámcově. Aspoň většinou.

A tak prostě koupu mimina ve středu, i když se mi zrovna stokrát nechce, vlasy myju starším holkám vždycky v sobotu, povlečení měním v pondělí a jídelníček na následující týden plánuju v úterý. Pakárna, ale sebezáchovná.

Největší zásluhu na ní má dokonale propracovaný systém péče o domácnost a vůbec sebecouchingový guru, Létající paní alias Fly Lady, kterou jsem objevila před lety a jejíž systém byl a je pro naši domácnost skutečným požehnáním. V poslední době její systém dokonale zpracovala, okomentovala a na svém blogu v češtině přehledně představila Fidorka, v určité komunitě známá jako Samozvaná ministryně pořádku. Vřele doporučuji si přečíst, jak to může fungovat. Možná vám to přijde zpočátku praštěné, jsem ale živým důkazem toho, že to funguje. A jestli ještě nemáte oblečení naskládané v komodách nastojato, tak si je tak honem běžte přeskládat, protože to je prostě uch-van-can-cu-jí-jí vychytávka!


středa 25. února 2015

Rušný den

Pondělí bylo u nás bohaté na události.
Dopoledne starší holky strávily v lesní školce (a vrátily se nadšené, rozjařené a od hlavy až k patě zalepené mokrým pískem). A tak nebyly u toho, když si naše Rozárka k mému velkému překvapení sama sedla. A to prosím správně, ukázkově, bokem z kleče na všech čtyřech, každý fyzioterapeut by zaplesal.


Rozárka byla unešená!

Omluvte nudli u nosu a rozháraný oděv, ale zbrusu nové vývojové kroky nečekají, až bude dítě fotogenicky oděno, a tak objevitele zhusta zastihnou v nedbalkách.

Před obědem se zastavila kamarádka s dětmi, původně jen něco vyzvednout, ale nalákala jsem ji na oběd (a později na svačinu a nakonec odjížděli téměř za tmy). Po počáteční nesmělosti si holky se čtyřletým Kryštůfkem nadšeně hrály. zejména pro akční Bětušku byl velmi vítaný parťák, který jí fyzicky nejen stačil, ale ještě ji v mnoha směrech předčil. Jedinou alespoň trochu zklidňující aktivitou tak byla hra s domácí plastelínou, tentokrát zároveň s nacvičováním písmen.



A k všeobecnému jásotu nám v podvečer přivezli nový mrazák. Nevím, co si řidič se závozníkem mysleli o domácnosti se šesti dětmi ve věkovém rozptylu 9 měsíců-4 roky, dokážu si ale představit, že málokdy je jejich práce doprovázena tolika šťastnými výkřiky "Jůůůů, UŽ DOU!!!!" a "Mamí, mamí, už tu ledničku táhnou po schodech nahoru!" a "Jééé, lednicta, hujá, hujá!"




Následné vybalování bylo rychlé a živelné, igelit z mrazáku doslova serván, polystyrén využit k mečovým soubojům, bublinková fólie k vyluzování nových zvuků a tvorbě strašidla, vše následně nadšeně naházeno přes zábradlí...prostě, chcete-li dětem udělat radost, objednejte jim jednou za čas nový spotřebič :)


sobota 21. února 2015

Karneval, milý tatínku

Aneb: Víš co, napiš mi, jak jste se měli na karnevale, na blog, a já si to pak v práci v klidu přečtu.

Nu, dobře jsme se měli! I já která dostávám ze šmoulí diskotéky osypky a všechny zmutované a strašlivě zprzněné "písničky pro děti" ve mě vyvolávají až fyzickou nevolnost. Tento karneval byl milý, dobře připravený, a do soutěží se zapojily i Maruška s Bětuškou (které jinak podobné akce trávívají u mě na klíně a při pokusech okolí o kontakt předstírají autismus).

Ale popořádku: díky hodné tetě měly holky na výběr, jestli chtějí jít za Karkulky nebo princezny. Ačkoli u nás jinak princeznování nefrčí (a když jsme si onehdy z drahokamů vyrobily korunky, místo princezen si v nich holky hrály na Tři Krále), nakonec vyhrály princezny. I když Bětuška fňukala, že chtěla být král. Doma jsme si ještě odbyly hádku o to, která bude mít které šaty a která bude mít které punčocháče - a pak se mi lidi diví, že je oblékám stejně. Netuší, kolik času a nervů mi unisono oblékání šetří!

Přes hlasitě deklarované odhodlání v autě nespat obě Šípkové Růženky dostály tradici již cestou na karneval.


Po příchodu jsme se chvíli rozkoukávaly (a perníček, který dostaly jako vstupní dárek, se musel samozřejmě hned posvačit):



Chvíle samostatného zapojení do hry - pravda, jediná za celou dobu, ale každý pokrok se vítá!


Společné focení holčičky opravdu, ale opravdu nebavilo.


Ale kouzelník jim pak z balonků ukroutil každé kytičku, což jim podstatně zvedlo náladu.


Z malé tomboly jsme si domů odnesly několik druhů nálepek, lampion a jiné hlouposti, které holky potěšily. Mě zase potěšila předvídavost organizátorů, díky které každý los něco z malé tomboly vyhrál. Bětušce to pomohlo smířit se s tím, že ve velké tombole jsme dort nevyhrály (ale slíbily jsme si, že si doma brzo nějaký upečeme. Příležitostí bude dost, období únor až červen je v naší rodině velmi narozeninové).

středa 18. února 2015

Milá (devítiměsíční) Rozárko,

jsi úžasná!

Chci ti to hodně opakovat, protože si to občas potřebuju sama připomenout. Pročítám si dopis, který jsem ti psala ve dvou měsících, a jsem ráda, že jsem ho tehdy napsala. Už bych si snad nevzpomněla, jak zlaté jsi byla dítě, a jak jsem tvrdila, že "Rozárku do každé rodiny". 

Zlatá jsi pořád, ale kolem čtyř měsíců tě začly zlobit zuby - a už nepřestaly. Trápí tě to, špatně spíš, hodně se budíš, nemůžeš pak zabrat, a my se trápíme s tebou. Vůbec jsme si s tebou prožili jedny z nejvypjatějších chvil našeho rodičovství. A jsme ti za to vděční, posunulo nás to dál a v mnoha ohledech nám to přineslo potřebnou pokoru. 

Přes den jsi k pomilování. Krásně baculatá, mazlíček, miluješ chování, tulení, básničky a různá říkadla, směješ se, když s tebou tancuju nebo si hrajeme malé hry. Nejvíc jsi nás překvapila už ve třech měsících, když ses začala otáčet na bříško. Nečekali jsme, že budeš tak fyzicky zdatná! Otáčení na bříško a zpět na záda jsi do té doby dopilovala k dokonalosti, stačí ti líně přehodit jednu nohu na bok a tu jsi na břiše, tu zase na zádech, válíš si sudy, převaluješ se v posteli ze strany na stranu a hraješ si u toho s hračkou. V osmém měsíci jsi přidala i plazení po břiše vpřed a to docela chytře provedené - střídáš levou ruku, pravou nohu, pravou ruku, levou nohu - chytře jsi tu koordinaci zvládla. Na všech čtyřech toho zatím moc nepředvádíš, mám pocit, že je pro tebe těžké uzvednout svou váhu (to musí být tím častým nočním kojením!)

Naprosto miluješ vodu, v koupacím kyblíku jsi šťastná, plácáš se, směješ a vůbec ti nevadí, když se ti voda dostane do uší nebo do očí. Naopak nemáš ráda čekání v kočárku, když tě tam položím, musím hned začít drncat, jinak spustíš křik. A křičet teda umíš, to se ti musí nechat! 

Moc se těším, až spolu překonáme to nespací období a budu si tě moc zase naplno užívat. Stojíš za to, jsi to nejroztomilejší miminko na světě. Těším se, jak budeme v létě chodit plavat a budeš se moc rochnit ve vodě dosyta. A vůbec se těším na všechny následující měsíce a roky s tebou - věřím, že budeš šťastná povaha. Určitě budeš mít - tak jako já s Maruškou - ráda hudbu a zpěv. A slibuju ti, že tě naučím všechny písničky, které umím (a já jich umím opravdu, opravdu hodně). Užijeme si!

Moc tě miluju.

Pusu

máma



Milá (devítiměsíční) Amálko,

jsi úžasná! Vlastně ještě úžasnější, než jsem doufala. Když jsem v létě viděla, jak moc tě nebaví být dvouměsíční, tříměsíční miminko, které se samo nikam nedoplazí, nemůže pořádně změnit vlastní polohu a potřebuje někoho, aby ho zabavil, doufala jsem, že se to hodně spraví, až budeš starší a budeš se moct sama aktivně zabavit. A taky že ano!

Ale popořadě: otáčet na bříško jsi se začala až v pěti měsících, ale nepřišlo mi, že bys dřív nemohla - byla jsi, a pořád jsi, pevná a svalnatá. Spíš jsi na to dřív nepřišla. Jakmile se ti to jednou podařilo, začala ses velmi rychle otáčet jako profesionálka, nebylo potřeba nic cvičit, sílu jsi měla. A v sedmi měsících se ti podařilo začít se posouvat dopředu, napřed jsi se jen s malou pomocí propnutých nohou přitahovala za ruce, ale zjevně se ti to moc líbilo. Teď v devíti měsících už jdeš krásně na všechny čtyři, houpeš se dopředu a dozadu, ale vpřed jsi ještě nevyrazila. Zato už se pokoušíš stoupnout, od čehož se tě zase já pokouším odrazovat.

Všechno tě zajímá, všechno chceš vidět, všechno si chceš osahat (nebo spíš strčit do pusy). A krásně se směješ.

Máš výrazné rysy, obrovské oči v malém obličeji bez vlasů působí chvílemi legračně, chvílemi velmi vážně, vždycky ale hodně výrazně. Máš živou mimiku a všechno hodně  prožíváš, takže se často smějeme tomu, jak se tváříš na různé podněty. Jsi šibalka, když tě napadne nějaká lotrovina, vyplázneš špičku jazyka a očima se začneš usmívat - a samozřejmě ji hned vykonáš.

Nejraději se bavíš sama, na zemi zkoušíš hračky starších holek nebo testuješ svou tělesnou zdatnost lezením přes schody a jiné překážky. Nějaké velké nošení v náručí, mazlení, paci-paci nebo básničky, na to tě neužije - to je pro tebe málo akční.

Zato se ale moc ráda nosíš v nosítku.  Mám tě na zádech každé odpoledne, aby sis odpočinula. Držíš se mě jako malá opička a jsi nesmírně spokojená, pozoruješ cvrkot kolem a když tě vhodně utěsníme, aby ses nerozptylovala, klidně tam i usneš. To jsou teď naše nejbližší chvíle, když mi spokojeně oddechuješ na zádech a já si užívám tvou blízkost.

Na následující měsíce s tebou se moc těším. Těším se, jak se z tebe vyloupne silná osobnost - o tom vůbec nepochybuju. Jak se naučíš lézt po čtyřech a bude tě všude plno. A jak začneš objevovat chůzi. Byla, je a bude s tebou legrace. Jsi úžasná!

Pusu

Máma

středa 4. února 2015

Dvojčata poprvé a podruhé

Je to jiný, než poprvé? ptají se mě lidé. Rozhodně je .
Asi takhle:

U prvních dvojčat jsem řešila barevné sladění oblečení a na veřejnost vycházely pouze ve stejných nebo ladících oblečcích. Procházku mi dokázalo zkazit, když si jedno z dětí ušpinilo tričko a musela jsem je vyměnit tak, že už k sobě tak pěkně neladily.

U druhých dvojčat řeším pouze to, jestli pro každou najdu oblečení alespoň přibližně odpovídající jejich velikosti a ročnímu období. Na veřejnost vycházíme pouze v zimních kombinézách a overalech, které maskují skutečnost, že mají skoro pořád každou ponožku jinou. A to pouze v těch lepších dnech - dost často totiž se stane, že ponožky nemají vůbec.

U prvních dvojčat jsem příkrmy zaváděla opatrně, dbala jsem na postupné a sledované zavádění alergenů, cukr, lepek a bílek byly neznámými pochutinami až téměř do prvních narozenin, existenci ryb, ořechů a kakaa jsme před nimi tajili ještě déle.

U druhých dvojčat praktikuji přirozené zavádění příkrmů (tzv. Baby Led Weaning, Ronja's Style) spočívající v tom, že si dítě zavede takový příkrm, ke kterému se dokáže připlazit. Zatím (8 měsíců) si Amálka zavedla do stravy musli tyčinky, syrovou papriku a vlastní bobky, Rozárka zase burizony, psí chlupy, papír a cukr krystal. Zdá se, že jim to zdravotně prospívá.

U prvních dvojčat jsem na preventivní prohlídky k obvodnímu lékaři chodila s obavami, zda se moje děti správně vyvíjejí, zda je nemám lépe stimulovat a rozvíjet a zda nejsou oproti svým vrstevníkům pozadu.

U druhých dvojčat už vím, že každé zdravé dítě začne lézt, sedět, mluvit a chodit na nočník a je naprosto jedno, kdy se tak stane. K lékaři na preventivní prohlídky chodím s obavami, aby nevyšlo najevo, že jsou děti nemyté, nemají ostříhané nehty, mají špinavé uši, opruzeniny nebo plesnivé nohy.

U prvních dvojčat jsem dbala na správné spánkové návyky, nechtěla jsem je "zvyknout" na spaní s dudlíkem, na spaní v mé posteli, na spaní v hacce nebo v kočárku. 

U druhých dvojčat vítám jakoukoli pomůcku, která pomůže děti uspat. Ať klidně chrní u mě v posteli a třeba s pěti dudlíky, když to jinak nejde! Ještě jsem nepotkala dospělou osobu, která by k usínání vyžadovala dudlík nebo spala u rodičů v posteli. Z toho odvozuji, že si od všeho odvyknou, až přijde jejich čas.

Je to jiné.
A přece je to stejné. Vždycky, když mám pocit, že mě už nic nepřekvapí, děti na mě zase vymyslí něco nového. Jen mě už i ty nové věci nechávají povětšinou v klidu.

Když nejde o život...



sobota 31. ledna 2015

O koláčích a výkalech

Moc děkuji za všechny reakce na poslední příspěvek, komentáře zde na blogu i reakce poslané mailem, sdělené osobně či telefonicky. Vážím si každého povzbuzení a sdílení, pomáhá už jen vědět, že v tom nejsme sami a vyčerpání zažívají i ostatní rodiče, ať už mají vícerčata či nikoli.

Jen aby nevznikla mýlka - neměla jsem v úmyslu si stěžovat, že to máme těžké. Spíš jen realisticky popsat, čím žijeme. Ostatně, hanba by mě fackovala, kdybych si měla stěžovat na čtyři zdravé děti. Notabene dvojčata. Ta donosit až do termínu je malý zázrak a když se to poštěstí hned dvakrát, na to už je potřeba pořádné porce Božího požehnání. V prvé řadě pociťujeme vděčnost a v rámci svých sil si dětí užíváme. Ale nejsme supermani. Někdy toho máme plné zuby. A jindy se zase z plného srdce radujeme, jaké máme úžasné děti.

Nemám v úmyslu předstírat, že je u nás všechno růžové, děti jsou vystajlované, já neustále upravená a namalovaná, byt je jako klícka a konzumujeme pouze poctivě připravená jídla z nejlepších surovin. Pokud se chcete kochat takovými rodinami, doporučuji se podívat na Fakebook Facebook nebo na Pinterest, tam se jich najde přehršel ;) (V reálu je to horší, ale virtuální realita prostě svádí k lakování na růžovo. Tak se tím hlavně nenechávejte uvést v depresi). 

Mohla bych vám teď napsat, že jsem dnes po obědě, zatímco děti spaly, upekla dva mřížkové koláče (a každý jiný!). Nebo bych si mohla naopak stěžovat, že rozbalená Amálka včera nejen pokálela postel, ale rovnou své dílo i s gustem ochutnala. Pravda je oboje. A náš reálný život tak přesně někde mezi - mezi dokonale křehkým mřížkovým koláčem vonícím citrónovou kůrou s makovo-tvarohovou nádivkou, a osmiměsíčním průzkumníkem, kterému jsou i po důkladném vydrhnutí z pusy cítit vlastní výkaly.

Je to zkrátka pestré a velmi, velmi intenzivní!

pátek 16. ledna 2015

Až do dna - až na dno?

Nepíšu. Témat by bylo hodně, ale není síla. Jsme střídavě unavení a vyčerpaní. Posledních pár měsíců pociťujeme, jaké to je, sáhnout si na dno.

Nejde o to, že ty děti jsou čtyři - spousta lidí má mnohem větší rodiny. Jenže když si větší rodinu porodíte normálním způsobem, tedy po jednom dítěti, pak v době, kdy jsou děti už čtyři, je nejstarší minimálně v první třídě, tedy schopné se samo oblíct, najíst a ještě zásadně pomoct s péčí o mladší sourozence. Ne tak u nás - tříleťačky se samozřejmě do jisté míry o sebe postarají, ale asistence u převlékání, hygieny i jídla je pořád nutná. Krát čtyři. Jen klasické ranní kolečko nakojit-přebalit-převlíct, nakojit-přebalit-převlíct, nechat vyčůrat na nočník, dohlídnout na převlečení, vyčistit zuby, nechat vyčůrat na nočník, dohlídnout na převlečení, vyčistit zuby, celou osádku odtransportovat po schodech dolů do kuchyně (nevím, kde máš papučky, ano, dám ti ruku, ne, tuhle ti dát nemůžu, v té držím Amálka, jejda, Amálko, nepadej prosím tě, Bětuško kam jdeš? Aha, tak si vem broučka s sebou. Ne. vracet se pro tebe nahoru nebudu. Pojď prosím dolů sama. Ty kvůli tomu pláčeš? Tak prosím neplač, dám ti ruku, až půjdu nahoru pro Rozárku) je někdy tak vyčerpávající, že už v 8 hodin ráno mám pocit, že bych užila velkého panáka, velký čokoládový dort, nebo velké auto, které by mě na tři měsíce odvezlo na exotickou dovolenou.

Tohle ale v zásadě zvládáme. Jedeme od Božího rána do pozdní noci, čas na klidné jídlo nebo šance prohodit víc než pár vět jen mezi čtyřma očima jsou výjimečné, ale dá se to. Pokud jsme všichni zdraví - a pokud se aspoň trochu slušně vyspíme.

Loňský podzim byl vypečený tím, že se nekonalo ani jedno z toho. Od září jsme si poctivě předávali tam a zpět virózy, syndromy ruka-noha-ústa, střevní chřipky a laringitidy až do prvních mrazů. A v říjnu se Rozárka rozhodla, že přestane spát. Toto její rozhodnutí jsme nepřivítali s povděkem, ale jelikož na něm od té doby trvá, snažíme se mu nějak přizpůsobit.

Mám takový poznatek, že si člověk o sobě může nalhávat leccos. Třeba, že je trpělivý a silný jedinec. Nebo že má dobré nervy. Že by svým dětem nikdy neublížil. Že miminka jsou sladká a malé děti přinášejí do života rovnováhu a soulad se Všehomírem.

Dokud...

Dokud tři měsíce nevstává desetkrát za noc k ječícímu miminu.
Dokud ho naprosto zmlácenýho a v polovičních mdlobách dvě vřeštící mimina nenutí vstávat o půl čtvrté ráno.
Dokud mu poslední zbytek sil nevysaje několik měsíců se táhnoucí nemoc, kterou není kdy a jak vyležet, a o které (marně) doufá, že pokud bude ignorovat on ji, bude ignorovat ona jeho.

Pak se může docela klidně stát, že se dostanete do situace, která se přihodila mým známým. Jsou silní, racionálně založení, nesmírně obětaví. Mají osm dětí, porůznu svých, osvojených, adoptovaných, k tomu hospodářství a mezi těmi dětmi jen tak mimochodem jedna dvojčata. Když byla ta dvojčata v nejuřvanějším nočním období, byli už oba manželé nesmírně unavení. Tak unavení, že když matka v noci zase jednou vstala, zvedla z postýlky ječící dítě a šla otevřít ventilačku, manžel vyskočil lvím skokem z postele a strhl matku i s dítětem asi o metr na stranu, protože se (zcela racionálně) ulekl, že jeho žena jde to dítě vyhodit z okna.

Tak daleko, že bych mimina házela z okna, to u nás ještě nedošlo (odložte prosím své mobilní telefony. Střešním oknem by dítě prohodit stejně nešlo, takže bych je v nejhorším mohla jen strčit na balkón). Naprosté vyčerpání se na nás ale podepisuje. Před Vánoci jsem brečela na rameni své přítelkyni, že jsem tak unavená, tak strašně unavená, u-n-a-v-e-n-á, že když ty mimina v noci beru z postýlky, mám někdy chuť je něžně upustit na zem. A ta nejlaskavější, nejmírnější žena, kterou znám, mi na to řekla: "No jasně, kdo by neměl? Tak si na tu tu zem dej peřinu a nemusíš si dělat starosti!"

Na peřinu ještě nedošlo, ale nevylučuju, že ta chvíle přijde. Zatím jedeme dál a kromě velkého vyčerpání pořád zažíváme i velké radosti - když se ty noční běsnící příšerky začnou ve dne s úsměvem plazit vpřed, smějí se na nás a vůbec se tváří jako nejhodnější miminka pod sluncem. Když starší holky projevují dojímající míru vzájemné lásky a soucítění (Bětuška: Majůůůů (kvílí), já jsem měla v kindervajíčku nálepku a ty ji tam nemáš a mě je to moc líííítooooo!!!). Ne, nedějí se nám  jen těžké věci, ale chvílemi je těch těžkých chvil hodně naráz. Potřebujeme se vyspat, všechno ostatní by nějak šlo. Zítra jedeme na týden na hory, tak snad horský vzduch udělá své (s Rózou. My s mužem bychom spali kdekoli a v jakékoli atmosféře).