pondělí 31. října 2011

Podyjí

Žádná jiná krajina pro mě není tak ikonická, jako NP Podyjí. Nejen pro nebývalou krásu hluboce zařízlého údolí Dyje s šípákovými doubravami, či rozlehlé vinice v mírně zvlněné krajině hustě prokládané kapličkami a Božími muky.

Poprvé jsem se sem podívala ještě na základce v rámci dobrovolné brigády Ekologického kroužku. Místo jsme si zamilovali, stejně jako starou rozlehlou faru a samozřejmě taky únik z rodičovského dozoru.S přechodem na střední školu se volně neorganizovaná parta brigádníků hodně měnila, záleželo na tom, kdo s kým se právě přátelil a kdo s kým chodil. Víkendy, podzimní prázdniny, velikonoční prázdniny, v létě týden či dva. Několik nezapomentulených silvestrů na promrzlé faře, kde se nedalo pořádně zatopit a přežít noc bylo možné jen "tělo na tělo". Nelegální přechod hranic do Rakouska a následné zatčení některých účastníků bylo také nezapomenutelné. Hlavně se ale na Podyjí odehrály snad všechny nejzásadnější okamžiky mého dospívání: tady jsem ještě na základní škole ochutnala první víno ve sklípku (a následně podpírala namol opilého kamaráda cestou zpět na faru, abychom se ráno nemohli domluvit KDO to proboha nablil pod to okno). Tady jsem v prváku na gymplu začala chodit se svým prvním klukem - a tady se se mnou taky o tři čtvrtě roku později rozešel (a opět sklípek). Tady jsem zažila nesčetně nocí pod širákem, přátelského pošťuchování, neuvěřitelně nechutných špaget s kečupem. Po téměř smrtelném výletu v parnu a bez vody jsem tu taky krátce po svých 18. narozeninách začala pít pivo. A kdo máte rád happy endy - na Podyjí jsem se taky seznámila se svým mužem.

Tento víkend jsme se tu byli po 10 letech podívat. Čekala nás samá příjemná překvapení - zrestituovaná fara je nádherně opravená a místo divokých nájezdů různě dospělých a nedospělých brigádníků slouží svému původnímu účelu. Ve vesnicích je podstatně více opravených domů a slušně vypadajících hospod. Přibylo naučných stezek, cedulí a informačních tabulí. Na vřesovišti na Kraví hoře je nádherná Madona.



Čekala jsem nával sentimentu, přeci jen, ty roky a těch zážitků....ale nějak se nedostavil. Bylo to tam pěkné, ale já si nějak uvědomiála, že po té době vůbec netruchlím. Byla to jízda, to ano...ale tady a teď, s mužem a dětmi, jsem nejšťastnější, jaká jsem kdy byla. Po ničem nesmutním. Díky Bohu, že jsme ty telecí roky přežili všichni ve zdraví :)

čtvrtek 20. října 2011

Hyperaktivní rodiče

Dnes doporučuju ke čtení všem rodičům, kteří potřebují zvolnit - jakož i těm, kteří jedou na půl plynu, zato ale s výčitkami svědomí, jestli by taky neměli nosit-látkovat-šátkovat-znakovat-plavat-hovořit na dítě stošestatřiceti jazyky, aby se plně rozvíjelo:

Proč jsou z rodičů neurotici

Měla jsem to onehdy na návštěvě kamarádku s  dvouletou dcerou...být tím dítětem, tak sotva jsem schopná posunout jednu nohu před druhou a neupadnout při tom na nos, balím se a běžím do světa, kde se pokusím najít rodiče, kteří na mě bez přestávky nemluví, neustále mi nekladou otázky a soustavně mě násilně nerozvíjí a neaktivizují. Komentář si dovolím vypůjčit od autora: Tak mohutnou míru soustředěné pozornosti a výchovného nadbíhání by v psychickém zdraví neunesla žádná osobnost, natož malé dítě.Nebo, jak to pregnantně vyjádřila moje maminka, která měla možnost mou kamarádku s její dcerou asi dvacet minut pozorovat: Proč ona tomu děcku prosímtě nedá na chvíli pokoj???

Možná by mnozí z nás měli těm dětem občas dát pokoj.

středa 19. října 2011

Hrátky s nemluvňátky

Mýdlový sliz

Dalším krokem k ekologičtější domácnosti, který jsem podnikla, byla výroba mýdlového slizu na praní prádla.
Mýdlový sliz je ekologicky a ekonomicky šetrný způsob praní prádla, který stačí na většinu běžně znečištěných věcí. K výrobě deseti litrů je zapotřebí jedno mýdlo s jelenem a půl balíčku sody na praní. Protože se pak používá 0,25 - 0,5 l na jednu várku, jsou náklady na praní cca. 50 h až 1 Kč na jednu várku.

Pracovní postup:

Mýdlo s jelenem (nebo jádrové mýdlo) nastrouhejte na starém struhadle (nebo na tom, co pořád ještě používáte v kuchyni, pak ho ale pořádně umyjte, než na něm manželovi nastrouháte perník na škubánky :))
Je to trochu opruz, ale za chvilku je to hotové. Mýdlové hoblinky se dají i rovnou koupit, ale to mi přijde, že za to fakt nestojí.

Hobliny zalijeme cca litrem horké vody (z konvice) a mícháme, dokud se nerozpustí. Není třeba míchat pořád, stačí občas zamíchat, jak jde člověk kolem - já tomu napoprvé moc nedala a pak jsem měla sliz hrudkovitý, což není ideální. Takže míchejte, dokud se mýdlo opravdu nerozpustí. Pokud vás to už nebaví, dolijte další horkou vodu, pomůže to. A nakonec přisypte cca 150 g sody na praní prádla.
Mícháme, mícháme, pak necháme zchladit, zjistíme, že je to FAKT sliz, nekecali! A nakonec přelijeme do nádoby, kde budeme sliz skladovat - hodí se třeba PET lahve.

Sliz se přidává přímo do bubnu pračky, je třeba trochu vychytat množství podle znečištění prádla a tipu vody. Místo aviváže 2 lžíce octa, ušetříte přírodu, peníze, pračku (chrání proti vodnímu kameni) a zneutralizujete zásadisto mýdlo, takže prádlo bude pěkně měkké. 

Nevýhody: přijdete o krásnou avivážovou vůni vypraného prádla, kterou já mám fakt ráda...ale prostě padla na oltář ekologii a ekonomice a vůbec...a čas od času teda musíte ten sliz vyrobit. Prádlo jemně voní mýdlem. Velké znečištění (třeba pokakané plíny) je třeba někdy ještě přetřít žlučovým mýdlem nebo vzít solí na skvrny, na většinu prádla ale stačí jen sliz.


Výhody: kromě už zmiňovaných taky už nikdy nebudete muset vláčet obrovské balíky prášku z Tesca, když je mají zrovna v akci :)

Vždycky když je pochválím...

...začnou trochu stávkovat, aby mi to osladily :) Od posledního básnění o tom, jak pěkně už spí, k nim vstávám co dvě hodiny a budí se spravedlivě na přeskáčku. Zatím to zvládám bez odpoledního dospávání, až se divím, kde je zdroj té energie, co mě drží na nohách - a teda doufám, že náhle nějak nevyschne. Tak kdybych se pár dní neozývala, tak ležím pod stolem a dospávám ten - v podstatě už rok - prochozených, provzdychaných a prokojených nocí :)

pondělí 17. října 2011

Mufíš, mufím, mufíte...

Dobrota zvaná muffiny k nám přišla z Anglie, kde jsou tyhle buchty do ruky dost populární. Tam jsem si na ně taky zvykla, je to totiž krásně praktický - čapneš do ruky celou buchtu pěkně v košíčku a můžeš jít ven. Doma jsem vyzkoušela dost receptů, ale bez větších úspěchů - nemám ráda, když je to suchý a chutná to prostě jako "obyčejná buchta". Takže tady jsou moje dva nejlepší recepty na muffiny:

Rychlé čokoládové muffiny podle rakouského manžela mé babinetí kamarádky

250 g polohrubé moouky
150 g cukru
2 lžíce  kakaa
2 lžičky prášku do pečiva
1/2 lžičky sody na pečení
225 g čokolády - nejlepší je Milka, prostě rakouské muffiny, ale dá se zužitkovat cokoli máte doma
90 ml oleje
1 vejce
250 ml mléka


Dekorace nahoru podle preferencí (ořechy, cukrové dekorace atd.)

Žádné s tím štráchy, všechno pěkně smíchat dohromady, trochu vyšlehat (stačí vařečkou) a plnit do papírových košíčků umístěných ve formě na muffiny. Bez košíčků celou akci nedoporučuju, jinak to budete vyjídat z formy lžičkou :) Nahoru dekorace a šup s tím do trouby,  peče se to cca 20 minut, záleží na tom, jakou máte formu a troubu.

Skořicové muffiny od dvojčecí maminky Jany

Ingredience na 10 ks (pozor, opravud jen 10, máte-li formu na 12 muffinů jako já, tak přidávejte surovin!!)

200g hl. mouky
100g cukru (na 1/2 moučkový a krystal)
2 lžičky prášku do pečiva
1/2 lžičky soli,
1/4 lžičky čerstvě nastrouhaného muškátového oříšku
1/2 lžičky skořice
80g rozpuštěného másla
1 vejce
120ml mléka

+ skořicový cukr a rozpuštěné máslo na ozdobení

Ve 2 mísách smícháme zvlášť sypké a tekuté ingredience, vyšleháme tekuté a do nich pak všleháváme sypkou směs; hovové těsto rozdělíme do formiček a pečeme na 180 °C asi na 20 min.; po upečení potřeme máslaem a obalíme ve skořicovém cukru.

Čokoládové jsou výborné pro milovníky čokolády a výživných dobrot, skořicové krásně voní a jsou skvělé ke kafi :)

Tady motivační obrázek čokoládových muffinů v provedení kamarádčina manžela (taky chcete manžela, který umí péct?) :)

čtvrtek 13. října 2011

Jablečná relativita

Tak jsem pekla jablečný koláč podle nového receptu okouknutéto na asi nejlepším českém kulinářském webu apetitonline.cz. V receptu pokyn - oloupat a nakrájet kilo jablek. Říkám si - pohoda, kilo je tak pět jablek maximálně, dobře to vím, když si v zimě kupuju čerstvá šťavnatá jablíčka, super drahá, tak je hodím do sáčku čtyři a ejhle, ono je to skoro kilo.

Tak loupám, krájím, vážím (teda je fakt, že bez jadřinců), zase loupu, furt toho není dost...jak je možný, že kupovaných jablek je do kila pět, ale když doma krájím jabka ze zahrady, tak je jich do kila asi tak sto osm???

Každopádně, recept je geniální a já si ho dovolím sdílet.

Relativní koláč (původně koláč Džaldí-džaldí)

Potřebujete:

Kilo jablek :))
Hrnek cukru
Hrnek polohrubé mouky
Hrnek krupice
200 g másla
Skořici, rozinky podle chuti

Rozehřejete troubu, nachystáte si střední pekáč, takový, co se v něm peče třeba kuře. Nebuďte chytří jako já a neberte si na to dortovou formu - uvidíte proč. Sypké suroviny smíchejte, polovinu nasypte do formy. Oloupaná a na malé kousky nakrájená jablka smíchejte se skořicí, rozinkami a čímkoli, co máte rádi v jablečné náplni (ořechy, mandle, whiskey?).


Mrskněte to do pekáčku a nahoře posypte zbytkem sypké hmoty. Utemujte (rozuměj: stlačte) a zalijte rozpuštěným máslem (v tomto okamžiku to chytrákům s dortovou formou začne formou protékat všude a hlavně pak do trouby).


Peče se to, co já vím, třičtvrtě hodiny, prostě dokud nahoře není krásná zlatá krusta. Máslo a šťáva z jablek z toho dělají skvělou delikatesu. Tak skvělou, že jí kus zmizel, ještě než jsem ji stihla vyfotit.



Kdo byste chtěli dát místo másla Heru, tak to ani nepečte ;) Já neměla celé máslo, tak jsem použila zbytek šlehačky, co byl v lednici - výsledek stejně dobrý.

Recept je úplně bez vajíček a mě se líbí ten vtip se sypkýma surovinama. Podobný je u tvarohové buchty, které u nás říkáme extra koláč - taky je to sypká vrstva, pak tvarohy, pak zase sypká vrstva. Tam se ale dává prášek do pečiva ten mi přijde, že je ve výsledku vždycky cítít. V tomhle receptu je nádherně cítit máslo s jablky, je to šťavnatý a inteligentně se to moc jíst nedá - je to dezert na lžičku.

úterý 11. října 2011

Holá pravda o životě s dvojčaty

Tedy s těmi mými dvojčaty ve věku tři a půl měsíce.
Často od někoho slyším - „Jsi úžasná, jak to zvládáš“ - “Ty musíš být supermatka“ - „Teda ty jsi tak v pohodě, jako reklama na dvojité mateřství“. Ačkoli jsem ten poslední, kdo by pohrdal lichotkami, přeci jen musím s pravdou ven: holčičky jsou prostě strašně hodný.

Názorný příklad, dnes (nadprůměrný den, pravda, ale ty horší nejsou zase o tolik jiné).

5:30 Bětuška se rozhodla vstávat. Protože spí (s jedním kojením uprostřed) od včerejška od půl sedmé večer, nemůžu jí to mít za zlé. Stejně ji ale nazývám Gremlinem a po nakojení a přebalení se s ní polospící potácím  dolů na snídani. Obvykle spí přibližně o hodinu dýl. Dnes je ale krásně vyspaná, směje se, žvatlá si. Najím se a vezmu si ji do sedátka vedle počítače, dokončuju překlad.

7:30 Vstává Maruška. Ta spí non stop od včerejška od osmi večer. Kojím, přebaluju, převlíkám a beru ji k nám do pracovny. Bětuška si povídá, směje se, Marušku pokládám pod hrazdičku, kde si chvíli povídá a pak usne - jen ji přikreju. Dokončím překlad, přečtu si Facebook, iDnes, babinet, dělám si další čaj.

9:30 Maruška se probouzí na svačinu, obě holky nakrmím a beru dolů do kuchyně. Položím je do cestovní postýlky, kde Bětuška okamžitě usne, Maruška chce ještě přikrmit a po chvíli usne tady. Absolvuju hodinový hovor s kamarádkou, uvařím vepřové nudličky na houbách, rýži, upeču vepřovou pec a jablečný koláč. Holky pořád spí.

13.00 Jedna po druhé se budí, nakrmím je, přebalím, odnesu nahoru. Bětka opět v sedátku, Maruška v posteli, klidně čekají až pověsím plínky a vyřídím nějaké online objednávky. Ve tři za naprostého klidu (trochu neobvyklé) vyrážíme s kočárkem ven, kde drandíme do půl páté.

16.30 Holky vyndám z kočárku, hraju si s nimi, mazlíme se, čekáme na tátu.

17.00 Táta je doma z práce a začíná večerní rituál: nakrmit, nechat bez plínky pěkně prokopat, vykoupat a znovu nakrmit. Bětuška usíná o půl sedmé, jakmile ji položím do hacky. Maruška v sedm, po dvojím dokrmení (večer se láduje, aby pak mohla spát celou noc). Mám naprosto volný večer.

Takže prostě...mám víc volného času, než před mateřskou. Neznám prořvané noci, houpání a natřásání dítěte v náruči dokud nezabere, nic takového - zatím. Jsou to děti a všechno se může změnit hodně rychle. Zatím je to ale pohoda a díky Bohu za ty klidný, krásný dny.

čtvrtek 6. října 2011

Já ji miloval první

V návaznosti na předchozí příspěvek - písnička, která mě poslední dobou strašně dojímá.
Třeba ji náš tatínek jednou holčičkám nechá zahrát na svatbě :)


Look at the two of you dancing that way Podívejme se na vás dva,
Lost in the moment and each other's face Jak spolu takhle tančíte
So much in love, you're alone in this place Tak zamilovaní, že jste tu sami
Like there's nobody else in the world Jakoby nikdo další neexistoval.

I was enough for her not long ago
Ještě nedávno jsem jí stačil já
I was her number one, she told me so Byl jsem pro ni nejlepší, sama mi to říkala
And she still means the world to me, just so you know A jen abys věděl, pořád je pro mě vším
So be careful when you hold my girl Takže buď opatrný, když držíš moji holčičku.

Time changes everything, life must go on
Čas všechno mění, život musí jít dál
And I'm not gonna stand in your way A já ti nebudu stát v cestě

But I loved her first, I held her first
Ale já ji miloval první, první jsem ji držel v náručí
And a place in my heart will always be hers A kus mého srdce jí bude vždycky patřit
From the first breath she breathed Od okamžiku, kdy se poprvé nadechla
When she first smiled at me Kdy se na mě poprvé usmála
I knew the love of a father runs deep Jsem věděl, jak moc může otec milovat.

And I prayed that she'd find you someday A já se modlil, aby tě jednou našla,
But it's still hard to give her away Ale stejně je těžký nechat ji jít.

I loved her first Já ji miloval první

How could that beautiful woman with you Jak může ta krásná žena, co stojí vedle tebe
Be the same freckle face kid that I knew Být ta pihovatá holčička, kterou jsem znal
The one that I read all those fairytales to Ta, které jsem vyprávěl všechny ty pohádky
And tucked into bed all those nights A kterou jsem každou noc ukládal do postele.

And I knew the first time I saw you with her
A hned, když jsem vás dva poprvé viděl spolu
It was only a matter of time Jsem věděl, že už je to jen otázka času.

I loved her first, I held her first
And a place in my heart will always be hers
From the first breath she breathed
When she first smiled at me
I knew the love of a father runs deep

And I prayed that she'd find you someday
But it's still hard to give her away
I loved her first

From the first breath she breathed
When she first smiled at me
I knew the love of a father runs deep

Someday you might know what I'm going through
Jednou možníá pochopíš, co teď prožívám
When a miracle smiles up at you Až se na tebe usměje tvůj malý zázrak
I loved her first Já ji miloval první.

Tátové

Ať se na to podíváme z kterékoli strany, tatíkové, tátové a otcové hrají v životě holčiček obrovskou roli. Při troše štěstí je to role pozitivní, v každém případě ale nezanedbatelná, a to dokonce i pokud jsou přítomni jen externě - nebo vůbec ne. Nesmazatelně ovlivňují sebevědomí a sebepřijetí ženy v dospělosti a tím i její výběr partnera - ať už si pak vybírá někoho, kdo se tatínkovi podobá, nebo jeho pravý opak. Koho toto téma zajímá, vřele doporučuji ke čtění knihu Navždy tátovo děvče

Jako značná část otců za pozdního komunismu, ani ten můj se do výchovy příliš nepletl a většinu zodpovědnosti za domácnost i výchovu nechával velkoryse na mamince. Rozhodně mě nebil, nezneužíval ani nijak jinak nepřekračoval hranice přijatelného chování, přesto mě do života vypravil s (opakovanými rýpavými poznámkami nabytým) přesvědčením, že za moc nestojím, moc toho neumím, nevypadám nijak zvlášť dobře a celkově jsem tak trochu k ničemu. Tenhle vnitřní pocit méněcennosti jsem v pubertě ukryla za nikoli neprůhlednou fasádu suverenity a na odiv stavěného všeználkovství, takže jsem dodnes neskonale vděčná svým přátelům za to, že mě tolerovali a dokonce i - ze záhadných důvodů - měli a mají rádi.

Ne že by nás neměl rád - měl a má, to samozřejmě. Jen nikdy nepovažoval za nutné - a snad ani neuměl - s námi trávit volný čas, aktivně se zajímat o to, co se děje v našem světě, nebo nám dokonce říct, že nás má rád.

Díky Bohu, že dnes je jiná doba a většina dnešních maminek nepovažuje za standardní, že tatínek putuje z práce rovnou do hospody a víkendy tráví v garáži či v dílně, sledujíce cvrkot v rodině spíš zpovzdálí. Obecně mi dnešní tatínci přijdou mnohem angažovanější a to je dobře. Ten náš je z holčiček nadšený a v práci si s ostatními programátory u oběda povídají o svých dětech a jejich zdravotních problémech - troufám si tipnout, že tohle nebylo předmětem hospodských debat našich tatínků ani náhodou.

Moc se těším na to, jak se vztah našich holčiček k tatínkovi bude vyvíjet, až porostou. Už teď se na něj po příchodu z práce smějí mnohem víc, než za celý den na mě a odhaduju, že silná preference tatínka se bude jen stupňovat. Díky za ni! Jen ať si užívají pocit, že jsou tatínkovy holčičky, že je tatínek miluje. Ať v nich tatínek buduje pocit, že jsou šikovné, že jsou jeho zlatíčka a že mají velkou cenu. Díky tomu snad snížíme pravděpodobnost, že svůj život v dospělosti spojí s někým, kdo je nedocení, nebude si jich dostatečně vážit a respektovat je. Budou totiž znát svou cenu - a i kdyby se, nedejbože, v dospělosti u nich zásadní partnerská krize vyskytla, u nás doma vždycky budou mít otevřenou náruč a tátu, pro kterého budou ty nejlepší a nejúžasnější holčičky na světě.



Tato fotka myslím pěkně shrnuje svět mého muže: dvě úžasné holčičky, milující žena (za spouští fotoaparátu) a nepostradatelný notebook :)

sobota 1. října 2011

Milá Maruško,

před týdnem ti byly tři měsíce. Jsi úžasná, báječná, skvělá.
Tak malá jsi a už toho máš tolik za sebou. Týden v nemocnici v Brně, hromadu vyšetření, výlet do Prahy a čtyři dny v nemocnici v Praze, dvě další vyšetření pod narkozou. Jsi neskutečně trpělivá, všechno jsi to zvládla a vydržela a já se jen modlím, abys byla tak hodná a statečná i v prosinci, kdy nás čeká operace.

Pořád jsi neuvěřitelně hodná. Žiješ si ve svém vnitřním světě, často jen tak ležíš, koukáš a najednou se usměješ. Říkám si, na co asi myslíš. Dokážeš se usmát i na mě, ne že ne, reaguješ - jen ne vždy a na všechny. Jsi svá. A to je dobře.

Dost dlouho jsi chtěla v noci jíst každé tři hodiny, ale jakmile nás objednali na operaci, začala jsi - asi, abych se nemusela bát, jak zvládneš hladovění před narkozou - spát celou noc. S tatínkem tě moc milujeme - a bojíme se o tebe. Prosím, vydrž to všechno s námi, ať můžeme být na Vánoce všichni doma a šťastní spolu.

Pusu

máma