čtvrtek 29. prosince 2011

Desatero rad pro matky dvojčat

Zde je několik dobrých rad, které jsem dostala nebo vyčetla před tím, než se holky narodily - a několik takových, které jsem nedostala, ale bývala bych byla ráda, kdybych je dostala.Takže co mi pomohlo ve zdraví a relativní pohodě přežít prvních šest měsíců:

1. Order! aneb S režimem dál dojdeš. Pokud chceš přežít první měsíce ve zdraví, zapomeň na moderní poučky o krmení dítěte kdykoli si řekne (on-demand feeding) a ponechání volné ruky v tom, kdy půjde dítě spát. Dvojčata je potřeba krmit zároveň a dávat je spát ve stejnou dobu, jinak nejenže nebudeš mít čas si umýt hlavu - nebudeš na to mít ani sílu. Maminku nebo tchýni, které budou štkát nad ubohým holátkem, které budíš z andělského spánku (buď aby se najedlo, když vstal i sourozenec, nebo aby nespalo moc dlouho a vydrželo spát v noci) buď ignoruj, nebo je rovnou nech, ať to na dva dny vezmou za tebe.

2. Help - I need somebody! Pokud patříš mezi hrdé samo-ženy, které všechno zvládnou, zařídí a opatří a raději by sis ukousla ruku, než někoho požádala o pomoc, mám pro tebe jedno slovo: Zapomeň. S dvojčaty budeš pomoc potřebovat neustále, už jen proto, že sama dvojkočár nevyneseš do autobusu, nepodržíš si dveře, nemluvě o tom, že kam mono-matka své dítě může klidně vzít, ty budeš potřebovat hlídání. Dobrá zpráva ale je, že většina rodin a kamarádů na dvojčata reaguje pozitivně a pomocné ruce se někdy najdou tam, kde bys je čekala nejméně. Jestli máte v rodině poněkud napjaté vztahy s prarodiči z jedné či druhé strany, očekávání dvojčat je skvělá příležitost, jak pošramocený rodiný život napravit. Usmiřte se a dejte si šanci - i slepicoidní tchýně je lepší než žádná tchýně - tedy téměř vždy. Praktická forma pomoci viz bod 3.

3. Get them out aneb Ven s nimi! Alespoň v několika prvních měsících, kdy je spánková deprivace nejakutnější, je nejlepší pomocníky využít k vožení kočárku v dostatečné vzdálenosti od domu. Teprve když dvojčátka definitivně opustí domácnost, budeš mít dostatečný klid na to jít si na chvíli lehnout, zajít si na záchod nebo se (pro změnu) naobědvat. Alternativní forma pomoci, hlídání dětí doma, zatímco ty jsi také přítomná, je podstatně méně účinná: jedním uchem budeš pořád poslouchat, která z ratolestí to řve a nedá ti to, abys neběhala do jámy lvové s vysvětlením, že na tento druh řevu je potřeba aplikovat dudlík, na tento vyměnit plínu a že kojeneckou vodu je třeba převařit. Ostatně vožení kočáru je dobré i pro pomocníka: projde se na čerstvém vzduchu, denní dávku fyzické aktivity si po tlačení 25kilového nákladu do místních kopců může s úlevou odškrtnout, ve volném prostoru se řev dětí líp rozprostře takže nehrozí prasknutí bubínků - ale hlavně, ví přesně, kdy se má vrátit domů, takže i případně ječící ratolesti zvládne s úsměvem toho, který ví, že „za dvacet minut vás mám, bestie, z krku“.

4. Keep it cool aneb Dítě, které řve, žije. Ne že by sis mohla jít v klidu lakovat nehty, ale pokud zrovna kojíš nebo přebaluješ druhé dítě, v klidu práci dokonči a pak běž teprve uklidňovat řvounka. Pokud totiž odejdeš od nedodělané práce, hrozí,  že se ti rozeřve nedokojené dítě, které má hlad, obává se, že předčasně odejmuté prso už nikdy neuvidí, na přebalováku se pokaká nebo z něj rovnou spadne. Okamžitou pozornost řevu věnuj pouze pokud nabude neobvyklé intenzity, zní tlumeně nebo náhle zmlkne.

5. Prevention aneb Problémům je lepší předcházet, než je řešit. Jako špičkový manažer (kterým se staneš) se snaž vypozorovat krizové body a řešit problémy dříve, než nastanou. Může to znamenat mít při kojení jedné ratolesti v dosahu lehátko s druhým pokladem, abys ho mohla zuřivě houpat volnou nohou. Pořád ale lepší než kojit v ohlušujícím řevu, kdyby si nekrmený sourozenec zrovna připadal odstrkovaný. Nebo se nauč běhat po domě v plné polní (boty, kabát, čepice i rukavice), pokud děti špatně snáší čekat v kočárku oblečené, než ty se rozhodneš, zda se ti dnes lépe hodí modrý či fialový šátek. Některé děti je taky lepší dát spát těsně před tím, než začnou být unavené. Vyhneš se tím dvacetiminutovému ječení v postýlce, poslintání, posmrkání a poblití peřinek v afektu. Variant je nepřeberně mnoho, tak jako možností, jak a kdy ti to můžou děti dát pěkně sežrat. Ber to ale sportovně, většina problémů má krátké trvání a za měsíc, dva se vynoří nové problémy tam, kde bys je neočekávala, zatímco ty staré zmizí v propadlišti dějin.


6.  Lidi mají blbé řeči. Smiř se s tím, ušetří ti to hodně energie.


7. Rodová pospolitost aneb Šestinedělí má smysl. Pokus se už dopředu vše zařídit tak, abys alespoň prvních pár týdnů po porodu byla zbavená povinnosti mazat manželovi chleba do práce (ukaž mu, kde máte v kuchyni nůž. I když...raději ho snad nauč kupovat krájený chleba), rýt zahrádku (stejně na ni nebude čas) a šůrovat byt (špinavých podlah si stejně všimneš jen ty). Využij první týdny k tomu, aby ses dala dohromady po těhotenství a porodu a zvykla si na ty dva nové životy, které se tu najednou hlásí o svoje práva. Zůstaň klidně zalezlá v posteli a jen koj, přebaluj (i to může dělat někdo jiný), raduj se, mazli se s nimi, koj a spi.

8. Nap time! aneb I dvacet minut spánku stojí za to.  Všechno řvaní, kvílení, krmení a utírání nosů zvládneš s daleko větším přehledem vyspaná. Být vyspaná je prostě první krok k tomu být dobrou matkou. Pokud jsi nepovila nadprůměrné noční spáče, nauč se využívat každou chvíli k tomu, abys dospala noční krmení a přebalování, zejména v prvních měsících, kdy obě děti v noci nakojit,  přebalit a uspat trvá přes hodinu a za další hodinu je čas vstávat a začít znovu.

9. Priority, priority aneb Jaký si to uděláš... Tvůj osobní pocit, jak péči o dvojčata zvládáš nebo nezvládáš, bude do značné míry záležet na tom, co od sebe očekáváš. Pokud máš představu, že udržíš domácnost čistou, zvířenu nakrmenou a vyvenčenou, každé ráno se zvládneš 40 minut malovat a manžel po návratu domů najde na stole tříchodovou večeři, jako to bylo než přišly děti, patrně tě čeká pocit určitého (naprostého) selhání. Radím postoj otrlý a minimalistický: každý den, kdy se děti dožijí večerního uložení nakrmené, jakžtakž čisté a nepřizabité jsi odvedla pořádný kus práce a můžeš si jej v  duchu zařadit jako úspěšný. Všechno ostatní je jen nástavba - prémie navíc. Jsou dny, kdy prémií v podobě upečených buchet a převlečených postelí bude víc a jsou dny, kdy nebudou žádné, ale jak říkám...dokud jsou děti v pořádku, jsi skvělá a toho se drž!


10. Watch out for the crazy ones aneb Dávej pozor, s kým se stýkáš. Na mateřské se ti patrně pozmění okruh známých, na kafíčko po práci s kolegyní prostě už není tolik času a pravděpodobnější společnost ti budou dělat ostatní více či méně příčetné ženy postižené mateřstvím. Většinou je skvělé promluvit si s člověkem v podobné situaci, ve většině měst jsou kluby dvojčat a vícerčat, zavítej tam, když nic jiného, aspoň budeš vědět, že v tom nejsi sama a často získáš užitečné tipy. Dávej si ale pozor na matky (ať už mono či double) které jsou stále v pohodě a cool, jednou rukou škrábou bio mrkev k svačině a druhou si vážou dítě do složitého úvazu v šátku z pravé eko-bio-bavlny  (k nám importován pohříchu neekologickou leteckou dopravou, ale nebudeme bazírovat na maličkostech). Patrně z nich budeš mít depresi. Stejně nevýhodné jsou ale maminky, které jsou neustále zničené, vyplivnuté a vystresované péčí o svého jedináčka a trpí pocitem, že jedině když se ti se vším svěří, bude jim lépe (takzvaní energetičtí upíři). Prostě se pokus stýkat s holkama, které mají zdravý nadhled, většinou péči o děti zvládají, dokáží ti poradit i pomoct, ale taky otevřeně přiznat, že je někdy ta mateřská na zbláznění. A nezapomeň, že kontatky s bezdětnými kamarádkami ti pomohou udržet konverzační schopnosti i v jiných okruzích, než jsou zoubky, kašlíky a konzistence či barva dnes odsátého hlenu.

středa 28. prosince 2011

Milá Bětuško,

na Štědrý den ti bylo půl roku a já ani nevím, kde začít. Tolik ti toho chci napsat! Takže napřed: jsi úžasná! (a pro nás s tatínkem vždycky budeš).

Jsi pořád živé děťátko, všechno sleduješ, pozoruješ, vnímáš a pak jsi z toho zničená. Nevydržíš vzhůru déle než dvě hodiny, pak musíš aspoň na 20 minut spát. Naučila ses krásně usínat večer, to s tebou nemáme skoro žádné starosti, úderem půl sedmé spíš (a není v lidských silách tě udržet vzhůru déle). Zato ráno nemůžeš dospat a lákáš mě z postele někdy už ve 4, ale většinou odolám a nějak to spolu vydržíme do šesti, někdy i do sedmi. Ve všední dny si tě bere tatínek, děláš mu ráno společnost zatímco se vypravuje do práce.  Než odejde, šoupně tě ke mě do postele a já tě ještě přemlouvám na půlhodinku spaní, narozdíl od tebe a tatínka vstávám nerada.

Jen co ses naučila přetáčet na bříško, chceš tam být skoro pořád. Bohužel se ale neumíš otočit zpět, takže posledních pár týdnů trávím většinu dne tak, že tě rozčilenou a řvoucí otáčím z bříška na záda, aby ses ještě ubrečená a poslintaná honem otočila zpět na bříško a mohla pokračovat ve řvaní. Vztekat se tady dovedeš pořádně, ale i radovat, všechno prožíváš naplno. Jedné z tvých oblíbených her říkám "anihilace kostky". Máme látkové kostky v kontrastních barvách. Většina dětí je pozoruje a štěrchá s nimi, ty máš ale lepší herní metody: kostku v leže na zádech uchopíš do rukou, otočíš se s ní na bříško, pevně ji stiskneš rukama, zaboříš do ní obličej, zakousneš se a vrčíš jako divá zvěř. Kdybys měla zoubky, asi ji i roztrháš. Podobné skřeky vydáváš docela často, říkáme ti žertem Bestijáno. Když mě ale u kojení kopeš nohama a ručičkama se mi zarýváš do prsa, jako bys je chtěla utrhnout, říkám ti spíš "Alžběto, ty zvíře!"

Jsi vzorný jedlík, vůbec ti nevadí, když ti občas dám Sunar, s příkrmy taky nejsou žádné problémy. Všechno ti chutná, když tě večer krmím kaší, mlátíš ručičkou a pobízíš mě k rychlejšímu tempu. V noci se na kojení pořád budíš docela často, snad se nám podaří tvoje noční spaní ještě trochu zlepšit.

Líbí se mi, jak mě udržuješ ve střehu. Pořád musím vědět, kde jsi (aby sis někde něčím neublížila), kdy jsi naposledy spala a jak dlouho (aby ses nepřetáhla) a kdy jsi naposledy jedla (když tě nechám moc vyhladovět, strašně pak u prsa vyvádíš). Je radost pozorovat, jak jsi živá. Teď se snažíš posouvat na bříšku dopředu, ale ještě tě nenapadlo, že jestli se chceš pohnout z místa, musíš posunovat i ruce. Takže jen šoupeš nožíčkama dopředu a vysoko zvedáš zadeček. Tatínek má obavy, že jestli brzo nezačneš používat ruce, uděláš nám kotrmelec :) Jsi mrštná, pevná, drobná, doufám, že ti tahle kondice vydrží. A hlavně doufám, že ti vydrží úsměvy, kterými neštříš. Strašně ti sluší a máš krásné dolíčky!

pondělí 26. prosince 2011

Přejte si něco, padá hvězda

O Vánocích tedy až tak nepadají, to spíš jedna vyšla (a jak zpívají Ebeni, z téhleté hvězdy naděje vyplývá, že světlo vejde i do našeho chlíva.) V Americe je ale s Vánoci neodlučně spojená písnička When you Wish Upon a Star (Přeješ-li si něco, když padá hvězda). V roce 1940 byla napsaná pro Disneyho adaptaci Pinocchia a hned vyhrála cenu Akademia za nejlepší původní píseň. Ačkoli původně zamýšlená jen jako písnička k filmu, sklidila mnoho ocenění a stala se ikonou společnosti Disney, kterou nazpíval snad každý druhý romantický zpěvák. Pro vás mám na srovnání původní verzi z Pinocchia:


A mou nejoblíbenější verzi pana Armstronga (bez obrazu, jen zvuk).


Pro mého muže taky překlad původního textu :)


When you wish upon a star / Přeješ-li si něco, když padá hvězda
Makes no difference who you are / Ať už jsi kdokoli
Anything your heart desires / Všechny touhy tvého srdce
Will come to you / Se naplní.

If your heart is in your dream / Pokud do snu vložíš celé své srdce
No request is too extreme / Není žádné přání příliš troufalé
When you wish upon a star / Přeješ-li si něco, když padá hvězda
As dreamers do / Jako to dělají snílci.

Fate is kind / Štěstěna je laskavá
She brings to those who love / Těm, kteří milují, přináší
The sweet fulfillment of / To nejsladší naplnění
Their secret longing / Jejich tajných tužeb.

Like a bolt out of the blue / Jako blesk z čistého nebe
Fate steps in and sees you through / Zasáhne, a dohlédne na tebe
When you wish upon a star / Přeješ-li si něco, když padá hvězda
Your dreams come true / Tvé sny se uskuteční.

neděle 25. prosince 2011

Milá Maruško,

dnes je Štědrý den a Tobě je přesně šest měsíců. Šest měsíců, co jsem tě poprvé viděla, šest měsíců jsi součástí mého a tatínkova života. Jsi úžasná!

Všechny děti jsou z nebe, ale Tebe tam pro nás opravdu dlouho chystali, náš dárek z nejvzácnějších. Máš ten nejkrásnější úsměv pod sluncem a když se směješ nahlas, jsi prostě neodolatelná. Někdy vůbec nevím, co tě rozesmálo, směješ se jen tak pro sebe nějakému vnitřnímu žertu, jindy se krásně směješ na druhé lidi, když tě zrovna zaujmou. Jsi ale svoje, nenecháš se rozesmát jen tak, jako by tvoje radost musela pramenit hluboko zevnitř.

Od tří měsíců spíš celou noc, díky tobě zvládám fungovat, i když tvoje sestřička hodně brzy vstává. Jsi spáček a lední medvídek, na pohyb tě moc neužije. Těsně před šesti měsíci ses naučila otáčet na bříško, ale neděláš to - na bříšku ležíš nerada. Nejraději se natáhneš na záda, rozhodíš ruce a pozoruješ věci nad sebou a kolem sebe. Vedou světýlka, už od narození je máš ráda, teď o Vánocích sis hodně užila.

Máš šťastnou povahu, když tě netrápí zuby nebo jiné nepříjemnosti, jsi spokojená a usměvavá. Máš ale hlas jako zvon a v těch chvílích, kdy se po očkování zlobíš, nebo tě bolí zoubky, jsem vždycky ráda, že nebrečíš moc často, protože ze sebe dokáže vydolovat neuvěřitelné decibely.Nejraději si hraješ s nožičkama, dokáže si sundat ponožky a dokonce i strčit chodidlo do pusy.

Co se týče jídla, jsi konzervativní. Jiné mléko než mateřské neuznáváš, zkoušeli jsme různé náhrady, ale naprosto je odmítáš. První lžičky kaše jsi obrečela, jak se ti nelíbilo mít v puse takové cizí věci. Po troškách si ale zvykáš, už sníš pár lžiček kaše i kousek banánu, pěkně jíž kukuřičné křupky, sama si je pěkně žvýkáš dvěma jedničkami, které ti vyrostly. Dnes jsi poprvé dostala pár lžiček mrkve a obešlo se to bez pláče. Učím se, že na tebe musím pomalu a nechat tě, ať si na věci zvykáš svým tempem.

Miminko jak ty je sen každé maminky a já jsem Bohu hluboce vděčná, že tě máme. Jsi mírná, trpělivá, ale nenecháš si všechno líbit, umíš se ozvat, když se ti něco nelíbí - přesně, jak to má být. Vím, že se o Tebe nemusím bát. Operace je pořád ještě před námi, ale s Tvou trpělivostí a šťastnou povahou a s Boží pomocí ji zvládneme. Vím to.

pondělí 19. prosince 2011

Ježíšci

Minulou neděli jsme v kostele před kázáním četla příběh o Marii a Alžbětě (náš nový kazatel má smysl pro humor - nebo pro symboliku, ještě si nejsem jistá). Příběh dvou sestřenic, které obě počaly dítě nanejvýš podivuhodným způsobem. Marie zásahem shůry, Alžběta po dlouhých letech neplodnosti v době, kdy už těhotenství biologicky nepřicházelo v úvahu. Díky Bohu jsem tenhle příběh mohla přijít na kazatelnu přečíst s naší Maruškou sladce spící na břiše v Manduce (Alžbětu hlídal tatínek vzadu) a vizuálně tak Vánoční zázrak poněkud dokreslit.

Předloni mi o Vánocích moc veselo nebylo: po dvou potratech jsem v sobě slavnostní náladu dolovala jen těžko. Loňské Vánoce jsem proležela v nemocnici a modlila se, aby se to "podezření na potrat" napsané v mé kartě ukázalo lichým. Hladila jsem si břicho s dvojitou dvoucentimetrovou nadějí na zázrak a doufala jsem, že si ji budu moct v létě pochovat. Pesimistické řeči doktorů jsem zaháněla z domu přineseným cukrovím a k Vánočnímu zázraku jsem se upínala ze všech sil.

A letos ho tu máme, Vánoční zázrak ve dvojím provedení. Pidi holčičky, které si samozřejmě přisvojily naši lásku, energii, životní prostor i spánek. Navzdory únavě tu tak poletuju, peču cukroví, zpívám koledy a jsem do Vánoc ponořená jako do soukromé oslavy nekonečné milosti, která se nás dotkla. Tenkrát v Betlémě, když se věčnost protnula s přítomností, i u nás doma, kde nám naši Ježíšci každý den připomínají, že zázraky jsou nedílnou součástí života.

Šťastnou cestu a nashledanou!

čtvrtek 15. prosince 2011

Bohunčina Vánoční velepíseň lásky

Ehm, nestíhám, vytvářím vánoční kalendáře pro rodinu :) Ale ke čtení něco mám, čerstvě z pera úžasné Bohunky, přesně pro každého, kdo stresujete s přípravou Vánoc!

Vánoční velepíseň lásky pro hospodyně   

parafráze Magny charty lásky - I. list Korintským 13.


Kdybych svůj dům perfektně nazdobila světelnými řetězy, jedlovými větvičkami a cinkajícími zvonečky, ale neměla lásku ke své rodině, nejsem nic víc než dekoratérka.

Kdybych se lopotila v kuchyni, napekla kila vánočního cukroví, navařila labužnické pokrmy a připravila vzorově prostřený stůl,  ale neměla lásku ke své rodině, nejsem nic víc než kuchařka.
Kdybych pomáhala vařit polévku pro bezdomovce, zpívala koledy v domově pro seniory, a všechen svůj majetek darovala  pro  dobročinnost,  ale neměla lásku ke své rodině, nic by mi to neprospělo. 
 Kdybych ověšela vánoční stromeček třpytivými baňkami a vánočními hvězdami, zúčastnila se úchvatných slavností, zpívala sóla v kostelním sboru,  ale zapomněla na Ježíše, potom jsem nepochopila, oč o Vánocích běží.    

Láska přeruší pečení, aby vzala dítě do náruče.    
Láska zanechá zdobení a políbí manžela.   
Láska je přátelská a trpělivá navzdory  chvatu a stresu. 
Láska  druhým nezávidí jejich dům s vzácnými porcelánovými servisy a nádhernými ubrusy. 
Láska neokřikuje děti, ale je vděčná, že jsou. 
Láska nedává jen těm, od kterých může něco očekávat, ale obdarovává právě ty,kteří to nemohou oplácet. 
Láska všechno vydrží, všemu věří, vždy doufá a všecko snáší.
Láska nikdy nepřestává.

 Mobilní telefony špičkové kvality se rozbijí, perlové náhrdelníky se ztratí, golfové hole zrezaví.             

Ale darovaná láska zůstane.

čtvrtek 8. prosince 2011

All I want for Christmas trochu jinak

Video, které natočila posádka námořní lodi HMS Ocena poté, co se dozvěděla, že po sedmi měsících na moři budou na Vánoce doma.

Podívejte se tady

Taky jsem šťastná,. že budeme doma. Pod stromeček už nic jinýho fakt nepotřebuju.

P.S. Ale s Mercedesem bych ježíška na mráz nevyhodila.

úterý 6. prosince 2011

Jak uspávají rodiče

Maminka: V podvečer tvá čeládka, co k slepici kuřátka,
k ochraně Tvé hledíme, laskavý Hospodie. Dobrou noc miláčku!

Tatínek: Čeládka...jako to bylo....čeládka, holota, spát!!!

pondělí 5. prosince 2011

Teď jsem "mimo", za pár let trapná

Dospěla jsem k závěru, že k tomu, abych byla dobrou matkou podle dnešních měřítek, bych potřebovala asi tak desetkrát vyšší intelektuální kapacitu a postgraduál (nejlépe s vlastním cíleným výzkumem) v několika oborech. Okamžikem narození dětí se před vámi rozprostírá nekonečný oceán voleb, možností a příležitostí, jak něco pokazit a své dítě nadosmrti poznamenat. K tomu, aby mladá maminka správně a fundovaně o svého tvorečka pečovala, by potřebovala být imunoložkou se zaměřením na pediatrii (očkovat nebo neočkovat?), dětskou ortopedkou (nosit v šátku nebo ne?),  psycholožkou (nechat vyvztekat, nebo brát do náruče a utěšovat?), ekonomkou a ekoložkou (jednorázové versus látkové plíny), farmářkou a výživovou specialistkou (bio potraviny nebo ne?) a asi šestačtyřiceti dalšími profesemi zároveň.

Samozřejmě si může nechat poradit od odborníků či zkušenějších matek. Problém je ovšem v tom, že jí každý poradí někdo jiného a čím protichůdnější rady dostane, tím radikálněji na nich poradci trvají. Zároveň s výchovou malého tvorečka se tedy každá matka musí naučit neposlouchat všechno, co jí kdo poradí, stát si za svým názorem a nevyzvané radiče počastovat úsměvem, pokýváním hlavou nebo ranou pěstí, zcela podle povahy příslušné maminky a míře vlezlosti nezvaného rádce.

Nikdy se totiž nezavděčíte všem, ať už se rozhodnete jakkoli, pro někoho „to moc řešíte“ a druzí se budou divit, že „vám na tom asi moc nezáleží“.

Nosíte dítě v šátku? - Rozmazlujete je, zvykáte si je na nošení a pak ho to už neodnaučíte, křivíte mu páteř a potažmo i charakter.
Nenosíte dítě v šátku? - Upíráte mu přirozený kontakt s matkou, znemožňujete správný rozvoj kyčlí a navíc bude mít z kočárku, chudáček, placatou hlavičku.
Dáváte dítěti bio zeleninu? - Jste nafoukanec, který potřebuje být za každou cenu „in“, prachatý snob, který do dítěte cpete stejný sajraty, jako má zelenina ze supermarketu, jen za trojnásobnou cenu.
Nedáváte dítěti bio zeleninu? - Poškozujete ho na celý život, rvete ho nekvalitní stravou a chudák na to bude celý život doplácet v ordinaci gastroenterologa a možná i psychoterapeuta.
Dáváte látkové plíny? - Žijete ve středověku, chudák dítě je zbytečně v mokru, prachy stejně neušetříte a ještě mu zaděláváte na nachlazení močových cest.
Dáváte papírové plíny? - Bezcharakterně ničíte přírodu, dítěti cpete na zadek chemikálie a chlapečkům zaděláváte na neplodnost.

To vše má ale hluboký smysl! Jen si pěkně už teď zvykněme, že jsme pro polovinu příbuzných nechutně přírodní fůrie, co v jednom hadru dítě tahají a druhý mu cpou místo pořádných plínek, a pro druhou polovinu netečné matky, které dítě odmala neučí znakování, plování ve vaně, dýchání pod vodou a zenovou meditaci. Za pár let totiž život ještě přitvrdí: to už totiž budeme „úplně nemožný“ a „prostě trapný“ i pro ty drahoušky, kvůli jejichž zdravému vývoji všechny tyhle boje podstupujeme. Prostě to všeobecné odsuzování berte jako tréning na pubertu vlastních ratolestí, ona se nám ta hroší kůže ještě bude hodit!

sobota 19. listopadu 2011

Špagetová dýně

Pokračování ságy bedýnka :) Špagetová dýně se vyznačuje tím, že její dužnina se odlupuje po vláknech připomínajíicí špagety. Hromada receptů je na Googlu pod heslem Spaghetti squash, já zkoušela tento:

1. Dýně se upeče doměkka, cca 45 minut při 180 stupních. Vyndat a nechat pořádně vychladnout.
2. Zatím co se peče, udělejte si svou oblíbenou omáčku na špagety. Já dělala bezmasou červenou (rajčata, cibule, česnek, oregano), pro chuť trocha špeku, co zbyl v lednici. Klasika by byla boloňská s mletým masem, prostě to, co vám chutná.


3. Vychladlou dýni rozkrojte, vidličkou odstraňte ty semínka a vláka zprostředka a podélnými tahy  vydlabte dužninu, vzniknou vlákna připomínající špagety.


 





4. Slupku dýně naplňte střídavě vrstvou dužniny (posolenou, můžete přidat pro chuť trochu másla a pepře) a vrstvou omáčky, nahoru sýr a zapečte, dokud sýr nezačně hnědnout.


Jako příloha bílé pečivo nebo bramborová kaše., V Alcronu takovou specialitu asi nepotkáte, ale pokud máíte rádi cukety, dýně vás taky nezklame :)

pondělí 14. listopadu 2011

Objevování

Jakmile člověk dosáhne určitého věku (většinou s nástupem do zaměstnání), začíná být život takový poklidní až stereotypní. Vstáváte ve stejnou hodinu, jedete do práce vlakem jako stokrát před tím, jíte ve stejnou hodinu jídlo, které už jste jedly stokrát před tím, na ulici vás málo co překvapí a pokud vás překvapí vaše vlastní tělo, tak většinou nepříjemně.

Z poklidu všedních dní vás možná občas vytrhne dovolená u moře, grilování s kamarády, bungee-jumping nebo výlet na Kokořín, o nové podněty se však musíte aktivně snažit, samy už většinou nepřicházejí.

Dítě to má naopak: každý den je co se učit, co objevovat, život je jako nevyčerpatelná studnice nových věcí, tajemství a záhad, kterým je potřeba přijít na kloub. A to už od narození!
Bětuška dnes například o půl páté ráno přišla na to, že umí vydávat zvuky jako Ewok (to jsou takové ty chlupaté příšerky z Hvězdných válek). Ohromně se jí to zalíbilo, chrčela, vrčela a mumlala si do pěti, kdy už jsem vzdala jakékoli pokusy o spaní a šla s ní dolů, kde může objevovat psa, kočku, babičku a dírku ve zdi po hřebíku. Po jídle pak zjistila, že když si do krku strčí pěst ale opravdu hodně hluboko, pozvrací se. Protože je po mamince vědeckého založení, bylo jí jasné, že experiment je potřeba kvůli potvrzení výsledků opakovat. Zkoušela to znovu a znovu poctivě, dokud nemusela pokus ukončit pro nedostatek experimentálního materiálu (rozuměj: už nebylo co zvracet).

A Marušce se dnes vyklubala jednička vpravo dole. V té měkké žižlací puse je najednou něco tvrdého a škrábacího, no to se vám dějou věci! Zub je potřeba nepřetržitě zkoumat jazykem a šátrat v puse prstem, abychom se ujistili, že tam ta divná věc pořád je. Hned když se vzbudí, jme se zub kontrolovat: co kdyby někam zmizel? Zatím tam je pořád. Ale kontrolovat se to bude muset dál. V tomhle světě nidky nevíte, co se stane. Teda vy jo. Ale děti ne. Pro ty je dobrodružství všechno, i ten zub. Je to nádhera!

sobota 12. listopadu 2011

Milý Aku,

řekla jsem ti někdy, kolik jsem se od tebe naučila? Asi ne, tak to chci udělat aspoň takhle.
Ale popřádku. Kolik mi mohlo být, když jsem tě potkala poprvé? Třináct, čtrnáct? Vedl jsi oddíl kluků, kteří byli o chlup starší než my a občas jsme spolu někam jeli. S holkama jsme vás rozebíraly skoro pořád...Lista, Fildu, Malý pivo, Kalifa...Když jsme jely s holkama na Jelenici, pořád jsme s napětím čekaly, jestli večer s klukama přijdete - a vy jste skoro vždycky přišli. Až za tmy, někdy jste to pojali jako bojovku, ale hlavně že jste se zdrželi, zahráli jste na kytary, zazpívali jsme si, zahráli pár her (nejlepší byla Elektrika, hlavně proto, že se u toho drželo za ruce).
Samozřejmě jsme kromě tvých kluků probíraly i tebe, ale už jsi byl pro nás starší, tak trochu mimo dosah. Ale trochu idol jsi byl, přeci jen jsi hrál na kytaru a vedl skauty a to se počítalo za hodně, i věkový rozdíl šlo s přimhouřenýma očima přehlédnout :)

Kluci ti pak odrostli, někteří ti zůstali v kapele, ale v oddíle jsi už měl jiné. Začali jsme se vídat hlavně o víkendech na Jelenici a pak jsme měli spolu dva nezapomenutelné tábory, kam jsme s holkama jely už jako vedoucí. U každého oddílu jako vedoucí jedna holka od nás a jeden kluk od vás. Všechny jsme se tam zamilovaly :)

Vyrostly jsme, už jsme se spolu mohli bavit jako rovný s rovným. Později jsme spolu hodně mluvili, když jsi se rozhodl opustit skaut a ponořil ses do budování obecně prospěšné společnosti pod hlavičkou Ochránců přírody. Dokonce jsem zasedala v její správní radě.

Vybavují se mi různé scény: pořád tě vidím v zelené kostkované košili, jak ve světle svíček hraješ na kytaru a děláš si legraci, že se ti světlo odráží od předčasně plešatějící hlavy. Jak v kostýmu krále procházíš se svou družinou Velkým Meziříčím a v kuchyni místní restaurace pasuješ kuchaře na vyšší hodnost, protože nám jídlo chutnalo. Jak s kapelou hrajete na "koncertě" v restauraci a my vám nadšeně tleskáme, hrdé, že jsme vaše největší fanynky. Jak na naší svatbě čteš básničku a bavíš všechny svatebčany. (Kolika svým kamarádům a kamarádkám jsi během let byl na svatbě? Kolik fotek malých dětí jsi musel obdivovat? Věděl jsi už tenkrát, že tyhle věci budeš vždycky pozorovat jen zpovzdálí?)

Když o tom tak přemýšlím, nikdy jsem tě neviděla naštvaného. Zvýšil jsi vůbec někdy hlas? Co jsem tě znala, tak ne. A to na táborech a výpravách s dětma nebývá o vypjaté situace nouze.
Měl jsi fantastický nadhled. Všechny jsi nás bral takové, jací jsme byli. Puberťáci, kteří se teprve hledají. Někdy ti byly některé věci líto, ale připadal jsi mi úžasně vyrovnaný. Věděl jsi, že kluci někdy vyrostou a oddíl opustí. Že práce, kterou děláš, někdy nese ovoce a jindy ne. Že se vždycky najde příležitost dělat něco, co má smysl. Mimochodem, tvoje historka se vzteklou srnou pořád patří k tomu nejlepšímu, co jsem v životě slyšela.

Aku, pár let jsme se neviděli. Odstěhovali jsme se s P. k našim a ty jsi zůstal tam, kde ses narodil a kde jsi vyrostl. Pořád jsem ale tak nějak brala za dané, že tam jsi a děláš věci, které stojí za to. Že jsi svůj a pořád se někde usmíváš a děláš si ze sebe legraci.

Nevěděla jsem, že ti není dobře. Když jsem se v září doslechla, že ses pokusil spáchat sebevraždu, nevěřila jsem tomu. Lidi jsou krutí a dokáží si vymyslet neuvěřitelné blbosti. Ty bys přece...

Já to vážně nevěděla.

A ostatní asi taky ne. Nevěděli jsme, jak moc se trápíš. Že tě tvoje bolest nakonec přivede k tomu, abys sebral kanystr s benzinem, sirky a odešel do lesa. Do toho lesa, který jsme všichni tak znali...
Ani to nemůžu doříct.

A teď už je ti dobře. Už jsi tam, kde ti z hlavy nebudou padat vlasy a lidé tě nebudou odsuzovat za to, že jsi, jaký jsi. Kde všechna tvoje práce a každá touha došly naplnění. Kde se hrajou ty nejlepší písničky a pořád je tam ráno.

Spi sladce, náčelníku. Sbohem.

Vlastně - nashledanou. A tentokrát doufám, že mi dáš na přivítanou pusu.

úterý 8. listopadu 2011

K čemu se hodí staré šuple

Veroniku Žilkovou neřadím mezi svoje nejoblíbenější veřejné figury, i když některé aspekty jejího života respektuju („nemoderně“ velkou rodinu, rozhodnutí pro dítě v pozdním věku navzdory okolí a statečný boj, když to nedopadlo dobře).
Na tento její článek ale odkazovala kamarádka na Facebooku a musím říct, že jsem se pobavila. Jednak s ní vřele souhlasím - a jednak sama občas podléhám dojmu, že moje děti potřebují všechno, co se pro děti nabízí. Sice bojuju, ale někdy prohrávám - navzdory zde na blogu zveřejněnému hlasitému tvrzení jsem si například nakonec pořídila dva šátky na nošení (jeden na každé dítě..i když vážu sama.. nebo jeden na všední dny a jeden na lepšo...ale popravdě, prostě se mi moc líbily).

Takže dnes ke čtení doporučuju Nechte si ty dobré rady od Veroniky Žilkové.

Zvlášť musím dát za pravdu odstavci: ...prvorodičky musí dbát především o sebe, aby jim z toho prvorozeného miminka samou láskou „neruplo v kouli“. To nejdůležitější, co dítě potřebuje, je totiž zdravá, šťastná a klidná matka. Bohužel některým mým kamarádkám a známým, zdá se mi, „v kouli ruplo“. Tou nejsprávnější péčí, nejsprávnějším nošením, nejsprávnějším biostravováním a nejsprávnějším odmítáním očkování jsou tak vyčerpané, že už některým jaksi nezbývá síla ani na druhé dítě. Bohužel se obávám, že šestiletému dítěti bude jedno, jestli ho maminka balila do těch nej nej eko plen, ale bude mu asi dost líto, že nemá sourozence. No a já si taky musím dávat pozor, abych se nezařadila do výběrové skupiny "vykojených mozků". Za tímto účelem se snažím udržovat kontakty s bezdětnými kamarády a trénuju svou (poněkud teď omezenou) schopnost bavit se i o něčem jiném, než jsou hovínka, rýma, rostoucí zuby a správně se vyvíjející kyčle (také známé pod nejodpornější zdrobnělinou loňského roku, kyčličky).

No a ještě se mi moc líbil odstavec, který si dovolím citovat: Jediná kniha, která mě fakt poučila, byla od jedné Angličanky, lékařky a matky 4 dětí, která do seznamu potřeb pro novorozené dítě napsala: pro první půlrok dítěti stačí na spaní staré šuple!!!!, jen dejte pozor na kočku, ať si nelehne k dítěti. A ještě to napsala tak, že to vypadalo, že by ten novorozenec mohl té kočce nějak ublížit.

neděle 6. listopadu 2011

Filipika proti letnímu času

Technická podpora? Mám tu několikery vnitřní hodiny, které se nechtějí řídit letním časem.


Co se posunul čas z letního na zimní, mám tu jedno dítě, které vstává ve 4 hodiny ráno. Po týdnu se nám podařilo posunout jí večerníček na půl sedmé nového času, budíček ale bohužel zůstává podle starého, takže už od 4 tu straším nevyspalá a zničená a chovám dítě, které usne až kolem sedmé (čas na dopolední zdřímnutí), kdy já už do postele nemůžu - vstává mi totiž druhá ratolest.

Letní čas je nesmyslný vynález, který od nás platí od roku 1979. Původní idea šetřit elektřinou je už dnes vyvrácena, letní čas téměř žádnou energii nešteří, naopak - vysává energii z každého, kdo musí pravidelně vstávat, starat se o zvířata nebo o malé děti, rozhazuje vnitřní hodiny, způsobuje dopravní nehody...a jestli si Alžběta na něj brzy nezvykne, bude zodpovědný i za to, že ji naložím do košíku a pošlu po řece rybářům - ti přece vstávají nesmyslně brzo. Vraťte mi ji, až z ní bude puberťák, kterého bude potřeba z postele tahat heverem!

Bedýnky

Už delší dobu mě lákalo vyzkoušet bedýnkování, t.j. odběr bedýnek s (převážně bio) zeleninou od místních pěstitelů. Většinou mi ale trvá, než se k něčemu rozhoupám a některé ze svých velkolepých plánů uskutečním.

Před několika dny jsem ale zjistila, že některé maminky využívají server, který vám "bedýnky" pošle až pěkně do domu. Jen si u počítače naklikáte, co se vám do bedýnky hodí, a auto s vaší bedýnkou za pár dní zazvoní u dveří. Jak praktické, pomyslela jsem si - než mi došlo, že tento systém poněkud popírá původní smysl bedýnek, tj. podporovat lokální zemědělce a šetřit přírodu. Auto, které pojede speciálně k nám na konec světa, k ozdravení planety nijak zvlášť nepřispěje - nehledě k tomu, že zeleninu povezou od pěstitelů z druhého konce republiky.

Nicméně mi to dalo impuls se trochu prozhlédnout a hurá hurá, v Boskovicích, které mám za rohem, od června bedýnkování funguje. Jedou za 14 dní tu nabízejí bedýnku s předem známým obsahem, takže si můžete objednat jen pokud vám vyhovuje nabízený sortiment. Tento čtvrtek tedy u nás přistála první bedýnka:



Kromě běžných věcí, jako jsou jablka, hrušky, cibule, česnek, zelí a brambory obsahuje i plodiny, které sice znám, ale nikdy jsem je nepřipravovala (dýně hokkaido, červená řepa, patizon) a několik špeků, o jejichž existenci jsem měla jen velmi obecné představy (tuřín, topinambury, špagetová dýně).

Jako první jsem stvořila dýňovou polévku, typickou podzimní americkou zálěžitost. Dá se udělat jednoduše povařením a následným rozmixováním dýně a cibule, případně i mrkve, ale pokud chcete opravdu výbornou chuť, dejte si s tím trochu víc práce: dýni rozkrojenou na několik částí dejte spolu se dvěma očištěnými mrkvemi na 40 minut péct do trouby (180 stupňů), dokud nezměknou. Na másle zpěňte cibuli, přidejte pečenou zeleninu, zalijte vodou, povařte a pak ponorným mixérem rozmixujte. Máte-li vývar, dejte místo vody vývar, pak už to opravdu nemá chybu. Já vývar neměla a masoxy a spol. neuznávám, takže voda stačila. Dochutila jsem solí, pepřem a citronovou šťávou. Podává se s kysanou smetanou, pokud držíte dietu, službu udělá i kopeček bílého jogurtu. Je to velká dobrota!

Než jsem stihla využít další kusy zeleniny, akční maminka tuřín, pastiňák a mrkev zamrazila holčičkám na příkrmy. Část topinambur a červená řepa skončily v pečené zelenině (kusy zeleniny včetně rajčat, řepy, tuřínu, cukty, prostě čehokoli,  se pečou v troubě s kusy cibule a stroužky česneku na 120 stupňů skoro tři čtvrtě hodiny, zalité hořčicí a dochucené cukrem a solí). Bude-li v přístí bedýnce zase pastiňák nebo tuřín, ráda bych se vrhla na anglické Stew, vařené hovězí se zeleninou, které vypadá takto:


Tuřín je vůbec v Anglii mnohem víc známá zelenina, tradičně se z něj dělá třeba tuřínová kaše. Hodlám jej vyzkoušet, jen bude příležitost, takže podám hlášení.

S první bedýnky jsem docela unešená, ale otázka je, jak to bude v zimě - až budu zpracovávat dvacátou červenou řepu, možná to vzdám :)

pondělí 31. října 2011

Podyjí

Žádná jiná krajina pro mě není tak ikonická, jako NP Podyjí. Nejen pro nebývalou krásu hluboce zařízlého údolí Dyje s šípákovými doubravami, či rozlehlé vinice v mírně zvlněné krajině hustě prokládané kapličkami a Božími muky.

Poprvé jsem se sem podívala ještě na základce v rámci dobrovolné brigády Ekologického kroužku. Místo jsme si zamilovali, stejně jako starou rozlehlou faru a samozřejmě taky únik z rodičovského dozoru.S přechodem na střední školu se volně neorganizovaná parta brigádníků hodně měnila, záleželo na tom, kdo s kým se právě přátelil a kdo s kým chodil. Víkendy, podzimní prázdniny, velikonoční prázdniny, v létě týden či dva. Několik nezapomentulených silvestrů na promrzlé faře, kde se nedalo pořádně zatopit a přežít noc bylo možné jen "tělo na tělo". Nelegální přechod hranic do Rakouska a následné zatčení některých účastníků bylo také nezapomenutelné. Hlavně se ale na Podyjí odehrály snad všechny nejzásadnější okamžiky mého dospívání: tady jsem ještě na základní škole ochutnala první víno ve sklípku (a následně podpírala namol opilého kamaráda cestou zpět na faru, abychom se ráno nemohli domluvit KDO to proboha nablil pod to okno). Tady jsem v prváku na gymplu začala chodit se svým prvním klukem - a tady se se mnou taky o tři čtvrtě roku později rozešel (a opět sklípek). Tady jsem zažila nesčetně nocí pod širákem, přátelského pošťuchování, neuvěřitelně nechutných špaget s kečupem. Po téměř smrtelném výletu v parnu a bez vody jsem tu taky krátce po svých 18. narozeninách začala pít pivo. A kdo máte rád happy endy - na Podyjí jsem se taky seznámila se svým mužem.

Tento víkend jsme se tu byli po 10 letech podívat. Čekala nás samá příjemná překvapení - zrestituovaná fara je nádherně opravená a místo divokých nájezdů různě dospělých a nedospělých brigádníků slouží svému původnímu účelu. Ve vesnicích je podstatně více opravených domů a slušně vypadajících hospod. Přibylo naučných stezek, cedulí a informačních tabulí. Na vřesovišti na Kraví hoře je nádherná Madona.



Čekala jsem nával sentimentu, přeci jen, ty roky a těch zážitků....ale nějak se nedostavil. Bylo to tam pěkné, ale já si nějak uvědomiála, že po té době vůbec netruchlím. Byla to jízda, to ano...ale tady a teď, s mužem a dětmi, jsem nejšťastnější, jaká jsem kdy byla. Po ničem nesmutním. Díky Bohu, že jsme ty telecí roky přežili všichni ve zdraví :)

čtvrtek 20. října 2011

Hyperaktivní rodiče

Dnes doporučuju ke čtení všem rodičům, kteří potřebují zvolnit - jakož i těm, kteří jedou na půl plynu, zato ale s výčitkami svědomí, jestli by taky neměli nosit-látkovat-šátkovat-znakovat-plavat-hovořit na dítě stošestatřiceti jazyky, aby se plně rozvíjelo:

Proč jsou z rodičů neurotici

Měla jsem to onehdy na návštěvě kamarádku s  dvouletou dcerou...být tím dítětem, tak sotva jsem schopná posunout jednu nohu před druhou a neupadnout při tom na nos, balím se a běžím do světa, kde se pokusím najít rodiče, kteří na mě bez přestávky nemluví, neustále mi nekladou otázky a soustavně mě násilně nerozvíjí a neaktivizují. Komentář si dovolím vypůjčit od autora: Tak mohutnou míru soustředěné pozornosti a výchovného nadbíhání by v psychickém zdraví neunesla žádná osobnost, natož malé dítě.Nebo, jak to pregnantně vyjádřila moje maminka, která měla možnost mou kamarádku s její dcerou asi dvacet minut pozorovat: Proč ona tomu děcku prosímtě nedá na chvíli pokoj???

Možná by mnozí z nás měli těm dětem občas dát pokoj.

středa 19. října 2011

Hrátky s nemluvňátky

Mýdlový sliz

Dalším krokem k ekologičtější domácnosti, který jsem podnikla, byla výroba mýdlového slizu na praní prádla.
Mýdlový sliz je ekologicky a ekonomicky šetrný způsob praní prádla, který stačí na většinu běžně znečištěných věcí. K výrobě deseti litrů je zapotřebí jedno mýdlo s jelenem a půl balíčku sody na praní. Protože se pak používá 0,25 - 0,5 l na jednu várku, jsou náklady na praní cca. 50 h až 1 Kč na jednu várku.

Pracovní postup:

Mýdlo s jelenem (nebo jádrové mýdlo) nastrouhejte na starém struhadle (nebo na tom, co pořád ještě používáte v kuchyni, pak ho ale pořádně umyjte, než na něm manželovi nastrouháte perník na škubánky :))
Je to trochu opruz, ale za chvilku je to hotové. Mýdlové hoblinky se dají i rovnou koupit, ale to mi přijde, že za to fakt nestojí.

Hobliny zalijeme cca litrem horké vody (z konvice) a mícháme, dokud se nerozpustí. Není třeba míchat pořád, stačí občas zamíchat, jak jde člověk kolem - já tomu napoprvé moc nedala a pak jsem měla sliz hrudkovitý, což není ideální. Takže míchejte, dokud se mýdlo opravdu nerozpustí. Pokud vás to už nebaví, dolijte další horkou vodu, pomůže to. A nakonec přisypte cca 150 g sody na praní prádla.
Mícháme, mícháme, pak necháme zchladit, zjistíme, že je to FAKT sliz, nekecali! A nakonec přelijeme do nádoby, kde budeme sliz skladovat - hodí se třeba PET lahve.

Sliz se přidává přímo do bubnu pračky, je třeba trochu vychytat množství podle znečištění prádla a tipu vody. Místo aviváže 2 lžíce octa, ušetříte přírodu, peníze, pračku (chrání proti vodnímu kameni) a zneutralizujete zásadisto mýdlo, takže prádlo bude pěkně měkké. 

Nevýhody: přijdete o krásnou avivážovou vůni vypraného prádla, kterou já mám fakt ráda...ale prostě padla na oltář ekologii a ekonomice a vůbec...a čas od času teda musíte ten sliz vyrobit. Prádlo jemně voní mýdlem. Velké znečištění (třeba pokakané plíny) je třeba někdy ještě přetřít žlučovým mýdlem nebo vzít solí na skvrny, na většinu prádla ale stačí jen sliz.


Výhody: kromě už zmiňovaných taky už nikdy nebudete muset vláčet obrovské balíky prášku z Tesca, když je mají zrovna v akci :)

Vždycky když je pochválím...

...začnou trochu stávkovat, aby mi to osladily :) Od posledního básnění o tom, jak pěkně už spí, k nim vstávám co dvě hodiny a budí se spravedlivě na přeskáčku. Zatím to zvládám bez odpoledního dospávání, až se divím, kde je zdroj té energie, co mě drží na nohách - a teda doufám, že náhle nějak nevyschne. Tak kdybych se pár dní neozývala, tak ležím pod stolem a dospávám ten - v podstatě už rok - prochozených, provzdychaných a prokojených nocí :)

pondělí 17. října 2011

Mufíš, mufím, mufíte...

Dobrota zvaná muffiny k nám přišla z Anglie, kde jsou tyhle buchty do ruky dost populární. Tam jsem si na ně taky zvykla, je to totiž krásně praktický - čapneš do ruky celou buchtu pěkně v košíčku a můžeš jít ven. Doma jsem vyzkoušela dost receptů, ale bez větších úspěchů - nemám ráda, když je to suchý a chutná to prostě jako "obyčejná buchta". Takže tady jsou moje dva nejlepší recepty na muffiny:

Rychlé čokoládové muffiny podle rakouského manžela mé babinetí kamarádky

250 g polohrubé moouky
150 g cukru
2 lžíce  kakaa
2 lžičky prášku do pečiva
1/2 lžičky sody na pečení
225 g čokolády - nejlepší je Milka, prostě rakouské muffiny, ale dá se zužitkovat cokoli máte doma
90 ml oleje
1 vejce
250 ml mléka


Dekorace nahoru podle preferencí (ořechy, cukrové dekorace atd.)

Žádné s tím štráchy, všechno pěkně smíchat dohromady, trochu vyšlehat (stačí vařečkou) a plnit do papírových košíčků umístěných ve formě na muffiny. Bez košíčků celou akci nedoporučuju, jinak to budete vyjídat z formy lžičkou :) Nahoru dekorace a šup s tím do trouby,  peče se to cca 20 minut, záleží na tom, jakou máte formu a troubu.

Skořicové muffiny od dvojčecí maminky Jany

Ingredience na 10 ks (pozor, opravud jen 10, máte-li formu na 12 muffinů jako já, tak přidávejte surovin!!)

200g hl. mouky
100g cukru (na 1/2 moučkový a krystal)
2 lžičky prášku do pečiva
1/2 lžičky soli,
1/4 lžičky čerstvě nastrouhaného muškátového oříšku
1/2 lžičky skořice
80g rozpuštěného másla
1 vejce
120ml mléka

+ skořicový cukr a rozpuštěné máslo na ozdobení

Ve 2 mísách smícháme zvlášť sypké a tekuté ingredience, vyšleháme tekuté a do nich pak všleháváme sypkou směs; hovové těsto rozdělíme do formiček a pečeme na 180 °C asi na 20 min.; po upečení potřeme máslaem a obalíme ve skořicovém cukru.

Čokoládové jsou výborné pro milovníky čokolády a výživných dobrot, skořicové krásně voní a jsou skvělé ke kafi :)

Tady motivační obrázek čokoládových muffinů v provedení kamarádčina manžela (taky chcete manžela, který umí péct?) :)

čtvrtek 13. října 2011

Jablečná relativita

Tak jsem pekla jablečný koláč podle nového receptu okouknutéto na asi nejlepším českém kulinářském webu apetitonline.cz. V receptu pokyn - oloupat a nakrájet kilo jablek. Říkám si - pohoda, kilo je tak pět jablek maximálně, dobře to vím, když si v zimě kupuju čerstvá šťavnatá jablíčka, super drahá, tak je hodím do sáčku čtyři a ejhle, ono je to skoro kilo.

Tak loupám, krájím, vážím (teda je fakt, že bez jadřinců), zase loupu, furt toho není dost...jak je možný, že kupovaných jablek je do kila pět, ale když doma krájím jabka ze zahrady, tak je jich do kila asi tak sto osm???

Každopádně, recept je geniální a já si ho dovolím sdílet.

Relativní koláč (původně koláč Džaldí-džaldí)

Potřebujete:

Kilo jablek :))
Hrnek cukru
Hrnek polohrubé mouky
Hrnek krupice
200 g másla
Skořici, rozinky podle chuti

Rozehřejete troubu, nachystáte si střední pekáč, takový, co se v něm peče třeba kuře. Nebuďte chytří jako já a neberte si na to dortovou formu - uvidíte proč. Sypké suroviny smíchejte, polovinu nasypte do formy. Oloupaná a na malé kousky nakrájená jablka smíchejte se skořicí, rozinkami a čímkoli, co máte rádi v jablečné náplni (ořechy, mandle, whiskey?).


Mrskněte to do pekáčku a nahoře posypte zbytkem sypké hmoty. Utemujte (rozuměj: stlačte) a zalijte rozpuštěným máslem (v tomto okamžiku to chytrákům s dortovou formou začne formou protékat všude a hlavně pak do trouby).


Peče se to, co já vím, třičtvrtě hodiny, prostě dokud nahoře není krásná zlatá krusta. Máslo a šťáva z jablek z toho dělají skvělou delikatesu. Tak skvělou, že jí kus zmizel, ještě než jsem ji stihla vyfotit.



Kdo byste chtěli dát místo másla Heru, tak to ani nepečte ;) Já neměla celé máslo, tak jsem použila zbytek šlehačky, co byl v lednici - výsledek stejně dobrý.

Recept je úplně bez vajíček a mě se líbí ten vtip se sypkýma surovinama. Podobný je u tvarohové buchty, které u nás říkáme extra koláč - taky je to sypká vrstva, pak tvarohy, pak zase sypká vrstva. Tam se ale dává prášek do pečiva ten mi přijde, že je ve výsledku vždycky cítít. V tomhle receptu je nádherně cítit máslo s jablky, je to šťavnatý a inteligentně se to moc jíst nedá - je to dezert na lžičku.

úterý 11. října 2011

Holá pravda o životě s dvojčaty

Tedy s těmi mými dvojčaty ve věku tři a půl měsíce.
Často od někoho slyším - „Jsi úžasná, jak to zvládáš“ - “Ty musíš být supermatka“ - „Teda ty jsi tak v pohodě, jako reklama na dvojité mateřství“. Ačkoli jsem ten poslední, kdo by pohrdal lichotkami, přeci jen musím s pravdou ven: holčičky jsou prostě strašně hodný.

Názorný příklad, dnes (nadprůměrný den, pravda, ale ty horší nejsou zase o tolik jiné).

5:30 Bětuška se rozhodla vstávat. Protože spí (s jedním kojením uprostřed) od včerejška od půl sedmé večer, nemůžu jí to mít za zlé. Stejně ji ale nazývám Gremlinem a po nakojení a přebalení se s ní polospící potácím  dolů na snídani. Obvykle spí přibližně o hodinu dýl. Dnes je ale krásně vyspaná, směje se, žvatlá si. Najím se a vezmu si ji do sedátka vedle počítače, dokončuju překlad.

7:30 Vstává Maruška. Ta spí non stop od včerejška od osmi večer. Kojím, přebaluju, převlíkám a beru ji k nám do pracovny. Bětuška si povídá, směje se, Marušku pokládám pod hrazdičku, kde si chvíli povídá a pak usne - jen ji přikreju. Dokončím překlad, přečtu si Facebook, iDnes, babinet, dělám si další čaj.

9:30 Maruška se probouzí na svačinu, obě holky nakrmím a beru dolů do kuchyně. Položím je do cestovní postýlky, kde Bětuška okamžitě usne, Maruška chce ještě přikrmit a po chvíli usne tady. Absolvuju hodinový hovor s kamarádkou, uvařím vepřové nudličky na houbách, rýži, upeču vepřovou pec a jablečný koláč. Holky pořád spí.

13.00 Jedna po druhé se budí, nakrmím je, přebalím, odnesu nahoru. Bětka opět v sedátku, Maruška v posteli, klidně čekají až pověsím plínky a vyřídím nějaké online objednávky. Ve tři za naprostého klidu (trochu neobvyklé) vyrážíme s kočárkem ven, kde drandíme do půl páté.

16.30 Holky vyndám z kočárku, hraju si s nimi, mazlíme se, čekáme na tátu.

17.00 Táta je doma z práce a začíná večerní rituál: nakrmit, nechat bez plínky pěkně prokopat, vykoupat a znovu nakrmit. Bětuška usíná o půl sedmé, jakmile ji položím do hacky. Maruška v sedm, po dvojím dokrmení (večer se láduje, aby pak mohla spát celou noc). Mám naprosto volný večer.

Takže prostě...mám víc volného času, než před mateřskou. Neznám prořvané noci, houpání a natřásání dítěte v náruči dokud nezabere, nic takového - zatím. Jsou to děti a všechno se může změnit hodně rychle. Zatím je to ale pohoda a díky Bohu za ty klidný, krásný dny.

čtvrtek 6. října 2011

Já ji miloval první

V návaznosti na předchozí příspěvek - písnička, která mě poslední dobou strašně dojímá.
Třeba ji náš tatínek jednou holčičkám nechá zahrát na svatbě :)


Look at the two of you dancing that way Podívejme se na vás dva,
Lost in the moment and each other's face Jak spolu takhle tančíte
So much in love, you're alone in this place Tak zamilovaní, že jste tu sami
Like there's nobody else in the world Jakoby nikdo další neexistoval.

I was enough for her not long ago
Ještě nedávno jsem jí stačil já
I was her number one, she told me so Byl jsem pro ni nejlepší, sama mi to říkala
And she still means the world to me, just so you know A jen abys věděl, pořád je pro mě vším
So be careful when you hold my girl Takže buď opatrný, když držíš moji holčičku.

Time changes everything, life must go on
Čas všechno mění, život musí jít dál
And I'm not gonna stand in your way A já ti nebudu stát v cestě

But I loved her first, I held her first
Ale já ji miloval první, první jsem ji držel v náručí
And a place in my heart will always be hers A kus mého srdce jí bude vždycky patřit
From the first breath she breathed Od okamžiku, kdy se poprvé nadechla
When she first smiled at me Kdy se na mě poprvé usmála
I knew the love of a father runs deep Jsem věděl, jak moc může otec milovat.

And I prayed that she'd find you someday A já se modlil, aby tě jednou našla,
But it's still hard to give her away Ale stejně je těžký nechat ji jít.

I loved her first Já ji miloval první

How could that beautiful woman with you Jak může ta krásná žena, co stojí vedle tebe
Be the same freckle face kid that I knew Být ta pihovatá holčička, kterou jsem znal
The one that I read all those fairytales to Ta, které jsem vyprávěl všechny ty pohádky
And tucked into bed all those nights A kterou jsem každou noc ukládal do postele.

And I knew the first time I saw you with her
A hned, když jsem vás dva poprvé viděl spolu
It was only a matter of time Jsem věděl, že už je to jen otázka času.

I loved her first, I held her first
And a place in my heart will always be hers
From the first breath she breathed
When she first smiled at me
I knew the love of a father runs deep

And I prayed that she'd find you someday
But it's still hard to give her away
I loved her first

From the first breath she breathed
When she first smiled at me
I knew the love of a father runs deep

Someday you might know what I'm going through
Jednou možníá pochopíš, co teď prožívám
When a miracle smiles up at you Až se na tebe usměje tvůj malý zázrak
I loved her first Já ji miloval první.

Tátové

Ať se na to podíváme z kterékoli strany, tatíkové, tátové a otcové hrají v životě holčiček obrovskou roli. Při troše štěstí je to role pozitivní, v každém případě ale nezanedbatelná, a to dokonce i pokud jsou přítomni jen externě - nebo vůbec ne. Nesmazatelně ovlivňují sebevědomí a sebepřijetí ženy v dospělosti a tím i její výběr partnera - ať už si pak vybírá někoho, kdo se tatínkovi podobá, nebo jeho pravý opak. Koho toto téma zajímá, vřele doporučuji ke čtění knihu Navždy tátovo děvče

Jako značná část otců za pozdního komunismu, ani ten můj se do výchovy příliš nepletl a většinu zodpovědnosti za domácnost i výchovu nechával velkoryse na mamince. Rozhodně mě nebil, nezneužíval ani nijak jinak nepřekračoval hranice přijatelného chování, přesto mě do života vypravil s (opakovanými rýpavými poznámkami nabytým) přesvědčením, že za moc nestojím, moc toho neumím, nevypadám nijak zvlášť dobře a celkově jsem tak trochu k ničemu. Tenhle vnitřní pocit méněcennosti jsem v pubertě ukryla za nikoli neprůhlednou fasádu suverenity a na odiv stavěného všeználkovství, takže jsem dodnes neskonale vděčná svým přátelům za to, že mě tolerovali a dokonce i - ze záhadných důvodů - měli a mají rádi.

Ne že by nás neměl rád - měl a má, to samozřejmě. Jen nikdy nepovažoval za nutné - a snad ani neuměl - s námi trávit volný čas, aktivně se zajímat o to, co se děje v našem světě, nebo nám dokonce říct, že nás má rád.

Díky Bohu, že dnes je jiná doba a většina dnešních maminek nepovažuje za standardní, že tatínek putuje z práce rovnou do hospody a víkendy tráví v garáži či v dílně, sledujíce cvrkot v rodině spíš zpovzdálí. Obecně mi dnešní tatínci přijdou mnohem angažovanější a to je dobře. Ten náš je z holčiček nadšený a v práci si s ostatními programátory u oběda povídají o svých dětech a jejich zdravotních problémech - troufám si tipnout, že tohle nebylo předmětem hospodských debat našich tatínků ani náhodou.

Moc se těším na to, jak se vztah našich holčiček k tatínkovi bude vyvíjet, až porostou. Už teď se na něj po příchodu z práce smějí mnohem víc, než za celý den na mě a odhaduju, že silná preference tatínka se bude jen stupňovat. Díky za ni! Jen ať si užívají pocit, že jsou tatínkovy holčičky, že je tatínek miluje. Ať v nich tatínek buduje pocit, že jsou šikovné, že jsou jeho zlatíčka a že mají velkou cenu. Díky tomu snad snížíme pravděpodobnost, že svůj život v dospělosti spojí s někým, kdo je nedocení, nebude si jich dostatečně vážit a respektovat je. Budou totiž znát svou cenu - a i kdyby se, nedejbože, v dospělosti u nich zásadní partnerská krize vyskytla, u nás doma vždycky budou mít otevřenou náruč a tátu, pro kterého budou ty nejlepší a nejúžasnější holčičky na světě.



Tato fotka myslím pěkně shrnuje svět mého muže: dvě úžasné holčičky, milující žena (za spouští fotoaparátu) a nepostradatelný notebook :)

sobota 1. října 2011

Milá Maruško,

před týdnem ti byly tři měsíce. Jsi úžasná, báječná, skvělá.
Tak malá jsi a už toho máš tolik za sebou. Týden v nemocnici v Brně, hromadu vyšetření, výlet do Prahy a čtyři dny v nemocnici v Praze, dvě další vyšetření pod narkozou. Jsi neskutečně trpělivá, všechno jsi to zvládla a vydržela a já se jen modlím, abys byla tak hodná a statečná i v prosinci, kdy nás čeká operace.

Pořád jsi neuvěřitelně hodná. Žiješ si ve svém vnitřním světě, často jen tak ležíš, koukáš a najednou se usměješ. Říkám si, na co asi myslíš. Dokážeš se usmát i na mě, ne že ne, reaguješ - jen ne vždy a na všechny. Jsi svá. A to je dobře.

Dost dlouho jsi chtěla v noci jíst každé tři hodiny, ale jakmile nás objednali na operaci, začala jsi - asi, abych se nemusela bát, jak zvládneš hladovění před narkozou - spát celou noc. S tatínkem tě moc milujeme - a bojíme se o tebe. Prosím, vydrž to všechno s námi, ať můžeme být na Vánoce všichni doma a šťastní spolu.

Pusu

máma

pátek 30. září 2011

Milá Bětuško,

v sobotu ti byly tři měsíce. Jsi úžasná!
Nejdřív ti chci napsat, že se nádherně směješ. Na mě, na tátu, na babičku, ale nejvíc na žluté kousátko v podobě žirafy, z toho jsi prostě odvařená :)
Jsi pohybově moc šikovná. Koníčky paseš už od druhého měsíce. Pořád se zvědavě koukáš kolem sebe a začínáš si nahlas broukat. Tvůj úsměv a dobrá nálada nám pomohli přestát hospitalizace s Maruškou.
Hlasivky máš teda taky pořádný. Když tě bolí bříško, ví o tom sousedi v okruhu devíti kilometrů...ale necháš se rychle uklidnit, v náručí nebo v šátku.

S jídlem se taky moc nezdržuješ, za pět minut máš v sobě všechno, co potřebuješ. 
Jsem moc zvědavá, kdy se začneš otáčet a potom lézt. Zdá se mi, že už to bude brzo, děláš rychlé pokroky.

Moc ráda se dívám, jak si povídáš s tátou. Jsi mu tak podobná a jeho hrozně baví, jak se na něj směješ a děláš obličeje. Když vás vidím takhle pohromadě a chovám si Marušku, můj svět je úplný a dokonalý.

S tatínkem tě moc milujeme.

Pusu

máma

neděle 25. září 2011

Určitě jsou i horší věci...

...než vidět mou vymodlenou, ani ne tříměsíční holčičku napojenou na hromadu přístrojů, než ji slyšet plakat, když se s bolestí probírá z narkozy, než ji držet v náručí, když jí z hlavičky po právě vytáhlé kanyle stříká krev.

Jen mě zrovna teď tyhle dostaly. Napíšu víc až se vzpamatuju a vzpamatovat se musím, protože to hlavní, velká operace, nás teprve čeká.

úterý 20. září 2011

Motol

Jsme v Motole na dalších vyšetřeních. Odstávka blogu na pár dní, než se vrátíme. Držte nám palce, ať jsou výsledky vyšetření pozitivní, Maruška zvládne obě potřebné narkozy a ať tam můžeme být spolu všichni čtyři :)

neděle 18. září 2011

Santana

HPo dlouhé době zase jedna písnička - jedna z mála nepříliš starých, které mám ráda. Santana je podle mě skvělý a album Shaman je patrně z jeho nejlepšího. Kombinace se Sealem, té prostě nejde odolat.

Obrat "You are my kind" jde přeložit různě - nejpřesnější by myslím bylo "jsi taková, jaké mám rád", ale použít jde i "jsi jako já" - této verze se držím při překladu textu, spíše kvůli stručnosti.

Tak doufám, že všichni máte někoho kdo je "takový, jaké máte rádi" - a pokud ne, tak vám přeju, ať ho rychle najdete :)



Stay with me baby / Zůstaň se mnou, lásko
And that's all I ask of you / Nic jiného po tobě nechci
And I know that someday / Vím, že jednou
You won't remember / Si nebudeš pamatovat
The way that this moment feels to you /  Jak se právě teď cítíš
 Don't let it go / Nenech to jít
Don't turn your back on what you think you know / Neodcházej od toho, co ti připadá známé
You never know you know / Nikdy nevíš
Don't leave it alone / Nenechávej to být
Cause I need you to cling to / Protože já se tě potřebuju držet

[Chorus:]
Cause you are my kind / Protože jsi jako já
You're all that I want / Jsi všecho, co chci
Here in this life / V tomhle životě
Until we are gone / Než z něj zmizíme
Our breath and our skin / Náš dech a naše kůže
Our hearts and our minds / Naše srdce a naše mysl
They're one and the same / Jsou jedno a totéž
You are my kind / Jsi jako já

Well call on me baby / Tak se mi ozvi, lásko
If you should ever need someone / Jestli budeě někdy někoho potřebovat
To help get your head straight / Aby ti pomohl urovnat myšlenky
I'll be your resident all night / Zůstanu u tebe celou noc
Sure am glad just having you around / Jasně že mi stačí, když jsi se mnou
Well all that I know / To je to, co vím
When you find love you never let it go / Když najdeš lásku, nikdy ji nenecháš odejít
You never know you know / Nikdy nevíš
Without you I'm lost / Bez tebe jsem ztracený
I get scattered / Roztříštěný
I'm shattered / Jsem otřesený

[Chorus:]
Cause you are my kind
You're all that I want

Here in this life
Until we are gone
Our breath and our skin
Our hearts and our minds
They're one and the same
Cause you are my kind
We're one and the same
You are my kind

Don't let it go
Don't turn your back on what you think you know
You never know you know
Don't leave it alone
Cause I need you to cling to

[Chorus:]
Cause you are my kind
You're all that I want
Here in this life
Until we are gone
Our breath and our skin
Our hearts and our minds
They're one and the same
Cause you are my kind

[Bridge]Our love and our life / Naše láska a náš život
My heart and my soul / Mé srdce a má duše
Need you tonight / Dnes v noci tě potřebuju
Your love makes me whole / Díky tvé lásce jsem úplný
And it's all I can stand / To jediné vydržím
Until you come home / Než přijdeš domů
I need you tonight / Dnes v noci tě potřebuju
Cause you are my kind / Protože jsi jako já
I need you tonight / Dnes v noci tě potřebuju
Cause you are my kind / Protože jsi jako já

čtvrtek 15. září 2011

Hacka

Hacka je trochu divný název pro závěsnou látkovou kolébku, kterou považuju za jeden z nejlepších kousků naší výbavičky. Hacky se prodávají například na Nošení dětí, ale jdou taky vyrobit doma. Já se rozhodla pro domácí výrobu. Koupila jsem dvě krásné látky v IKEA (což celou akci mírně prodražilo), pokud máte doma 4-5 m pevnější látky, máte vyhráno a ušetřeno. Mamulka moje zlatá se uvolila provést šití na stroji, takže jsem toho byla ušetřena. Základní schopnost šití na stroji je pro úspěch akce, myslím, nezbytná.

Při šití jsme postupovali podle tohoto návodu. Pak už stačilo koupit v Baumarktu jednu dlouhou tyč, kterou jsem rozřízla napůl (pro jednu hacku stačí násada od smetáku), háky na zavěšení do dřeva, manžela jsem přemluvila, aby vydoloval karabiny uschované ze svých lezeckých dob a ještě jsem po internetu koupila dvě pružiny (inzerované přímo u hacek. Za 250,- jedna se mi ale zdály celkem drahé, v domácích potřebách nebo v železářství by šly, myslím, sehnat stejně dobré levněji).

Protože je ušitá hacka celkem velká, vystýlám ji polštářem. Holky si v tom hoví jako v bavlnce a jdou schopné v tom spát mnohem déle, než v postýlce. Zatím úspěšně používám jen jednu, v podstatě nám stačí - druhou hodlám instalovat v přízemí, abych měla bezpečné úložiště a uklidňující stanoviště i dole :)

Výbavička - rekapitulace

V těhotenství jsem dlouho a složitě řešila, co pořídit a co ne. Jak už jsem zmiňovala, nerada hromadím věci, které nejsou nezbytné, na druhou stranu jsem samozřejmě jako prvorodička měla strach, abych na nic nezapomněla a nic mi nechybělo. Tady shrnuju svůj současný pohled na některé kusy výbavy, které doma máme (takže názor po necelých 3 měsících užívání):

Hacka: o hackách píšu v samostatném článku. Hacka je skvělá na uklidnění a v nouzovém případě uspání dítěte (snažím se, aby holky usínaly samy v postýlce, ale když nemůžou zabrat, je hacka skvělá). Taky je to velmi bezpečné odkladiště dítěte, Bětka si tam hoví, zatímco přebaluju Marušku a nehrozí pád z postele - z hacky se prostě nedostane, ani kdyby chtěla. Hacku doporučuju každému, ale rodičům dvojčat obzvlášť - je to pro mě jeden z mála způsobů, jak uklidňovat obě děti zaráz: jedno drndám v hacce, u které sedím s druhým v náručí.


Haipa-daipa baby vak: využila jsem ho maximálně. Teď (2,5 měsíce) do něj holky začínají být už velké, ale na začátek byl super. Pro větší a těžší dítě naprosto nepraktický, protože z nošení hned bolí rameno, ale nepřekonatelný v tom, jak rychle se tam dá dítě šoupnout. Využívám jako první pomoc, když Bětku bolí bříško a na ruce řve - šup s ní do vaku, do pěti minut spí, po cca 15 minutách tak tvrdě, že ji můžu přendat do hacky. Protože se využije opravdu dost krátce, doporučuju koupit z druhé nebo třetí ruky.

Šátek na nošení: pro začátek mám z druhé ruky elastický šátek (Moby). Je velmi snadný na navázání. Až holky poporostou, budu potřebovat pevný šátek, který momentálně vybírám. Šátek je fajn, ani při delším nošení z něj nebolí ramena tak jako z Haipa-Daipa vaku. Mínus je, že jsem jediná, kdo je v něm ochoten nosit: ve vaku i v Manduce může nosit i tatínek nebo babička, ale k navázání šátků se nějak neodhodlali. Každopádně pro nosiče-začátečníky doporučuju elastický šátek z druhé ruky, dobře se na něm učí úvazy.

Manduca: skvělé nosítko, o kterém jsem už psala. Předpokládám, že jeho hlavní čas u nás teprve přijde, přeci jen jsou holky ještě malé. Kdybych nebyla neskromná, stačila by mi na nošení dvojčat kombinace jedna Manduca + jeden šátek, ale já pořídila hned dvě. Aspoň pěkně ladíme :)

Koupací kyblík: původně jsem ho zařadila na seznam zbytečností, které kupovat nebudu. Ve vaničce ale holky hodně plakaly, obzvlášť Bětka. V kyblíku jsou v uzavřeném prostoru, který jim připomíná dělohu a opravdu jsou tam podstatně klidnější. Po několika prvních nesmělých pokusech už se nám v něm začaly i usmívat. Protože je to celkem nerozbitný kus plastu, doporučuju koupit z druhé nebo třetí ruky. Originál Tummy-Tub je prý nejlépe tvarovaný a dítě v něm neklouže dolů. My mámě nějaký noname a trochu v něm holky fakt kloužou, musíme je přidržovat. I tak jsme ale maximálně spokojení.



Dvojčecí kočárek: Bumbleride byl skvělá volba, je pěkný, praktický, krásně se řídí a projde osmdesátkami dveřmi. Máme ho z druhé ruky, takže za rozumnou cenu. Jiným dobrým kočárkem pro dvojčata je EasyWalker, má podobné vlastnosti jako Bumbleride, ale mě se zoufale nelíbil design. Třetí volbou by byla Teutonia, ale tam se mi nezdá praktické, že prostor pro děti není oddělený. U některých dvojčat to asi nevadí, u některých ano a fór je v tom, že člověk v okamžiku pořizování kočárku neví, jaký bude jeho případ :) Každopádně kdybych měla peníze jen na jednu věc, byl by to kvalitní kočár a to klidně z druhé ruky.

Kojicí polštář pro dvojčata AZ Nurse Pillow: nevím, jestli bych bez něj dokázala holky tandemově kojit. Řekla bych, že pro matky dovjčat, které chtějí svoje děti kojit zaráz, je v podstatě nepostradatelný. Prodávají se dva typy: nafukovací a s kuličkami. Nafukovací (který máme) má tu výhodu, že jej lze vyfouknout a snadno někam přepravit. Bohužel ale taky tu nevýhodu, že může prasknout, což se nám při převážení stalo - respektive se rozlepil jeden ze švů, takže polštář uniká. Nevím, jestli jsme jen měli smůlu, nebo je to jejich obecná vlastnost. Každopádně při kojení jednoho dítěte mi přijde, že polštář nepotřebuju vůbec, bohatě mi stačí na podložení deka - takže "jednomatkám" bych radila zbytečně neutrácet :)

Lehátko-sedátko - taková ta polohovatelná věc, kam umístit dítě. Mám jedno, které lze polohovat až do lehu a jedno opravdu sedací (to jsem zatím samozřejmě nepoužila). Ani to lehací nijak zvlášť nevyužívám, nahoře mám holky v postýlce, pod hrazdičkou nebo v hacce, dole mám cestovní postýlku a chystám se tam instalovat další hacku. Nevylučuju, že čas lehátek ještě přijde, ale s jejich nákupem jsem nemusela spěchat.

Zavinovačky Swaddle Me - koupila jsem je na základě referencí z Anglie (nové na eBayi). Prodávají se i u nás, ale jsou tu nehorázně drahé. Byly naprosto skvělé pro nejmenší děti, holky jsme do nich balily necelé dva měsíce, bylo jim v nich dobře, líp spaly. Zavinovačky krásně drží, jsou pevné, doporučuju jejich nákup zvážit. Velmi se hodí hlavně u neklidných dětí.

pátek 9. září 2011

To musí někdo umřít?

Dnes doporučuji ke čtení tento článek, který velmi krásně napsala Diny.

Měla jsem díky své pečující mamince, milujícímu muži a ochotné sestře pěkné šestinedělí, kdy jsem se skutečně nemusela kromě dětí o nic starat. Jsem jim za to moc vděčná, usnadnili mi zotavení po porodu a zaběhnutí do úplně neznámé rutiny. I díky nim můžu říct, že si holčičke užíváme a péči o ně zvládáme docela dobře :)

čtvrtek 8. září 2011

Koncept smutného kontinua

Mezi maminkami (a agilními tatínky) už několik let letí kniha Koncept kontinua. Autorka v ní sugestivním způsobem líčí, jak je dítě vyvrženo z tepla a bezpečí mámina lůna do zlého, studeného, tvrdého okolního světa a jaké to v něm způsobuje strašlivé pocity, které je mohou poznamenat na celý život. Jako recept pak navrhuje mimo jiné  následovat příkladu přírodních národů a dítě nepřetržitě nosit a kontaktem s matčiným tělem mu tak usnadnit adaptaci.
Což o to, základní myšlenka, byť podaná až zbytečně sugestivně, není od věci. Pro dítě je adaptace na tento svět skutečně náročná a zejména v prvních třech měsících si zaslouží, aby mu byly podmínky prostředí co nejvíce upraveny tak, aby se podobaly zkušenosti před porodem (například ležení na tvrdé rovné matraci je myslím zbytečné, nošení v klubíčku či v "kolébce" v šátku dítěti zase krásně připomíná dělohu a má - alespoň většinou - až neuvěřitelně uklidňující účinky). Jak praktikovat obecná doporučení knihy - např. celodenní nošení - na dvojčata mi není úplně jasné, ale hlavně je stejně nepovažuji za nutné. Mám-li v postýlce spokojené dítě, které si tam brouká a rozhlíží se okolo, nebudu se k němu vrhat se šátkem, aby snad - nedej Bože - netrpělo strašlivými podmínkami tohoto světa. Naopak plačící dítě, které se neuklidní ani po přebalení, nakrmení a pochování se snažím uvázat do šátku, protože je to (tedy v příapadě naší Alžbětky určitě) naprosto spolehlivě uklidní.Některé maminky knihu ale opravdu berou doslova a mají problém dítě pustit z náruče („Dneska jsem s ní šla i kakat“),

Určitě jsou horší rodičovské „úchylky“ a správným nošením se, myslím, nic nezkazí - tedy pokud má dítě příležitost se přeci jen občas pohybově rozvíjet na dece a zkoumat okolí, které ze šátku vidí jen velmi zprostředkovaně. Zaujalo mě ale, kolik z těchto zarputilých maminek „nosiček“, které se bojí dítě položit, aby ho nedej Bože na celý život nepoznamenaly, v klidu a bohorově přehlíží jiné nepopiratelné skutečnosti: že totiž dítě, jak roste, spolehlivě imituje své rodiče a přijímá od nich vzory, a to snad především právě vzory partnerského života. S těmi pak vykročí do světa a někdy se nestačí divit. Starostlivé maminky tak sice děťátko nosí a hýčkají, aby ani nezaplakalo, na budování vztahu s manželem už ale jaksi nezbývá čas ani chuť a atmosféra doma houstne, což dítě velmi brzy vycítí. Připadalo by mi rozumné věnovat minimálně stejně tolik energie také rozvoji vlastní osobnosti, trpělivost a tolerance a přeneseně také partnerského vztahu, protože poskytnout dítěti správný vzor v téhle oblasti mi připadá pro další život podstatně důležitější než to nejúžasnější nošení a za-všech-okolností správné a téměř nepřetržité držení v náruči.

Je mi jasné, že to, jak před dětmi mluvím se svým mužem, od nich velmi záhy uslyším zpět. Moc ráda bych, aby se od nás naše holčičky naučily laskavým, milujícím slovům, klidnému přijetí a lásce a aby takový vztah jednou byly schopné samy budovat. Jak to uvidí u nás, tak v tom totiž budou jednou pokračovat samy. Nerada bych, aby ve smutném řetězci předávaly dál neschopnost vyjádřit city, nepřijetí, ironii, rádoby vtipné zesměšňování jeden druhého či citový chlad. Bylo by to smutné kontinuum, které kolem sebe vidím až příliš často.

neděle 4. září 2011

Děti se nosí

Psali to nedávno v Respektu. Nošení dětí v šátcích a nosítkách je prostě "in" a kdo nenosí, jako by nebyl.
Pro některé matky není nošení dítěte pouze praktickým způsobem, jak se vyhnout tahání kočárku do prostředků hromadné dopravy či kodrcání po nerovných cestách. Nošení se stává životním stylem a volné chvíle se vyplňují brouzdáním po síti a sháněním nových a nových šátků za bratru nekřesťanský peníz, diskutováním nových "limitek", nošením šátků, které se již okoukaly, na poštu a posíláním dalším podobně postiženým "nosnicím".Vrcholem štěstí je pak obdržet z ciziny balíček s šátkem u nás nevídaným.

Proti gustu... Určitě je to koníček neškodný a správné nošení je pro dítě fajn. Nosicí mánie se neúčastním, jednak mi není blízké hromadit věci "jen tak" (mám i trapně málo kabelek a bot, šátek mi zatím stačí jeden, další přibyde časem z ryze praktických důvodů - a to ten první zase pošlu dál), jednak s dvojčaty to přeci jen nejde tak snadno. Pokus umístit do šátku obě holčičky podle návodu na Youtube dopadl tristně, takže nosím po jednom - a tedy především tehdy, mám-li u sebe někoho, kdo nosí druhou dceru. Kromě šátku mám i Manducu, praktické nosítko, kterým zaryté šátkařky mírně opovrhují, ale které je pro tatínky, příbuzné a vlastně kohokoli, kdo neváže děti do šátku pětkrát denně, jednodušším způsobem jak dosáhnout téhož: blízkého kontaktu s dítětem, klidu a jednoduchého přemisťování.


První "hromadné" nošení jsme podnikly se sestrou když bylo holkám asi 6 týdnů: vyrazily jsme na houby ve složení: sestra s Maruškou uvázanou v šátku v "kolébce" (umí vázat líp než já), já s Bětuškou v Manduce - už celkem držela hlavičku, takže pro ni byla Manduca lepší než pro Marušku, které by se tam hlava klátila. Všeobecná spokojenost, holčičky spaly jako zařezané, jen mě přeci jen po hodině začala bolet jizva po císaři, navíc každé ohýbání pro hřiby Bětuška nespokojeně komentovala, takže jsem pak už jen plnila roli hledač-hlásič, zatímco sestra se šátkem převzala roli hledač-sběrač. Jediný, koho toto nosicí schéma nenadchlo, tak byla naše Anička, která už holt musela capat po svých, protože na ni nevybyl nositel.


Druhé úspěšné nošení jsme podnikli s M. tento víkend v Jeseníkách: na Praděd jsme ještě holky vytlačili v kočárku, ale na nedělní vycházce z Červenohorského sedla už se obě holčičky pěkně nesly v Manducách. Opět panovala všeobecná spokojenost, Maruška to celé prospala, Bětuška chvíli koukala a pak to taky zabořila. Cca pětikilové holčičky jsme nesli asi 6 km, poslední kilometr už nás oba bolela záda, přeci jen nošení břemene na břiše je nezvyk. Jinak ale paráda, jednou z nesporných výhod je, že v Manduce jsou takhle malé děti dost maskované, takže jsme se narozdíl od soboty vyhnuli hlasitým komentářům "jé, dvojčata", přítulným osobám, které by si chtěli holky pohladit a přidrzlým cyklistům, kteří se s nimi chtěli fotit. A krom toho nám Manducy moc sluší :)

čtvrtek 1. září 2011

Irské požehnání

May all the blessings of our Lord touch your life today.
May He send His little angels to protect you on your way.
Such a miraculous gift, sent from above.
Someone so precious to cherish and love.
May sunshine and moonbeams dance over your head.
As you quietly slumber in your bed.
May good luck be with you wherever you go.
And your blessings outnumber the shamrocks that grow.


Ať se tě dnes dotkne Boží požehnání,
ať pošle anděli, nechť na cestě tě chrání.
Drahocenný dárek nám byl zhůry dán,
poklad, jenž má být opatrován a milován.
Ať ti nad hlavou tančí paprsky měsíce,
ať tě hladí slunce, když spíš ve své postýlce.
Kamkoli půjdeš, ať štěstí tě provází,
ať je tvých požehnání více než nesnází. 

středa 31. srpna 2011

Zlom

Když jsem holky čekala, četla jsem výbornou knihu o dvojčetném mateřství - Double Trouble . Autorka, matka dvojčat, v ní píše, že první tři měsíce s dvojčaty se prostě musí přežít. Pak se to všechno nějak zaběhá, sedne si to, děti jsou venku z nejhoršího - zkrátka po třech měsících prý přijde den, kdy se maminka dvojčat zahledí z okna a řekne si: jé, dneska se vlastně cítím docela normálně.

Ke mě tyhle "normální" dny začaly přicházet poté, co holčičky oslavily dva měsíce. Fyzicky jsem se konečně zotavila z porodu a hlavně složitého těhotenství, holky už se nekojí tři čtvrtě hodiny, ale patnáct minut, už celkem vím, jak na ně a co od nich čekat... Ne že by ty první dva měsíce byly k nepřečkání, ale kromě kojení a přebalování jsem prostě nic jiného nějak nedávala. Holky žily v celopropínacích overalech, oblékat cokoli jiného prostě bylo moc práce navíc. Poslední dny jsou daleko víc v poklidu, ráno hodím holky do kočárku, zajedu si na koupaliště zaplavat, zvládám nejen věšet pleny, ale i olejovat kuchyňskou linku a vyrábět holkám papírové hračky, a místo toho, abych holky šoupla v kočárku na balkon a skácela se do postele s nimi už hezky drandím po vesnici. Taky si je - jen tak pro radost - každý den nastrojím do pěkných oblečků a prostě si je užívám. Mateřství je krásný a děti jsou malé jen chvíli - to si musím připomínat, hlavně když se mi v noci budí co hodina a dožadují se chování, dudlíku, kojení, přebalení a velkoryse přehlíží fakt, že i matky potřebují spát.

pondělí 29. srpna 2011

Technická k blogu 2

Zaprvé se chci omluvit všem, kteří posílali komentáře - teprve nedávno jsem zjistila, že je musím napřed ručně schválit, než se pod příspěvkem objeví. Doufám, že vás to neodradí, za každý komentář jsem ráda. Tedy - za každý slušný :) Takže klidně komentujte!

Za druhé jsem se dívala na statistiku a mám čtenáře ze Švýcarska, UK, Bulharska i Ruska. Předpokládám, že se jedná o krajany rozeseté různě po světě. Pokud mě čtete ze zahraničí, ozvěte se, ráda se s vámi seznámím. To samozřejmě platí i pokud čtete z ČR, jsem docela zvědavá, kdo všechno sem nahlíží :)

Za třetí, tento blog není a asi nikdy nebude blogem, kde se objeví každý den aspoň jeden příspěvek. Píšu jen když mám o čem a vyjde chvilka. Takže pokud chcete, můžete si nechat zasílat na mail upozornění, že vyšel nový článek. Ikonu najedte vlevo, zadejte svůj email a stiskněte Submit. Asi to na vás bude mluvit anglicky, ale nelekněte se - dole v políčku prostě opište text z obrázku a odešlete, přijde vám email s odkazem, na který musíte kliknout. Tím aktivujete odběr mých příspěvků přes email.

Kdyby byly nějaké potíže, postěžujte si v komentářích. Už je umím najít a schválit, tak máte dobrou šnaci, že vám pomůžu, budu-li vědět jak :)


Domácí máslo

Moc ráda peču a vařím nová jídla, tedy v rámci časových možností, které bývaly dost omezené mým velkým pracovním vytížením a teď jsou zase trochu omezené péčí o dvouměsíční dvojčata. Přesto tu a tam něco zkusím, obzvlášť se mi líbí být schopná doma vyrobit něco, co jsem do té doby jen kupovala. Chleba a rohlíky z domácí pekárny, domácí jogurt - k těm se musím vrátit, líbí se mi to mnohem víc než nákupy v supermarketu. Nedávno jsme tedy vyzkoušeli domácí máslo podle tohoto článku na iDnes:

Domácí máslo za deset minut

Neuvěřitelné, ale šlo to! Použila jsem dvě smetany ke šlehání De Luxe (40 %), začala jsem šlehat v mixéru, s metlami na šlehačku, potom jsem přelila do nádoby ponorného mixéru a pokračovala pomocí sekacího nástavce (třeba na sekání ořechů). Myslím, že by se to v pohodě ušlehalo rovnou s tou sekací nádobou a ušetřila bych nádobí.

Másla z toho byla tipuju tak asi polovina běžně kupované "čtvrtky", takže cca 125 g - levná legrace to tedy není, ale chuť skvělá, opravdu čerstvé máslo, bez pachutí z chladicího boxu v obchodě apod. Nehodlám rodinu zásobovat domácím máslem, ale bude to určitě elegantní doplněk když přijde návštěva a budu servírovat rohlíky z domácí pekárny nebo podobnou dobrotu.

Dva měsíce

Předevčírem to byly dva měsíce, co se poměrně rutinní pátek s kontrolou v těhotenské poradně trochu nečekaně změnil v den, který navždy změnil naše životy. Sedmnáct a osmnáct minut po šesté hodině večer přišly  na svět naše holčičky: nejprve vlasatá Maruška a potom Bětuška, už na sále si hlasitě stěžující na to, jak násilně byla vytržena z tepla a pohodlí mého bříška.

Něuvěřitelné, kolik se toho za dva měsíce může odehrát.

Naučila jsem se kojit, přebalovat, chovat, podávat dudlíky, oblékat a koupat miminka. Taky se budit při prvním zakňourání a nenechat děti rozeřvat se v noci. V polospánku přebalit látkovou plenu a přitom stát mimo dostřel, protože když kaká Maruška, je v ohrožení půl pokoje. Naučila jsem se, že i půl hodina spánku stojí za to a ranní hodinka pití čaje a surfování po internetu je luxus, který si už nemůžu dovolit. Poznám hladový pláč od pláče při bolení bříška a nespletu si jej s pláčem volajícím po pozornosti a pochování. Zhubla jsem o 30 kilo a postupně si vzpomněla, jaké to je být schopná chodit, ohýbat se, jíst a spát.

Znovu jsem se zamilovala do svého muže, protože to,  jak chová holčičky, mazlí se s nimi a užívá si je - to je asi nejkrásnější věc, jakou jsem v životě viděla.

Snad jsem se naučila být aspoň trochu dobrá máma. Moje holčičky jsou ty nejlepší učitelky a každý den mi lépe než kdokoli jiný umožňují trénovat trpělivost, laskavost a vytrvalost, vlastnosti, kterých se mi skutečně v potřebné míře nedostávalo. Občas to trochu zaskřípe, ale fakt se snažím, holčičky moje. To, jaká doopravdy jsem, ostatně poznám brzo - až mě začnete napodobovat. Modlím se a doufám, že to, co uvidím, se mi  bude líbit.