Zpráva z nadílky

Článek z letošního listopadu o omezeném počtu dárků, který naše děti dostávají, patří zde na blogu k nejčtenějším. Zdá se, že otázka materialismu a vděčnosti v souvislosti s (nejen) vánočními dárky pro děti rezonuje v mnohých z nás. Doufám, že nadílka ve vašich domovech letos proběhla ke všeobecné spokojenosti a nebyli jste přesycení ani vy, ani děti, ani povánoční popelnice. A pokud ano, nezoufejte, za chvíli začně nový rok a nová příležitost změnit to, s čím nejsme spokojení :)

Naše holčičky si letos  napsaly každá o jeden dárek. Nějak to vyplynulo samo, počet dárků, o který si mají napsat, jsem nedoktovala, ale když jsem zjistila, že si píšou (respektive kreslí) na dopis každá jen jeden, nebránila jsem se :) Při nadílce a hlavně ve dnech, které od ní uplynuly, jsem si uvědomila, jak to bylo geniální: každá našla pod stromečkem přesně to, co chtěla, a my jsme měli volné ruce zbývající dárky doplnit tím, co jsme považovali za vhodné. A jak se to ukázalo už v předchozích letech, dárky, nad kterými děti pod stromečkem nejvíc jásají, nejsou nutně ty, se kterými si následně nejvíc hrají. A naopak - jsou dárky, které pod stromečkem děti rozbalí a odloží na hromadu, ale v průběhu času se z nich stanou největší hity (letos u nás tento osud potkal lego).

Bětuška si ježíškovi napsala o sadu na pískování. Toužila po ní asi půl roku dost vytrvale. Byla jsem za to ráda, kreativní sady považuju za jeden z nejlepších dárků - rozvíjí umělecký cit, jemnou motoriku a v pokojíčku nezvyšují počet hraček. Sadu nakonec dostala velikou, se spoustou šablon, i tak jsem měla strach, že se jí nebude chtít tu velkou vzácnost půjčovat sestřičkám - ale překvapila, nechala všechny holčičky, aby si jeden nebo dva obrázky vyrobily.

První výtvor vznikl na Štěpána ještě před snídaní

Maruška nechce nikdy nic. Ráda bych se chlubila, že je to produkt mé nematerialistické výchovy, ale pravda je taková, že ona prostě taková je a vždycky byla. Ježíška poprosila, ať jí přinese překvapení. To se dostavilo v podobě vykrajovátek na přání a kuchařské knihy pro děti - pro naši holčičku, která nemiluje nic tak moc, jako ochomýtat se v kuchyni, to byl dárek snů. První várku sušenek s razítkem "Od Marušky" jsme pekly už 25. ráno (místo, abychom uklízely dům před rodinnou návštěvou. Priority, chápete).

Amálka si přála zvířátko s obracecími flitry. Z toho se mi ježily chlupy na zádech, ale má-li dítě jen jedno přání, nezbývá, než ho splnit, takže ježíšek poslušně přikvapil s plastovou hrůzou, kterou, doufám, po prvotním nasycení budeme moct poslat na charitu.

Rozárka chtěla pochopitelně panenku. Protože princeznovská dlouhovlasá panenka v naší sbírce skutečně chyběla, ježíšek se příliš nerozpakoval jí toto přání splnit. Kvalita orginál Disney princezny Lociky mě ale dost zklamala. Nechápu, proč výrobce dlouhovlasé panenky dodává spolu s panenkou čelenku, která panence vůbec, ale vůbec nedrží ve vlasech. Malý tip pro výrobce: i botičky by panence mohly držet na nohou samy, nepřivázané plastovým gumicukem. Rozárce to ale samozřejmě vůbec nevadí, protože a) je to Locika a za b) je to LOCIKA.

Františka si přála "huacku", což ježíšek splnil ve formě hry Hmatej a najdi. Baví nás všechny včetně dospělých a hlavně(!!!) je to hra, kterou si všechny holky zvládnou zahrát společně, baví se u toho a nepotřebují nás. Tak doufám, že ji hned tak nepoztrácíme.

Kromě těchto hlavních dárků dostala každá z holčiček knížku a "měkkoše" a pod stromečkem se našly i dárky společné, už zmíněné lego a pro starší holky společenská hra. Nadílka byla i tak dost bouřlivá a děti téměř přesycené. Do určité míry je to i tím, že v tak velké rodině si sourozenci vlastně užívají i dárky, které dostal někdo jiný: holky pískovaly s Bětuškou, hrály si s Františčinou hrou, četly všechny knížky společně, starší holky si na Rozárčiné Locice trénovaly pletení copů.

Vánoce jsme měly krásné, nemoci nastoupily až po svátcích a skolily hlavně rodiče. Díky Bohu za to, stejně jako za každý den, kdy jsme spolu doma a vlastně se nic neděje.