pátek 19. srpna 2011

Poučení z krizového vývoje

Jak vidno z obrázku, pobyt na dětské chirurgii v Brně pro nás byl dost stresující. Pomalu se doma vzpamatovávám a sbírám síly do dalšího boje.Aby z toho vzešlo aspoň něco užitečného, sepíšu si, co jsem se naučila a čeho se chci pro příště držet.

1. Důvěřovat svým instinktům: tak dlouho ze mě lékaři dělali nesvéprávnou matku, která nepozná, kde má dítě konečník a jak vypadá stolice, až jsem jim sama začala věřit, že jsem si ten Maruščin problém asi vymyslela. Paradoxně se mi ulevilo, když na gynekologii tu píštěl našli. Příště se nenechám zviklat, jako její matka musím vědět nejlíp, že se něco děje, a stát si za svým.

2. Nepodepisovat prázdné formuláře, ať mi slíbí co chtějí, ať se klidně naštvou. "Souhlas s celkovou anestézií" jsem dostala domů na podepsání ještě před příjmem. Vyplnila jsem ho a nepodepsala, v ambulanci při příjmu mi ho sestra šoupla s tím, ať ho podepíšu. Když jsem řekla, že budu chtít s anesteziologem mluvit, slíbila mi, že to určitě budu - rozhovor se nakonec nekonal a mě štvalo, že jsem ten souhlas podepsala. Mimo jiné jsem podepsala, že mi byla vysvětlena rizika anestézie a možné následky - bez toho, aby se kdokoli obtěžoval se mnou cokoli probrat. Moje chyba, příště už to neudělám. "Souhlas se zákrokem" jsem při příjmu podepsat odmítla, dokud mi nebude vysvětleno, jaký zákrok malá podstoupí a jak bude probíhat. To mi ale nikdo nevysvětlil za celou dobu pobytu - zpětně je mi jasné, že ani nemohli, když sami netušili, co s tím. A to měla 30 minut pořed operací, nechápu, že ji chtěli operovat bez mého souhlasu. K tomu jsem vůbec neměla svolit, měla jsem už den před tím jasně říct, že malou k té operaci nepustím, pokud si se mnou nepromluví anesteziolog A operatér. Snahou nedělat problémy jsem mohla malou vážně poškodit, kdyby se k té operaci nakonec odhodlali a dělali na ní nějaké hokus pokusy.

3. Přestat si dělat hlavu z toho, abych byla slušná, nedělala problémy a hlavně někoho nenaštvala. Jsem matka a když se za svoje děti nepostavím já, tak kdo? Příště si nebudu dělat hlavu z toho, když mi nějaká nedovzdělaná sestra nakáže nechat miminko samotné v postýlce a ještě ho zamřížovat, když jdu s druhým na vyšetření. Jsem ráda, že jsem ji neposlechla a navzdory jejímu nesouhlasu dala malou do kočárku a odvezla na pohlídání jiné mamince, stálo mě to ale zbytečně moc přemáhání neposlechnout a udělat si to po svém. Musím si uvědomit, že je mi 30, jsem matka dvou dětí a ne nesvéprávný pacient. Když se mi příště nebude líbit, co po mě sestra chce, nechám si zavolat staniční nebo rovnou ošetřujícího lékaře.

Žádné komentáře:

Okomentovat