neděle 22. dubna 2018

Jak může vypadat úspěch

Někdy je to výhra v konkurzu, složení těžké zkoušky, osobní rekord v půlmaratonu nebo zdolání vysoké hory.

Někdy zachování manželství, zhubnutí, přibrání, vybudování vlastního bysnysu, nalezení životní lásky nebo vlastní bydlení, které jste si v potu tváře vydřeli.

A někdy, přátelé, někdy úspěch vypadá takto:


A věřte že v nás vzbuzuje téměř tolik endorfinů, jako ty jiné, zásadnější úspěchy uvedené výše. Ano, počítáte správně, Amálce budou čtyři roky a UŽ spí bez dudlíku (tedy už bez něj prospala tři noci v řadě).

Pomalu se taky přestává počůrávat.

Hlavně s námi ale začíná mluvit a alespoň některé problémy se snaží řešit jinak, než okamžitým vzteklým záchvatem (při kterém se počůrá a následně vyžaduje dudlík na uklidnění).

Nebudu vám lhát, rodičovství s Amálkou je prostě jiný level, než jsme dosud zažívali a zažíváme. Nebýt jí, mohli jsme si myslet, že jsme skvělí rodiče, všechno výborně zvládáme, rodičovství je vlastně docela v pohodě, s dětmi se dá na všem domluvit, aneb čtěte Respektovat a být respektován, tam to (skoro) všechno je. Nebýt jí, nezažili bychom pocit, že intenzivně potřebujeme dítě odvést alespoň na jedno dopoledne do nějakého ústavu, jinak v naší domácnosti dojde k projevu násilí. A nebýt jí, nikdy bychom nevěděli, jak něžná, vtipná, báječná a citlivá může čtyřletá holčička být.

Nevyměnili bychom ji ani za milion jiných, méně náročných holčiček (ovšem někdy bychom ji na chvíli někomu půjčili, abychom si od té intenzity trochu oddechli).

Je to tak, přátelé drazí. I s pěti dětmi zažíváme některé věci úplně poprové a zjišťujeme, že co fungovalo třikrát, počtvrté nefunguje, a že se musíme velmi zásadně změnit, chceme-li být jako průvodci životem co platní téhle živé a hluboké duši. Protože ona se měnit nebude, to už víme. Tak se měníme my. Někdy to drhne a dost často to bolí, ale stojí to za to.

Přicházejí pak malé úspěchy, které mají cenu zlata. Třeba odložené dudlíky.

Nezbývá než doufat, že jak budeme dozrávat my i Amálka, bude těch úspěchů více a těch počůraných kalhot méně. Bůh ví, že už to všichni potřebujeme.





10 komentářů:

  1. Amalce drzim palce!
    I vam! Krasne jste to vyjadrila! Citim to stejne! My na tohle mame Viktorku. A vubec nevadi, ze uz je ji osm. Proste ona JE 😊💕💕

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je přesně ono - ona JE :) A náš úkol je co nejlépe to přijmout. Vám i Viktorce taky moc držíme palce, přijmout a milovat dítě, které je "jiné" je úkol pro moudré duše!

      Vymazat
  2. Krásně napsáno! Já jsem se dopracovala k tomu, že každé dítko mě má něco naučit. Žel to učení tak bolíííí... ale každý krůček směrem dopředu se počítá. Jste moc krásná rodina. Díky, že jste!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za milý komentář. Máte naprostou pravdu, to učení bolí, ale věříme, že to má smysl a jednou se to všechno vrátí a krásně to do sebe zapadne.

      Ti, kdo nyní v slzách sázejí, s plesáním budou sklízet :)

      Vymazat
  3. Děkuji, přesně tohle jsem dneska potřebovala číst. Ve středu jdu podepsat další třídní důtku Tomášovi(kolikátou už?) a tentokrát jsem se rozhodla, že ho budu bránit. Už toho mám dost! Je jinej...NO A??????

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ladi, ach jo. Pana profesora Hejného se jednou ptali, co si myslí o maturitě z matematiky - a on jim na to řekl kouzelnou průpovídku: "Prase vážením nepřibere". Je v tom hodně moudra pro naše školství, nechápu, jestli si paní učitelka myslí, že důtka Tomovi nějak pomůže, nebo jestli to bere jako pomstu za jeho chování. Držte se, moc na vás myslím!

      Vymazat
  4. A proto si vybrala vás. Protože jste pro ni ti nejlepší rodiče! :-) Fandím vám a díky za krásný příspěvek.

    OdpovědětVymazat
  5. Krasne napsane, dekuji!

    OdpovědětVymazat
  6. Ano znám to, dětství s mým aspergerem, který nechápal ten náš svět, mě hodně naučilo.
    V dospívání velmi dlouho odmítal opustit svůj pokoj, měl tam pocit bezpečí a jistoty.
    Ale byl a je to velice chytrý kluk s IQ 130. Dokáže být něžný a citlivý. A stal se zázrak.
    Letos ve svých 31 letech se žení. Žije s přítelkyní a vozíčku a krásně se o ní stará.
    Ony zázraky se dějí.
    Ale vychovat ho nebylo jednoduché. Vydržte. Držím palce.

    OdpovědětVymazat
  7. Dobrý den moc ráda Vás čtu, už jem babička,ale syna jsem měla také troch jiného. Vždy jsem říkala,že takové dítko dá pámbu jen do rodiny,která to zvládne a většinou jen jedno, aby se mu rodiče mohli věnovat.Dnes má 3 děti také dvojčata a je dobrý táta.Jen to dětství byl ďes,ale vše se zvládne.Moc Vám přeji hlavně zdraví.

    OdpovědětVymazat