Jak jsem děti učila konzumu

V letních vedrech a následných bouřkách mě nečekaně popadla chuť plánovat Vánoce.
Anebo to bylo tím, že mě prostě ten překlad, na které jsem dělala, nebavil a nebavil.
Zkrátka otevřela jsem stránky svého oblíbeného obchodu s hračkami a začala kout pikle, co by Ježíšek mohl letos nadělit. Domeček pro panenky, nebo snad dřevěný bagr? Pravda, mám vytříbený vkus - hračky, které se mi líbily, byly označeny čtyřmístnou cenovkou. Ale do dětí se přeci investovat může, navíc kvalitní hračky rozvíjí estetické cítění, a to za to stojí!
A tak jsem začala u holek nenápadně vyzvídat, co by od Ježíška chtěly. Nejdřív jsem si tedy musela ověřit, že si holky pamatují, jak tu byl o minulých Vánocích Ježíšek. Prý že jo, že si to pamatují. Maruška dokonalé pochopení konceptu Ježíška ihned ilustruje básní:

Liška běží k Táboru, nese pytel zázvoru.
Ježek za ní pospíchá, že jí pytel rozpíchá!

Aha. Dalších patnáct minut vysvětluji rozdíl mezi ježkem a Ježíškem. Nakonec se dobereme toho, že Ježíšek jim přinese dárek a že si můžou samy přát, co by chtěly.

Bětuška měla jasno hned: chtěla by, třeba třebá, novej kartáček (zrovna jsme si čistily zuby).
Říkám, že může klidně chtít i něco většího, že si může přát cokoli.
Maruška na to, že by chtěla nějakou dobrůtku.
Ujistím ji, že dobrůtky budou tak jako tak, že se na Vánoce peče cukrovíčko. Ale že si můžou přát i něco velkého, novou hračku, třeba panenku.
Maruška na to oslnivě logicky, že panenky už mají (malé plastové, líbila by se mi pro ně pořádná velká, nejlépe Waldrofská).
Tak říkám, že si můžou přát třeba i autíčko. Bětuška mi vysvětlila, že autíčko už přece taky mají (každá sadu tří plastových mini autíček z pouti - já pro ně chtěla pořádný traktor, nejlépe plechový nebo velký z masivního dřeva).

A tak jsem se najednou přistihla,jak jim vysvětluju, že autíčka, která mají, jsou malá, plastová, a že můžou dostat něco pořádného, velkého.

V tom okamžiku mi došlo, že svoje děti, které by byly šťastné z nového zubního kartáčku a kousku cukroví, učím, že je možné a oprávněné přát si neustále něco většího, lepšího, nového. Že jedna pana nestačí a tři autíčka taky ne, že je třeba kupovat, hromadit, upgradovat, nahrazovat. Že už to, že někde existuje něco lepšího, je dostatečným důvodem proto, abychom to chtěli.

A tak jsem se kousla do jazyka. Uvědomila jsem, že moje děti budou šťastné, když budeme spolu péct cukroví, zdobit stromeček a zalezeme si ke krbu a budeme si spolu pěkně v klidu číst. Že budou nadšené, když si budeme zpívat koledy a pouštět ořechové skořápky. A že jim, na rozdíl od jejich mámy, ke štěstí bohatě stačí nový zubní kartáček.

A že se od nich mám ještě hodně co učit.

Prázdniny II aneb Nemusí pršet, jen když kempujeme

S (poněkud radikálně) narůstajícím počtem členů naší rodiny jsme si museli přiznat, že náš letitý stan Beskyd, který s námi věrně cestoval od svatební cesty na Šumavě před třinácti lety, přes zahraniční botanické exkurze v Německu, Bulharsku, Itálii či Chorvatsku, vandry po Polsku, Černé Hoře, Norsku, doprovázel nás za polární kruh i přes oceán až do Ameriky, spolehlivý, milovaný, vysoce funkční a schopný pojmout dvě dospělé osoby a padesátikilového psa (pokud se všichni tři mají navzájem dostatečně rádi), zkrátka že tento veterán a věrný druh už nebude stačit, ani kdybychom ho nafoukli, rozřezali a znovu sešili.

Zakoupili jsme tedy stan typu hangár, ve kterém mohou v nouzovém případě přistávat vrtulníky, a vyrazili jsme jej testovat do terénu.

Destinace - Vranovská přehrada. Mimina v kočárku v zimních fusacích (spící celou noc a nesmírně spokojená), starší děti ve fungl nových spacáčcích a na fungl nových karimatkách ("Maminko, mě ve stanu nepinká dobše. Mě doma pinká dobše. Ve stanu tvdý to je"). Tužte se děti, život není peříčko a s takovými rodiči, jaké máte, toho v létě v měkoučkých postýlkách nikdy moc nenaspíte.

Dojmy z kempování bych shrnula asi takto: Na Lofotech se nám rozhodně líbilo víc, ale děti byly přešťastné, my jsme vyvětrali spacáky a kempovací vybavení a vůbec, první test naší schopnosti přežít jako rodina ve stanu dopadl na výbornou. Bohdá, že se nám to ještě bude hodit!

Prázdniny I aneb Osm žen v akci (o psu nemluvě)

První dva červencové týdny jsme tu měli na návštěvě mou sestru a dvě neteře. V této posílené sestavě čítající dvě dospělé a šest dětí (z toho 5 dětí do věku 3 let) jsme toho docela dost podnikly, odhodlané užít si léta, co to jde.

Byly jsme na výletě ve velké brněnské herně, zajely jsme si k Bystřici na zahradní narozeninovou party našich kamarádek, na Vysočině jsme navštívili přátele z kostela, kteří tu trávili dovolenou, na hradě Pernštejně jsme viděli krále, královnu, poklad a dokonce na zahradě jablůňku, která zřejmě nese zlatá jablíčka (pták Ohnivák se někde schovával). Skákaly jsme v kalužích, plavaly na koupalištích, pekly sušenky, vyráběly a barvily ozdoby z modelovací hmoty, razítkovaly jsme na trička, blbly na zahradě, trhaly třešně, rybíz, hrášek i maliny, opékaly špekáčky.

Bylo nám dobře, počasí navzdory. Jen ten dům už začíná být pro tolik dětí malý (i na tom už se ale pracuje a s pomocí Boží to bude příští létu trochu jinak).

Otáčej se, kolotoči

Postrádám byť jen základní výtvarný talent a moje schopnost stříhání nůžkama se od mateřské školy zlepšila jen minimálně. Navzdory tomuto handcapu mi rukodělná práce přináší potěchu. Tady jsou například dva kolotoče nad postýlku pro dvě mrňata, která se právě rozkoukávají a učí se fixovat pohledem.

Plastové blikací kolotoče poháněné motorkem jsem nikdy moc nechápala. Jednak se dítěti jedna závěsná hračka stejně brzy okouká, jednak za ty prachy by ty kolotoče měly umět místo mě v noci vstát a nakojit.

Přibližná cena dvou hraček, které jsem tu spatlala po večerech, je 15 Kč za kus. Na sovičky jsem využila dřevěné korálky z náramku, který se mi rozpadl už na gymplu (a které jsem si schovala, že z nich určitě ještě něco vyrobím a vida, trvalo to jen něco málo přes patnáct let!). Na motýlky jsem pak využila korálky ze starého svetru. Vrbové větvičky mám ze zahrady.

Sovička a kytičky jsou mé první pokusy s quillingem. Zavěšené kytičky poskytují plastický výhled při pohledu zdola, tedy z úhlu pohledu miminka. Sovička pak slouží pro potěchu vnějšího pozorovatele. Škoda je, že se to tak blbě fotí.

Motýlci jsou zase jedny z prvních plodů mých hrátek z plstí. Velmi primitivní, ale poměrně efektní a Rózinka se na ně dnes moc hezky smála.

A až se miminkům okoukají, ještě udělají parádu v okně zavěšení na garnýže.

Jedna noc v životě...

...dvouměsíčního dítěte.

Amálka:
20:00 Piju. Hltám, jako bych týden nejedla. Pak chvíli řvu. Máma mě nosí, tak na chvíli řvát přestanu.
20:30 Máma mě položila. Dělám, že spím.
20:32 Jsem vzhůru. Máma hned nepřiběhne, tak ječím, dokud mě nevezme babička. Dokud mě bude babička nosít, neřvu.
20:45 Dělám, že spím. Babička mě pokládá do postýlky. Chacha.
20:46 Jsem vzhůru. Řvu. Máma mi dá napít. Hltám, jako bych týden nejedla. Předstírám, že jsem usnula do prsa, tak mě pokládá do houpacího lehátka. 
20:55 Jsem vzhůru. Řvu. Máma mě začne houpat a dívá se u toho na film. Pokaždé, když mi vypadne dudlík, začnu řvát. Jinak dudlám dudlík a koukám se s ní. Něco o doktorech.
21:30 Řvu tak dlouho, až mi dá máma zase napít. Hltám, jako bych týden nejedla. Pak si cucám prso a jsem spokojená. Když mi máma prso sebere, začnu řvát.
22:00-22:30 Máma mě houpá v lehátku, podává mi dudlík a nadává. Dvakrát předstírám, že spím, ale jakmile přestane houpat, začnu řvát.
22:30 Máma mi dává zase napít. Hltám, jako bych týden nejedla. Pak si mě máma bere do postele a rukou mi drží u pusy dudlík. Usínám. 
04:30 Mám hlad. Řvu, dokud mě táta nenakrmí.
06:30 Zase mám hlad. Řvu, dokud nedostanu další mlíko. Pak ještě chvíli řvu, než usnu. A může začít další zábavný den!

Rozárka:
20:00 Piju mlíčko. Mňam. Když dopiju, jdu spát.
22:30 Máma mě budí, abych si dala další mlíčko. Nechce se mi vstávat. Trvá na tom. Nakonec otevřu pusu a v polospánku se trochu napiju, pak jdu zase spát.
04:30 Amálka řve. Když už jsem vzhůru, tak si teda taky dám mlíčko.
06:30 Amálka zase řve, budí mě a kopá mě do hlavy. Otevřu oči, koukám se na kolotoč nad postýlkou a nechám se okopávat, dokud máma Amálku nevyndá z postýlky. Pak jdu ještě na tři hodiny spát.

Zatímco holčičky po obědě spaly...

...zabydlely se u nás dvě panenky - víly. Duši už mají, na jména ještě čekají. Až se vzbudí jejich malé maminky, budeme vědět víc.

Edit: Tak prý se jmenují Maruška a Bětuška. Nic jiného se snad ani čekat nedalo :)

Komu patří výchova aneb všude dobře...

...ale doma nejlépe. Aspoň nám - aspoň zatím.

Posledního půl roku se na mě téma školky pro starší holky valilo ze všech stran. Část rozšířené rodiny ani nenapadlo, že by starší holky od září nemusely nastoupit na pět dní týdnu do klasické školky. Neznámí lidé mě v těhotenství i po porodu Malenek běžně ujišťovali, že "naštěstí už jsou starším tři, to už můžou do školky, tak si trochu odpočinete". Otázky pak směřovaly spíš k tomu, jestli "nám je do školky vezmou", málokoho napadlo se zeptat, jestli je tam vůbec dáme.

Abychom si rozuměli: samozřejmě že bych si ráda odpočinula. Ze srdce ráda bych občas starší holky "někam šoupla" a v době, kdy Malenky spí, měla čas péct buchty, louskat knížky, nebo se, považte, v klidu osprchovat (nebo dokonce pracovat a vydělat tak peníze na vylepšení našeho napnutého rodinného rozpočtu). Má to bohužel několik háčků.

První spočívá v tom, že holky nikam nechtějí. Zatím si ve svém minikolektivu vystačí samy a nepozorovala jsem u nich žádné známky toho, že by toužily po seznamování s novými dětmi a pravidelném, byť jen půldenním odloučení od mámy. Díky mé silně společenské povaze se ostatně do kontaktu s dětmi vně rodiny dostanou poměrně pravidelně při návštěvách kamarádek, na hřišti či v hernách. A po narození Malenek se obě starší holky ke mě upnuly znatelně víc. V době, kdy se chtějí převlékat jen s mámou, čistit zuby jen s mámou a jíst (jak jinak) jen s mámou by je pravidelné celodenní odložení do školky o mojí trvající lásce asi příliš nepřesvědčilo.

Druhý háček vězí ve výchově. Vnímám vůči svým dětem velkou odpovědnost ohledně toho, jakou projdou výchovou a jací lidé na ně budou působit. Protože je naše výchova přeci jen trochu jiná, než jakou běžně pozoruju kolem sebe, ještě se mi nechce pustit výchovné otěže z rukou a předat je učitelkám, o kterých toho mnoho nevím. Doba, kdy jsou rodiče pro děti nejvyšší autoritou a mají jejich bezmeznou důvěru, je totiž velmi krátká. Raději budu aktivně výchovně působit teď, dokud to děti ještě vnímají a reflektují, dokud se budují základy osobnosti a staví se vztah, který bude trvat celý život. Mám naději, že tak bude náš vztah pevnější a užší a až nadejde ten správný čas, bude pro mě snazší děti pustit do světa - spoléhajíc na všechno, co jsem do nich dostala během společných let.

A třetí, už jen doplňující háček je ten, že si chci holek ještě docela prostě užít. Malé dítě je dar a každý den, který s nimi trávím, mě naplňuje radostí a údivem nad tím, jak rychle rostou, co všechno už umějí a říkají. A pokud si můžu dovolit tento společný čas prodloužit, proč to neudělat? Do práce nenastupuju, takže si místo toho užijeme luxusu být prostě spolu. Aspoň ještě rok.

Zastánci pětidenní docházky do školky mi obvykle argumentují tím, že "stejně na starší holky nebudu mít čas, když mám ještě dvě mimina" (a kolik času na ně má učitelka, která má těch dětí ve školce 20?) a "musí si zvykat na kolektiv" (a proč by si na něj měly zvykat právě ve třech letech? Stane se snad něco, když si začnou zvykat o rok nebo dva později?)

Bude to pro nás oba samozřejmě znamenat větší psychickou i fyzickou investici, než kdybychom dali starší holky do školky. Snad to ustojíme a snad to bude stát za to.