pondělí 11. května 2015

Jsme v poločase

A Malenky - už ne miminka - vyhrávají na celé čáře. Naše srdce, náš čas, naši lásku no a taky naše peníze, co si budeme namlouvat.

Dnes večer je to přesně rok, co jsem se (oteklá, zničená, s pálící žáhou, obřím břichem, neschopná si zavázat tkaničky ani ostříhat nehty na nohou) svalila v porodnici na připravenou postel a těšila se, že zítra ráno UŽ. A co si můj milý muž v klidu sedl vedle ke stolu a místo masírování mých zad vytáhl notebook a obří hromadu papírů a začal řešit žádost o změnu územního plánu, povolení, výjimky, další žádosti a potvrzení, všechno, co bylo potřeba, abychom mohli začít stavět dům.

Je to přesně rok. O třicet kilo lehčí si tu sedím u počítače.  Dvě krásné, zdravé, skoro-roční holčičky mi tu chrupají za zády. A pod balkonem buší (ještě teď, po deváté hodině) buchar zahlazující stopy po výkopech připojujících už stojící nový dům k veřejným rozvodům elektřiny a vody. Symbolicky razantně tak uzavírá ten první rok, zdaleka nejvíc vyčerpávající rok našich životů.

Dívám se zpět a vidím obrovskou hromadu práce, kterou jsme odvedli, a ještě větší hromadu požehnání, které jsme dostali. Jsem zároveň vděčná a pyšná. Vděčná, že je máme, a že ten první rok máme za sebou. Pyšná na ně, jak jsou skvělé, a na nás, že jsme to zvládli. Ne vždycky mi připadalo, že to půjde. Víc než párkrát jsem za ten rok brečela únavou a jednou jsem se složila tak, že jsem nebyla schopná vstát z postele. Tisíce vyměněných plen, stovky nočních kojících seancí v době, kdy všichni normální lidé spí. A stovky objetí, pohlazení, pus, lechtání, tisíce úsměvů a nefalšovaných pocitů čirého štěstí.

Mám trochu podezření, že jsem lepší máma starších dětí, než novorozenců. Jsem ochotná kojit, přebalovat a ňuchňat i novorozence, ale vyloženě mě baví děti, se kterými už se dá pracovat, povídat, výchovně je ovlivňovat a učit se z jejich pohledu na svět. Taky mi víc vyhovuje dítě, které už si alespoň většinou dojde na záchod a zvládne samo sníst aspoň polovinu jídla, které dostane na talíř. Zkrátka kdyby se děti rodily asi tak dvouleté, šla bych si do fronty stoupnout ještě jednou (nebo v mém případě spíš dvakrát, nebudeme si nic nalhávat). Když jsem si loni přivezla domů ty dva vyhublé králíčky, co se ještě ani nakojit neuměli, připadala mi ta meta nesmírně daleko: dvouleté dítě, mluvící, na záchod chodící, knížky čtoucí, básničky se ochotné učit, připadalo mi to jako něco, čeho se dočkám za tísíc světelných let. A už jsme v půlce, máme první poločas. Nepochybuju o tom, že druhý uběhne ještě rychleji.

A tak si tu sedím a místo práce děkuju. Za každé nové ráno, za každý nový den (a za všechno, co už je za mnou, Tobě, Bože, jen). A zároveň si s Nohavicou říkám - Aby hůř nebylo, to by nám stačilo. Protože to, jak je to teď, je parádní. Hustý, náročný, ale skvělý. Jednu o tom napíšu knížku. Ale napřed se musím vyspat, Hodně, hodně vyspat.

Květen 2014

o
Duben 2015

5 komentářů:

  1. uf, jsme na tom pred porodem podobne :)
    taky nas napadl blaznivy napad stavet dum - a kdy jindy je na to nejlepsi cas, nez v dobe, kdy se narodi dvojcatka, ze? :)
    ale Vas blog je pro me opet povzbuzeni - da se!
    Holkam preju vse nejlepsi k prvnim narozeninam

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak jste rozhodně lepší a zorganizovanější než my, nás ke stavbě (o jejíž nutnosti jsme věděli) nedonutila ani ta dvojčata, bylo zapotřebí ještě druhých, abychom to vůbec rozjeli. Ale je na čase, dvě místnosti nám přestávají stačit a pokoutné noční bušení do PC potmě v ložnici mi už leze na nervy...přeju klidný zbytek těhotenství a bezproblémové sžívání, obklopte se pozitivně smýšlejícími lidmi a neposlouchejte počkejaže a počkejažky :D

      Vymazat
  2. Přiznám se, že to mám úplně opačně.Mám pocit, že mám s 14timěsíčními dvojčátkami a s téměř 4letým synem stále méně energie, že toho stále méně stíhám a že díky jejich zvědavosti a všetečnosti (taky občas jejich pěkně blbou náladou) mi už dojdou nervy a půjdu se dobrovolně přihlásit na psychiatrii.😃 Naopak vzpomínám na časy kdy to ještě byli stále nemluvící nechodící tvorečkové,takoví andílkové...😉asi to bude znít divně, ale obdivuji Vaše nadšení a optimismus.

    OdpovědětVymazat
  3. No ono mezi tím prvním a druhým rokem je to největší masakr, co se týká krámování, padání z gaučí, postelí a židlí, šplhání po schodech a do skříní a na židle...ale u prvních holek vím, že už od roka a půl se to začalo mírně zlepšovat, jak už s nimi přeci jen začala být trošku domluva, a od dvou let to bylo zlepšení citelné. Tak ještě vydržte!!! Taky mám někdy pocit, že bych se nejradši zhroutila, ale mám takové podezření, že by mi to v ničem nepomohlo, stejně bych se musela starat o děti :D Tak se o ně radši starám nezhroucená, no...

    OdpovědětVymazat
  4. :) tak už jsou doma..míša v pěti letech přijela na tom nejmenším pidi kole, protože je pry miminko:) asi mě jednou z nich picne:) hezký večer.P.

    OdpovědětVymazat