středa 6. května 2015

Co všechno se nedá dělat s dvojčaty

Při rozechvělém očekávání narození prvních dvojčat mě do stavů zmatení a lehkého strachu uváděly různá tvrzení o tom. co všechno s dvojčaty nejde dělat, a co všechno je obrovský problém.

Donosit je do termínu. Přirozeně porodit. Kojit. Látkovat. Nosit v šátku. Vařit jim domácí stravu. Stíhat u péče o ně ještě pracovat. Cestovat. Brát je na nákupy. Tedy vše, co jsem v mateřství chtěla aspoň vyzkoušet, když už ne rovnou aplikovat.

To u druhých holek už jsem v tomto ohledu byla dosti klidná, vědouc, že o tom, co všechno budeme dělat, rozhoduju jen já podle svých aktuálních sil, ne žádný škarohlíd v čekárně u doktora nebo anonymní uživatelka internetové diskuze.

Samozřejmě donošení do termínu, způsob porodu a částečně i kojení jsou okolnosti, které lze ovlivnit jen do určité míry a někdy vůbec ne. V tomto ohledu si nepřičítám žádnou zásluhu za donošení všech čtyř dětí, ani si nevyčítám jejich "nepřirozený" příchod na svět, nebo oboje bylo jaksi v rukou Někoho jiného a zkrátka díky Jemu, že to dopadlo, jak to dopadlo.

Látkování, vaření domácí stravy, kontaktní rodičovství, prodloužení úspěšného kojení za hranici jednoho roku, práce "na mateřské", to je jiná kapitola. To jsou povětšinou záležitosti volby a priorit. Když o ně opravdu stojíte, nějak se to obvykle provést dá. Možná ne dokonale, ale dá.

Znám i maminku, která s dvojčaty aplikuje bezplenkovou metodu. To už je pro mě za hranicí toho, co jsem ochotná dělat, ale jen to ukazuje, že když se chce, nejde sice všechno, ale jde toho opravdu hodně.

A tak tedy u nás doma látkujeme, nosíme, kojíme, vaříme (povětšinou) domácí jídla, pracujeme, cestujeme a vůbec se chováme tak, jako by nám nikdy nikdo neřekl, že to nejde. Nejsme žádní supermani a chce se mi říct - když to zvládáme my, zvládnete to i vy. Jen je potřeba si vybrat priority a jet si po tom, na čem vám opravdu záleží.

Ten, kdo tvrdí, že něco nejde udělat, by neměl zaclánět lidem, kteří už to mezitím dělat začali.


A jestli chcete něco negativního na závěr (protože lidé milují hlavně špatné zprávy), tak v sestavě jeden rodič a dvě nechodící dvojčata nejde:

- chodit na plavání miminek (pokud vám druhé dítě "neodplave" instruktorka)
- cestovat vlakem s kočárem (a i bez kočáru jen velmi těžko)
- a dost riskantní je chodit naslepo k dálkovým autobusům a doufat, že se s kočárem vlezete. Tam je úspěšnost tak půl napůl.

Jinak, nastávající maminky dvojčat, vězte, že zvládnete všechno, co budete opravdu chtít. Ostatně tak, jako tomu obvykle v životě je.



P.S, Vím, vím, vím, že jsou výjimky. Děti, které se kojit odmítají, děti, které se z látkovek oprudí a šátek nesnášejí. Cílem toho příspěvku není uvádět jejich maminky do deprese, ale povzbudit nastávající matky dvojčat, které jsou okolím bombardovány negativními připomínkami a předpověďmi.

6 komentářů:

  1. Díky za povzbudivý článek (momentálně 6. měsíc těhotenství s dvojčaty, obavy přesně výše popsané)

    OdpovědětVymazat
  2. Nastávajícím maminkám dvojčat by měli lékaři již od prvního měsíce ordinovat tvůj blog :-) Určitě by se nejedné z nich ulevilo :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Milá Ronjo, prave jsem napsala asi kilometr komentáře a prostě zmizel:) špatně klikla a bylo to.. Ale napíšu, tedy zkusím znovu... :) odkaz na vas blog mi dala vase mama kdyz jsme vramci jednání probraly i ty moje pětileté holcinky.. Mame muj obrovský obdiv za ten nadhled a to jak to zvládáte.. Prošla jsem si vsim co píšete, vcetne instruktorky plavani, potazmo cviceni:).. Ale jedna vec mi v tomto clanku chybí.. Souhlasím s vami, naprosto, ze kdyz člověk chce tak jde vsechno.. Ja treba zjistila ze je lepsi mit dvojcata nez dvě deti rok od sebe... Ale bez hlidaci milující tchyne, ktera by vyzvedla deti ze skolky, pohlidala je kdyz jsem na dvodenni sluzebni ceste bych se do prace nevrátila.. A předpokládám ze i vy byste se asi zblaznila, kdyby vam ty vase berusky někdo obcas nepohlidal.. Každopádně vam hrozne fandim, ar si zachováte stale dobrou naladu, nadhled, bez toho to nejde a hlavne at jsou holčičky zdravé! A vsem ostatnim maminkam dvojcat.NeNebojte se. Je to mazec ale pokud jsou vsichni zdravi, tak zjistíte, ze to je hrozne fajn je mít naraz.. A kdyz se me nekdi zepta co a jak.. Dvojcata, hlavne ty malicke musi prostě stejně spat a stejně, myšleno ve stejnou dobu jist.. A to nekompromisne:) vyplati s vam to:) ještě mam 40minut ve vlaku, že tak si jdu trochu pocist.. Mejte se krásně. Petra

    OdpovědětVymazat
  4. Dobrý den Petro,
    sice jsme se ještě neviděly, ale znám vás i vaše holčičky z maminčina vyprávění. Moc děkuju za komentář! Babička je požehnání, a když nefunguje ta, chce to aspoň tetičku, bezdětnou kamarádku nebo paní na hlídání, prostě někoho, kdy si ty děti někdy někam vezme a dá vám dvacet minut (až hodinu) klidu. s tím naprosto souhlasím. Měla bych napsat celý článek s názvem Chvála Babiček! Díky za inspiraci.

    Synchronizované spaní a jídlo a vůbec vše je naprostý základ, i v tom s vámi naprosto souhlasím. Psala jsem o tom už u prvních holek: http://ronjinblog.blogspot.cz/2012/01/spokojena-dvojcata-aneb-o-systemu-do.html

    A pár dalších praktických rad pro začínající rodiče dvojčat: http://ronjinblog.blogspot.cz/2011/12/desatero-rad-pro-matky-dvojcat-aneb-co.html

    Komentáře jinak pište a nelekejte se, když se tu nezobrazí, ony mi napřed chodí na schválení :) Tak přeju další příjemné čtení a když zase narazíte na něco, co vás přiměje reagovat, ráda si přečtu zase já vaše postřehy!

    OdpovědětVymazat
  5. Mám v hlavě akorát podobný článek, tak mě to docela pobavilo :-) Stoprocentně souhlasím, že když se chce, tak jde (skoro) všechno..poměrně záhy jsem zjistila, že všechny ty dobře míněné rady (nebo spíš varování, co všechno nebudeme moct), které jsem dostávala od zdravotníků a jiných "profesionálů přes děti" prostě nemohou vycházet z reálného života s dvojčaty. Látkujeme, šátkujeme, hodně mazlíme, chodíme denně ven (i přes to, že žijeme v druhém patře bez výtahu a já holky dolů nosím sama), vaříme výhradně domácí jídlo, chvílemi bezplenkujeme, jezdíme na dlouhé výlety, o víkendu jedeme prvně pod stan (to bude holčičkám čerstvě rok), zvládáme vícedenní akce. A to všechno bez auta. Mám takové skvělé heslo: Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod. Takže jde to a nemyslím, že jsem "otrok dětí", což většina lidí v okolí kvůli mému přístupu k nim předpokládá. Naopak mám pocit, že s dětmi podnikáme daleko víc věcí, které jsme dělali i dříve, než ostatní rodiče v našem okolí a že se náš "společenský život" příliš nezměnil. Naopak jsem ještě o dost víc aktivní. Ale faktem je, že jsou dny, kdy "nedávám" a v těch si na vás často vzpomenu (v dobrém v rámci motivace) :-)

    Jantarka (backontrees.blogspot.cz)

    OdpovědětVymazat
  6. Ronjo, musela jsem se k tomuto vasemu clanku vratit, nebot me vcera pred spanim zachvatila panika - Paneboze, za nekolik tydnu/dni se nam narodi dve deti, to nemuzeme zvladnout... a to vse kvuli skarohlidum... diky jeste jednou, pomohl mi...

    OdpovědětVymazat